ECLI:CZ:US:2017:3.US.1139.17.1
sp. zn. III. ÚS 1139/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Coufalové, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 259/55, Brno - Zábrdovice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. ledna 2017 sp. zn. 1 To 79/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2016 sp. zn. 46 T 5/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a contrario se zamítá žádost stěžovatelky (obžalované) o vydání movitých věcí, a to konkretizovaných mobilních telefonů, notebooku, macbooku a externího pevného disku (výrok I.). Dále krajský soud podle §79a odst. 4 tr. řádu za užití §79f odst. 1 téhož zákona zamítl žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na účtech u bank (výrok II.).
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení nesplňují ústavní požadavky kladené judikaturou Ústavního soudu na obdobná soudní rozhodnutí.
5. Odkaz vrchního soudu na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) - identifikující nepřiměřenou délku zajištění majetkových hodnot s jeho trváním po období šesti let, zatímco v nyní posuzované věci jde o časový úsek tří roků - stěžovatelka za výstižný nepovažuje a vyslovuje se, že argumentace komplikovaností a rozsáhlostí dané trestní věci není postačující k odůvodnění závěru, že je třeba zajištění uplatňovat i nadále.
6. Soudy nepodaly vysvětlení, ze kterých důvodů budou zajištěné movité věci potřebné pro další řízení a jaký je jejich vztah k projednávané trestní věci. Přitom nedocenily, že obsah nosičů dat (SMS, údaje o telefonních hovorech apod.) již soudní znalec přezkoumal a jím vyhotovené dokumenty představují součást spisového materiálu. Tím podle stěžovatelky nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209) zdůrazňujícího subsidiární a fakultativní povahu zajišťovacího institutu.
7. I samotné zajištění peněžních prostředků stěžovatelky jakožto náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu je opatřením neoprávněným, neboť již orgánům činným v trestním řízení v přípravném řízení sdělila, odkud dané prostředky pocházejí, když si je vydělala sama zcela legálním způsobem. Stěžovatelka uvádí, že se po celý svůj "dospělý" život úspěšně věnovala výdělečné činnosti, z níž utržila finanční prostředky značné výše, díky čemuž zajistila sobě i své nezletilé dceři život značně kvalitní kulturní úrovně.
8. Ovšem zajištění veškerých peněžních prostředků stěžovatelky v rámci trestního řízení způsobilo, že de facto nemá z čeho žít. Tímto opatřením jí byl také zamezen řádný výkon rodičovských povinností vůči dceři, když jí je znemožněno hrazení běžných potřeb (zajištění řádného studia, stravy, šacení či kroužků a dalších), přičemž tyto potřeby je stěžovatelka schopna zatímně zajistit pouze a jen z důvodu pomoci ze strany její rodiny. Stěžovatelka postrádá možnost vykonávat jakoukoli práci v hlavním pracovním poměru, neboť v rámci trestního řízení probíhají četná hlavní líčení, a to již po dobu cca jednoho roku, přičemž nyní jsou nařízena hlavní líčení až do měsíce června 2017 a její účast je nutná. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelce - i navzdory pracovním zkušenostem - není umožněno získání závislé práce, která by jí zajistila řádné příjmy k zachování životní a kulturní úrovně její osoby i její dcery, což znamená enormní pokles těchto garantovaných hodnot spějící ke konečnému nerespektování lidské důstojnosti stěžovatelky. Otec nezletilé je přitom obžalován v téže trestní věci a jde o osobu nemajetnou, povinnou v exekučním řízení.
9. Stěžovatelka soudům vytýká, že nevyhověly ani žádosti o postupné uvolňování částek ze zajištěných peněžních prostředků za účelem zajišťování životních potřeb jejích a její nezletilé dcery.
10. Dosavadní průběh trestního řízení, vyslovuje se závěrem stěžovatelka, neobjasnil sebemenší skutečnost směřující k tomu, že by se trestného činu, z něhož je obžalována skutečně dopustila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
14. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně (s výše uvedenými výjimkami) uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do stěžovatelčina právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle výše uvedených čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
16. Podle §80 odst. 1 tr. řádu ve znění do nabytí účinnosti zákona č. 55/2017 Sb. (tj. do dne 17. 3. 2017) platilo, že není-li věci, která byla podle §78 tr. řádu vydána nebo podle §79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
17. Podle §79a odst. 4 tr. řádu v témže znění platilo, že majitel účtu, jehož peněžní prostředky na účtu byly zajištěny, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji majitel účtu, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí třiceti dnů od právní moci rozhodnutí. Ustanovení §79f odst. 1 tr. řádu v témže znění určovalo, že (...) nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§79a a 79b) (...), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§78 až 79e).
18. Rozhodnutí podle 80 odst. 1 tr. řádu nemělo z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle §80 odst. 1 tr. řádu nepředstavovalo rozhodnutí, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci a obdobnou charakteristiku lze uplatnit též ve vztahu k rozhodnutím podle §79a odst. 4 tr. řádu za užití §79f odst. 1 tr. řádu v citovaném znění (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 665/05, usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1514/09, usnesení ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4135/12, a další).
19. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
20. Ústavní stížnosti tohoto typu jsou proto v případě dodržení výše uvedených požadavků a se zřetelem na subsidiární povahu ústavní stížnosti a předčasnost případného zásahu Ústavního soudu odmítány, a to jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 696/04, usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 611/08 a usnesení ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2568/10). Není vyloučeno i jejich odmítnutí pro nepřípustnost (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3281/09, usnesení ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 3537/10, usnesení ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 2758/11 a usnesení ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4208/12). To je významné potud, že závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti - jak bylo předznačeno - se uplatní i v dané věci.
21. Patří se předeslat, že rozhodující soudy se nezpronevěřily zásadě presumpce neviny, jestliže připomenuly, že trestná činnost, s níž jsou zejména zajištěné peněžní prostředky na účtech u bank spojovány, je popsána v obžalobě státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 3 VZV 1/2014 a právně kvalifikována ve vztahu ke stěžovatelce jednak jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku a ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku, alinea 2, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, kdy popsanou trestnou činností ve výroku obžaloby krácením daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty měla stěžovatelka společně s dalšími zde uvedenými obžalovanými osobami způsobit České republice škodu v celkové výši alespoň 2 507 652 020 Kč.
22. První okruh námitek formulovaných stěžovatelkou se týká délky zajištění movitých věcí a peněžních prostředků na účtech u bank.
23. Stěžovatelčina situace není souměřitelná ani s případem, v němž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") rozhodl rozsudkem ze dne 9. 10. 2008 ve věci Forminster Enterprises Limited v. Česká republika, stížnost č. 38238/04. V tomto rozsudku ESLP konstatoval, že z důvodu nepřiměřeně dlouho trvajícího zajištění akcií náležících stěžovatelce v rámci trestního řízení došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku zaručené v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. ESLP rozhodl, že stěžovatelčino právo nakládat se svými akciemi bylo pozastaveno po dobu více než 11 let, čímž byla narušena spravedlivá rovnováha mezi obecnými zájmy společnosti a zájmy stěžovatelky. Soud tedy konstatoval porušení pouze z důvodu nepřiměřené doby trvání zajištění, které bylo jinak zákonné a sledovalo legitimní cíl.
24. Lze připomenout, že tento rozsudek byl následně reflektován výslovným zakotvením povinnosti projednávat s největším urychlením též věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku (§2 odst. 4 tr. řádu); není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch závěru, že těmto požadavkům (které stěžovatelka zahrnuje do "teorie zeslabování důvodů pro zajištění věci") soudy nedostály.
25. Patří se poukázat rovněž na odst. 75 citovaného rozsudku ESLP k otázce přiměřenosti v rámci aplikace třetí věty čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. ESLP v této souvislosti konstatoval, že pokud jde o požadavek přiměřenosti, každý zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat "spravedlivou rovnováhu" mezi potřebami obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Především musí existovat vztah rozumné přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo (...). Při rozhodování, zda jsou oba požadavky splněny, ESLP uznává, že smluvní státy mají široký prostor pro uvážení jak při volbě způsobu realizace opatření, tak při určení, zda důsledky jejich realizace jsou odůvodněny ve veřejném zájmu dosažením cíle sledovaného předmětnou právní úpravou (...). Podle judikatury ESLP mezi hlavní kritéria při posuzování, zda napadené opatření zachovalo požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda jím není na stěžovatele kladeno nepřiměřené břemeno, patří charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování stěžovatele i orgánů zasahujícího smluvního státu. Podle judikatury ESLP mezi hlavní kritéria při posuzování, zda napadené opatření zachovalo požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda jím není na stěžovatele kladeno nepřiměřené břemeno, patří charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování stěžovatele i orgánů zasahujícího smluvního státu.
26. Jak bylo předznačeno, stěžovatelka nemůže ničeho "vytěžit" z odkazu na délku trvání zajištění předmětných movitých věcí a peněžních prostředků na účtech u bank. Lze doplnit, že Ústavní soud při posuzování proporcionality zásahu z hlediska časového rozhodnutí soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním [srov. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], což představuje další odlišnost oproti stěžovatelčině věci, která se již nachází ve stádiu soudního řízení po podání obžaloby.
27. Nelze opomíjet ani značný rozsah trestní věci po skutkové stránce i její právní složitost, což odůvodňuje při srovnání s výše naznačenými případy i délku zajištění předmětných movitých věcí a peněžních prostředků na účtech u bank; stěžovatelka přitom nepředestřela relevantní argumentaci, že se řízení vyznačuje průtahy (ve smyslu nečinnosti orgánů činných v trestním řízení).
28. Soudy konstatovaly, že má-li stěžovatelka za to, že se na zajištěných datových nosičích mohou nacházet informace sloužící k uplatnění práva na obhajobu, nic jí nebrání v tom, aby svoje konkrétní návrhy vznesla, přičemž soud prvního stupně bude povinen se jimi zabývat. Odtud soudy dovodily, že nelze sdílet výhradu stěžovatelky ohledně porušování principu tzv. rovnosti "zbraní" v její neprospěch.
29. Ústavněprávně akceptovatelný je i závěr soudů, že dokazování u hlavního líčení dosud nepokročilo tak, aby bylo možno bez dalšího konstatovat, že věcí označených ve výroku I. usnesení krajského soudu již není k dalšímu řízení třeba.
30. Soudy se nezpronevěřily ani nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209). Stěžovatelka v této souvislosti nedoceňuje, že z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěry o charakteru dotčeného majetku nepochybně mohou být v dalším řízení vyvráceny.
31. Stěžovatelka se v rámci další skupiny výhrad obsáhle zabývá nepříznivými dopady předmětného zajištění peněžních prostředků na účtech u bank na svoji životní úroveň, resp. hmotné zajištění její dcery. Aniž by Ústavní soud polemizoval s tvrzeními stěžovatelky o změně jejího ekonomického standardu, resp. soustředil pozornost k tomu, že v ústavní stížnosti o původu zajištěných peněžních prostředků na účtech u bank v rozsahu cca 14 000 000 Kč nic konkrétního (nad rámec souhrnného tvrzení o úspěšné výdělečné činnosti) neuvedla, dospěl k závěru, že k posunutí věci do ústavněprávní roviny tato kritika nepostačuje a vzhledem k dalším skutkovým a právním závěrům soudů není věcně neudržitelné ani jejich konstatování, že zmiňované životní náklady stěžovatelky a její dcery jsou řešitelné - v případě splnění zákonných podmínek - sociálními dávkami v rámci jiného právního odvětví, nikoli v trestním řízení.
32. V daných souvislostech je vhodné zdůraznit, že stěžovatelčina dcera není v nyní posuzované věci stěžovatelkou a ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
33. Jakkoli bylo konstatováno výše, že stěžovatelka je v dané trestní věci obžalována, sluší se připomenout Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
34. Závěry soudů jsou v souladu s judikaturou ESLP. Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, pokud je takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a nedošlo-li ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015 ve věci Gogitidze a další v. Gruzie, stížnost č. 36862/05, odst. 107 a odkazy zde uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů a či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
35. Ve stěžovatelčině věci si Ústavní soud ověřil, že se napadená usnesení ve svém celku opírají o dostatečné množství konkrétních skutečností a i ex post se jeví jako ústavně obhajitelná. Soudy se zabývaly trváním důvodů pro zajištění movitých věcí a peněžních prostředků na účtech u bank a konstatovaly především, že zjištěné konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že mohou souviset s uvažovanou trestnou činností obžalovaných, resp. výnosy z ní.
36. Soudy se zvláště zaměřily na otázku přiměřenosti zásahu s ohledem na veřejný zájem na potírání závažné hospodářské kriminality a postupovaly v intencích daných Ústavním soudem v dřívějších nálezech ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) a v řadě jeho usnesení. Ústavní soud nezjistil v postupu soudů libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
37. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu