ECLI:CZ:US:2017:2.US.885.17.1
sp. zn. II. ÚS 885/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Kořízka a Tomáše Kořízka, obou zastoupených JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 22 Cdo 4952/2016-211, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. května 2016, č. j. 25 Co 249/2014-141, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. března 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 23. března 2017 domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jejich vydáním došlo k porušení ústavně zaručených základních práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a dále došlo k porušení článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 7. března 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, určil, že do společného jmění žalobců (Josefa a Marie Beranových) náleží nově vytvořená stavební parcela a další parcela, které jsou blíže specifikovány ve výroku I. (dále jen "předmětné pozemky"), a které byly odděleny ze stavební parcely žalovaných (stěžovatelů). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli předmětné pozemky do jejich společného jmění na základě vydržení [§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
3. K odvolání žalovaných (stěžovatelů) Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek byl ovšem posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, č. j. 22 Cdo 1066/2015-140, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jestliže odvolací soud dovodil, že "vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobců, a to i ve prospěch žalobců" je jeho závěr v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
4. Odvolací soud se proto případem zabýval znovu a uzavřel, že oprávněná držba žalobců trvala po dobu delší než deseti let a žalobci tak předmětný pozemek vydrželi. Rozsudkem ze dne 23. května 2016, č. j. 25 Co 249/2014-191, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
5. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 22 Cdo 4952/2016-211, odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za věcně správné a je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který na základě učiněných důkazů, že pokud se žalobci podle postupní smlouvy z roku 1968 současně s převáděnými pozemky chopili držby i části sousedního pozemku žalovaných, a to ve stejných hranicích, v jakých je již před tím nerušeně užívali jejich právní předchůdci (rodiče žalobce), byli proto se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky i této části. Nejvyšší soud se rovněž vyslovil k otázce hodnocení dobré víry žalobců. V této souvislosti konstatoval, že odvolací soud svoje úvahy vedoucí k závěru o dobré víře žalobců dostatečně vysvětlil a nelze je považovat za vybočující z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. K tomu doplnil, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá jako v dané věci více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek.
II.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují se závěrem obecných soudů, že žalobci drželi právo v dobré víře. Podle názoru stěžovatelů bylo ale toto vyvráceno jimi předloženými důkazy ze sbírky listin katastru nemovitostí, které zachycovaly geodetické práce v roce 1974, především pak soupisem vlastnických hranic nemovitostí a též polním náčrtem a polohopisem. V ústavní stížnosti velmi podrobně popisují proces vzniku těchto dokumentů. Z těchto důkazních prostředků, které dle stěžovatelů tvoří jeden celek, pak vyplývá, že žalobci přinejmenším od roku 1974 byli seznámeni s průběhem hranic pozemků a od této doby nelze jejich jednání zcela jistě považovat za jednání v dobré víře. Obecné soudy se podle názoru stěžovatelů dopustily přepjatého formalismu při získávání poznatků z listin a jejich výkladu, když lpěly na tom, že ačkoli byl podepsán soupis nemovitostí, nebyl samostatně podepsán náčrt z něho vzešlý, tedy nebyla prokázána konkrétní vědomost o pořízení tohoto podkladu a jeho obsahu. Tento požadavek považují stěžovatelé za extrémní a nepřiměřený. Podle jejich názoru dostačuje povědomost o rozhodných skutečnostech, která zde byla dána. Dále stěžovatelé kritizují spekulace odvolacího soudu ohledně existence možného předběžného nákresu. V těchto spekulacích spatřují porušení práva na spravedlivý a řádný proces, když odůvodnění neplyne z provedených důkazů, nýbrž pouze z těchto spekulací.
III.
7. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelé jsou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupeni advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Pohledem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s jeho judikaturou obstojí.
11. Naprostá většina ústavní stížnosti je spíše polemikou se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelů směřuje především k tomu, jak obecné soudy hodnotily důkazy, a to zejména v otázce dobré víry žalobců. V této souvislosti lze poukázat na závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 1841/12 (N 108/73 SbNU 725). V citované věci byla zamítnuta ústavní stížnost, která převážně spočívala právě v polemice se závěry obecných soudů v rovině jednoduchého práva a v opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavní soud tak zásadně není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy; jeho zásah připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Nic takového však v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se naopak s otázkou přítomnosti dobré víry žalobců velmi důkladně vypořádaly, přičemž k námitkám stěžovatelů vážily i okolnosti, které by její přítomnost mohly vyloučit.
12. Nad rámec výše zmíněného Ústavní soud podotýká, že v situaci, kdy byli v roce 1974 jak stěžovatelé, tak žalobci (popř. jejich právní předchůdci) seznámeni s průběhem vlastnických hranic, je zvláštní, proč stěžovatelé nepodnikali žádné právní ani jiné kroky směřující k ochraně jejich vlastnického práva, a to až do roku 2011. Zde je namístě připomenout zásadu "vigilantibus iura scripta sunt". Nečinnost stěžovatelů tak jednoznačně posiluje závěr o tom, že žalobci byli v dobré víře, jak správně uvedly obecné soudy. Geodetické práce z roku 1974 je nutné z pohledu dobré víry hodnotit společně s předchozí dlouhodobou držbou pozemků žalobci a jejich právními předchůdci a také v souvislosti s výše zmíněnou pasivitou stěžovatelů. Závěr obecných soudů o dobré víře žalobců se ve světle výše zmíněného jeví jako správný.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu