ECLI:CZ:US:2017:2.US.988.17.1
sp. zn. II. ÚS 988/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve Věznici Mírov, právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Suchanovou, advokátkou, AK se sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017 č. j. 30 Cdo 3516/2016-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení dovolacího soudu s tím, že jím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který stěžovateli jako žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015 č. j. 16 Co 281/2015-76. Odvolací soud uzavřel, že případné dovolání nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, tedy ani pro ustanovení zástupce, protože se jedná ze strany stěžovatele o projev jeho litigiózního (sudičského) chování a jeho žaloba je zjevně nedůvodná. Nebyly tak splněny podmínky §138 odst. 1 o. s. ř., které jsou nutným předpokladem, aby mohl být účastníku dle §30 o. s. ř. ustanoven zástupce. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel včasným dovoláním.
3. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 3516/2016-109 stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 20 dní od doručení usnesení odstranil nedostatek povinného zastoupení, a to tak, že předloží Nejvyššímu soudu procesní plnou moc prokazující, že je v dovolacím řízení zastoupen advokátem, případně doklad potvrzující, že osoba za něj jednající má odpovídající právnické vzdělání. Výzva byla stěžovateli doručena dne 9. 9. 2016.
4. Na výzvu reagoval stěžovatel přípisem ze dne 28. 9. 2016, ve kterém požádal o prodloužení lhůty k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Nejvyšší soud usnesením stěžovateli tuto lhůtu prodloužil na celkem 50 dnů od doručení prvního usnesení. Druhé usnesení bylo žalobci doručeno dne 11. 10. 2016. Ve stanovené lhůtě, tj. do 31. 10. 2016, však plná moc advokáta a jím sepsané dovolání Nejvyššímu soudu doručeny nebyly. Stalo se tak až dne 10. 12. 2016. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014, pro vady odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na základě prvního usnesení dovolacího soudu poslal České advokátní komoře (dále jen "ČAK") žádost o poskytnutí bezplatné právní služby určeným advokátem. Zároveň stěžovatel dovolacímu soudu poslal žádost o prodloužení lhůty, neboť nebylo možné požadovanou vadu řízení v poskytnuté lhůtě napravit s tím, že informoval dovolací soud o podané žádosti. Dne 26. 9. 2016 ČAK vydala rozhodnutí o určení advokáta. Určená advokátka, JUDr. Zuzana Suchanová, následně poslala ČAK dne 29. 9. 2016 žádost o zrušení rozhodnutí z důvodu rodičovské dovolené. Dne 18. 10. 2016 jí ČAK sdělila, že žádosti o zrušení určení nelze vyhovět, jelikož zde nejsou dány zákonné důvody pro takové rozhodnutí. Určená advokátka tak dne 3. 11. 2016 poslala stěžovateli dopis se žádostí o doložení dokumentů ve věci samé. Po obdržení dokumentů, zejména usnesení dovolacího soudu ze dne 6. 9. 2016, obratem poslala dne 14. 11. 2016 stěžovateli dopis se žádostí o udělení plné moci pro předmětné dovolací řízení. Po obdržení plné moci, cca po dalších 14 dnech, advokátka prováděla přípravu ve věci samé a sepis doplnění dovolání, které dne 10. 12. 2016 spolu s plnou mocí poslala dovolacímu soudu.
6. Napadené usnesení dovolací soud vydal až dne 26. 1. 2017, tedy v době, kdy již byla formální vada odstraněna. Jak uvádí stěžovatel, nešlo o promeškání propadné zákonné lhůty dvou měsíců k podání dovolání, které stěžovatel podal sám včas, nýbrž šlo o nedodržení soudcovské lhůty, aniž však dovolací soud zohlednil shora uvedené skutečnosti. Zejména to, že stěžovatel je ve výkonu trestu a komunikace s ním je tím zdlouhavá, když není umožněna jinak než písemně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení dovolacího soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Z obsahu napadeného usnesení i z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že Nejvyšší soud při vydání napadeného rozhodnutí respektoval všechna relevantní ustanovení občanského soudního řádu. Skutečnost, že stěžovatel, resp. jeho zvolená právní zástupkyně, neodstranila vady dovolání včas, tj. ve lhůtě stanovené a následně prodloužené usnesením Nejvyššího soudu, je v dané věci zřejmá a stěžovatel ji ani nijak nerozporuje. Stanovená lhůta se jeví, a to i navzdory stěžovatelovu pobytu ve výkonu trestu, jako přiměřená. Stěžovatel je rovněž s ohledem na množství soudních sporů, jež v minulosti vedl, osobou poměrně znalou procesních podmínek pro podávání návrhů.
10. Z napadeného rozhodnutí se navíc podává, že v stěžovatel podal dovolání, pro které žádal ustanovení zástupce, ve věci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015 č. j. 16 Co 281/2015-76. V tomto řízení byla dovolacímu soudu doručena dne 27. 7. 2016 plná moc advokáta stěžovatele pro sepsání dovolání. Řízení o dovolání je v současné době vedeno u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1084/2017.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu