ECLI:CZ:US:2017:2.US.86.17.1
sp. zn. II. ÚS 86/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Pokorným, advokátem se sídlem Široká 15/8, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2016, č. j. 11 P 5/2007-364, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2016, č. j. 6 Co 1661/2016-396, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla mimo jiné úprava výživného stěžovatele (otce) k jeho nezletilé dceři M., jejíž matkou je M. B. S..
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem mimo jiné zamítl návrh stěžovatele na snížení jeho výživného k nezletilé dceři, jež bylo stanoveno rozsudkem téhož soudu ze dne 2. 8. 2011, č. j. 11 P 5/2007-215, a to ve výši 4.300 Kč měsíčně. Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že od doby poslední úpravy výživného došlo k podstatné změně poměrů, a to jak na jeho straně (zvýšené nároky jeho dalších dvou dětí v souvislosti s jejich studiem na vysoké škole), tak na straně nezletilé (zlepšení majetkových poměrů v důsledku výplaty 5.000.000 Kč z titulu odškodnění za úmrtí manžela matky nezletilé a dědictví po něm). S tímto tvrzením se okresní soud neztotožnil, když dospěl k závěru, že ani výživné ve výši 4.300 Kč měsíčně "v současné době neodpovídá potřebám nezletilé ani výdělkovým možnostem (stěžovatele) při jeho dalších dvou vyživovacích povinnostech. Výživné, které (stěžovatel) na nezletilou doposud hradí je výživné nižší, než které by otec měl platit. Pokud (stěžovatel) namítá, že nezletilá po zemřelém manželovi matky získala vysoké finanční prostředky, pak tyto prostředky matka využívá na mimořádné potřeby nezletilé a část uložila do doby, než nezletilá nabude zletilosti a ukončí své vzdělání. Je jednoznačné, že není v zájmu nezletilé, aby z nabytých finančních prostředků byly hrazeny její potřeby na běžnou výživu, neboť (stěžovatel) bez ohledu na majetek nezletilé má vyživovací povinnost k nezletilé i nadále." Nadto vzal okresní soud do úvahy, že stěžovatel "se s nezletilou nestýká, nad rámec výživného ničím nepřispívá, neposkytuje jí dárky a žádným jiným způsobem neučinil žádné kroky pro zajištění potřeb nezletilé do budoucna."
4. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu, v němž mimo jiné namítal nesprávné skutkové zjištění a nedostatečné zdůvodnění uvedeného právního závěru, Krajský soud v Českých Budějovicích v ústavní stížnosti rovněž napadeném rozsudku neshledal důvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Krajský soud za zásadní (a mezi rodiči nezletilé spornou) označil otázku, jak nahlížet na skutečnost, že nezletilé M. byla v důsledku úmrtí manžela její matky na základě "Smlouvy o jednorázovém vypořádání budoucích dílčích nároků na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu", která byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2015, č. j. 11 P 5/2007-297, vyplacena částka 5.000.000 Kč. Stěžovatel totiž vychází z toho, že vyplacená částka je výslovně určena k uspokojování potřeb nezletilé ve smyslu její výživy a nelze na ni aplikovat ustanovení §912 občanského zákoníku, ale ustanovení §913 odst. 1 občanského zákoníku, dle něhož pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
5. Krajský soud se s tímto tvrzením stěžovatele neztotožnil, když zdůraznil, že ve vztahu k majetkovým poměrům nezletilého dítěte je třeba zohlednit "zvláštní úpravu, ve které je výslovně zakotvena vazba na vlastní majetek nezletilého dítěte". Za tuto úpravu označil ustanovení §912 občanského zákoníku, ve kterém je výslovně stanoveno, že nezletilé nesvéprávné dítě má právo na výživné, i když má vlastní majetek a zisk z tohoto majetku společně s vlastním příjmem z výdělečné činnosti dítěte nestačí k jeho výživě. "Existence vlastního majetku dítěte tedy není zásadně relevantní, pokud tento majetek nepřináší zisk." Dle zjištění krajského soudu se "výše předmětného jednorázového odškodnění odvíjela od průměrného měsíčního výdělku usmrceného manžela matky nezletilé s přihlédnutím k vyživovací povinnosti k nezletilé jejími rodiči a k poměrům samotné nezletilé, jejím průměrným měsíčním výdajům v uplynulém roce a k zajištění shodné životní úrovně v budoucnu." Proto bylo dle krajského soudu nezbytné (v souladu s ustanovením §912 občanského zákoníku) posoudit, zda "zisk z tohoto majetku je natolik dostatečný, že stačí k zajištění výživy nezletilé." Na základě provedeného dokazování ohledně způsobu, jak matka nezletilé s uvedeným majetkem naložila (předmětná částka byla rozdělena a uložena na termínovaném vkladu, spořicím účtu a v nadačních fondech), krajský soud jednak konstatoval, že "není nikterak zpochybněno, že tak matka činí s péčí řádného hospodáře (§896 občanského zákoníku)", jednak dospěl k závěru, že "nezletilá má sice majetek, který její matka spravuje s péčí řádného hospodáře, ale tento majetek nepřináší takový zisk, aby zajistil výživu nezletilé." Krajský soud se proto ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, na jehož základě návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřel již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas především s konkrétním způsobem, jakým bylo obecnými soudy rozhodnuto o jeho návrhu na snížení výživného ve vztahu k nezletilé dceři. Konkrétně vyjadřuje nesouhlas s tím, jak obecné soudy na jeho případ aplikovaly ustanovení §912 občanského zákoníku, když zcela a bez důkladného zdůvodnění nesprávně dovodily, že předmětná částka 5.000.000 Kč je "majetkem nezletilé ve smyslu ustanovení §912 občanského zákoníku, který (sám o sobě bez zohlednění zisku z něj) nemá vliv na schopnost nezletilé samostatně se živit."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s konkrétní úpravou jeho výživného ve vztahu k nezletilé dceři a se způsobem, jakým obecné soudy za tímto účelem zjišťovaly skutkový stav a hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, v jaké konkrétní výši má být stanoveno výživné či zda má být rozhodnuto o jeho změně, atp. Stěžovatel však staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, jež byla vymezena obecnými soudy a s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelem zdůrazněná skutečnost, že v těchto věcech, tj. ve "věcech upravených v části druhé občanského zákoníku" není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, na uvedené pozici Ústavního soudu a charakteru jeho přezkumu v řízení o ústavní stížnosti nic nemění.
9. Ke konkrétní polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jeho vyživovací povinnosti ve vztahu k nezletilé dceři, Ústavní soud uvádí, že ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy dle ustanovení §120 o. s. ř.). Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
10. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je vystavěno řízení o určení výživného, porušeny nebyly a nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nesprávná. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak okresní, tak i krajský soud (po provedeném dokazování) náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, i ke skutečnostem, které stěžovatel namítal, a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro posouzení otázky, zda došlo k tak podstatným změnám v poměrech stěžovatele i nezletilé, které by odůvodňovaly přijetí změny (snížení) stěžovateli stanovené výše výživného ve vztahu k nezletilé dceři, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily.
11. Krajský soud se dle Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal rovněž s klíčovou argumentací stěžovatele (která byla koneckonců z velké části i obsahem nyní projednávané ústavní stížnosti) ve vztahu k posouzení otázky, jak nahlížet na skutečnost, že nezletilé dceři byla vyplacena ona částka 5.000.000 Kč. Ústavní soud se s výše rekapitulovaným závěrem krajského soudu, že "nezletilá má sice majetek, který její matka spravuje s péčí řádného hospodáře, ale tento majetek nepřináší takový zisk, aby zajistil výživu nezletilé", ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatele jej považuje za přesvědčivý a nacházející oporu v provedeném dokazování. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry krajského soudu dosud neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Pokud v tomto závěru stěžovatel "marně hledal odkaz na použitelnou tuzemskou či zahraniční judikaturu, na stanoviska právní nauky, která by závěr soudu podporovala a vyvracela by náhled stěžovatele", lze v této souvislosti pro stručnost odkázat na názor právní nauky, obsažený např. v komentáři k ustanovení §912 občanského zákoníku: "Dítě má právo na výživné i za situace, kdy má značný majetek, nicméně bez výnosů, resp. výnosy jsou používány na řádnou správu majetku dítěte, za což lze považovat i nezbytnou údržbu, investice. Přináší-li však majetek nezletilého nesvéprávného dítěte dostatečný zisk, plně kryjící všechny odůvodněné potřeby dítěte, resp. má-li dítě dostatečné příjmy ze (soustavné) výdělečné činnosti, pak lze mít za to, že dítě právo na výživné nemá. Od zisku je třeba odlišovat majetkovou podstatu. Má-li tedy nezletilé nesvéprávné dítě majetek, ale žádný zisk, je situace zásadně obdobná, jako kdyby žádný majetek nemělo. Je-li zisk využit v souladu se zákonem k řádné správě majetku dítěte (§900 odst. 1), resp. nepřináší-li majetek žádný zisk, nesmí jít tato skutečnost k tíži dítěte tak, že by byla dotčena samostatná podstata majetku dítěte." (cit. dle Hrušáková, M. a kol., Občanský zákoník II. Rodinné právo (§655-975), 1. vyd., Praha: Nakladatelství C. H. Beck 2014, s. 1056).,
13. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu