ECLI:CZ:US:2017:2.US.947.16.1
sp. zn. II. ÚS 947/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Hubené, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 390/2015-401 ze dne 18. prosince 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 73/2011-383 ze dne 22. června 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 4, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky. Namítá, že odmítnutím odvolání odvolací soud věc pravomocně skončil, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Postupem odvolacího soudu jí tak byla odňata možnost uplatnit svá procesní práva v odvolacím řízení, tj. úspěšně brojit proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro opožděnost.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 26 C 73/2011 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 26 C 73/2011-282 ze dne 2. 5. 2012 bylo zastaveno řízení co do částky 19 703 Kč s přísl. (výrok I.), žaloba stěžovatelky, aby žalovaný Rapid, akciová společnost, se sídlem Praha 5, Na Cihlářce 1340/11, byl povinen zaplatit stěžovatelce částku 16 027 Kč s přísl. byla zamítnuta (výrok II.) a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 55/2013-343 ze dne 25. dubna 2013 v napadených výrocích II. a III. potvrzeno. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako opožděné. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka blanketní odvolání. Usnesením ze dne 20. 10. 2015 č. j. 26 C 73/2011-394 byla stěžovatelka vyzvána, aby ve lhůtě do 7 dnů své odvolání doplnila o náležitosti uvedené v §205 odst. 1 o. s. ř., a to s upozorněním, že v případě nedoplnění odvolání bude postupováno podle §43 odst. 2 o. s. ř. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze pak bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto podle §43 odst. 2 a §211 o. s. ř., neboť stěžovatelka vady odvolání ve stanovené lhůtě neodstranila.
3. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje požadované formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.
4. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
5. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti uvedených orgánů minimalizovat. Zasáhnout může jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele, a to pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před samotnými těmito orgány, byť i v jiném než dosud vedeném řízení.
6. V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo podle §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. odmítnuto její odvolání proti usnesení, kterým soud prvního stupně odmítl dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013 č. j. 29 Co 55/2013-343. Brojí tak proti rozhodnutí, které je možné ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout ve lhůtě tří měsíců od jeho doručení žalobou pro zmatečnost, neboť podle tohoto ustanovení platí, že "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení." I když to zákon výslovně neuvádí, z dikce §229 odst. 4 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že důvodem žaloby (zmatečností) je v těchto případech skutkově nebo právně chybný, tj. v rozporu se zákonem učiněný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, a to mj. i pro vady odvolání podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1816 s.).
7. Z obsahu ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatelka tento opravný prostředek využila. Tvrdí-li tedy, že ze strany soudů došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany tvrzených práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou.
8. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh.
9. Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka byla po podání ústavní stížnosti (s účinností od 19. 7. 2016) vyškrtnuta ze seznamu advokátů, a že tedy není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. K odstranění této vady také stěžovatelku vyzval. Stěžovatelka však na tuto výzvu reagovala opakovaným sdělením, že ze seznamu advokátů byla vyškrtnuta nezákonně, a proto požádala Českou advokátní komoru o odstranění tohoto závadného stavu a k opravě zápisu. Vzhledem k výsledku řízení však Ústavní soud již nevyčkával na to, jak bude o její žádosti rozhodnuto, neboť by to nemohlo nic změnit na závěru, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj