ECLI:CZ:US:2017:3.US.1144.17.1
sp. zn. III. ÚS 1144/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou sídlem Jungmannova 23/11, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2017 č. j. 21 Co 622/2016-1015 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 31. srpna 2016 č. j. 30 P 258/2009-900, za účasti Krajského soud v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a a) nezletilého O. J. B. a b) B. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a po výzvě k odstranění vad splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §29, §30 odst. 1, §31, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům. Stěžovatel má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručená čl. 36 - 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti napadeným rozhodnutím vydanými v řízeních, v nichž se domáhal snížení výživného pro nezletilého syna O. J. B., nar. XXX. Podle tvrzení stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu je protiústavní, neboť formalistickým přístupem byla stěžovateli znemožněna osobní účast na jednání (předvolána byla jen právní zástupkyně). Argumentace odvolacího soudu neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu vyplývajícímu z provedených důkazů, návrhy stěžovatele na provedení dokazování se soud nezabýval a přisvědčil námitkám matky, že jeho poměry se nezměnily. Odvolací soud nepřihlédl k finančním poměrům stěžovatele, a to s ohledem na výdaje, které musí platit (vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem z druhého manželství) a změnil rozhodnutí soudu I. stupně o stanovení výživného pro nezletilého syna na 12 000 Kč měsíčně od 20. 8. 2013.
3. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud se nezabýval žádnými navrženými důkazy a naopak dovozoval, že jeho poměry se zlepšily, protože v době rozhodování o posledním návrhu na snížení výživného byl nezaměstnaný. Dále poukazoval na svoje možnosti pracovního uplatnění, kdy může dosahovat výdělku do 20 tis. Kč měsíčně, což doložil internetovými nabídkami. Od zaměstnavatele si soud nevyžádal žádné doklady o příjmech stěžovatele a rozhodl, aniž by měl dostatečné podklady pro rozhodnutí.
4. Stěžovatel porušení svých ústavních práv spatřuje v tom, že obecné soudy záměrně a nesprávně vycházely při stanovení vyživovací povinnosti z výše příjmů, kterých dosahoval dříve, nikoliv z příjmů, které dosahuje, a nehodnotily jeho současné majetkové poměry. Navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí nálezem zrušil.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dostatečně odůvodněnými závěry obou obecných soudů, které již ve věci rozhodovaly, přičemž stěžovatelovy argumenty jsou prakticky totožné s těmi, které již stěžovatel používal v řízení před nimi. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech tzv. podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatel nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť soudy se pečlivě zabývaly námitkami stěžovatele a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že základem rodičovské odpovědnosti je povinnost každého z rodičů zajistit svému dítěti uspokojení jeho odůvodněných potřeb. Uvedenou skutečnost musí mít rodič na zřeteli i za situace, kdy s nezletilým dítětem nežije ve společné domácnosti a rozhoduje se o změně ve svých osobních a pracovních vztazích.
9. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že je třeba přistoupit ke změně výživného placeného stěžovatelem na nezletilého syna. Odvolací soud konstatoval změny poměrů na straně nezletilého od posledního rozhodování o výživném, kdy mu bylo devět let a jeho potřeby byly diametrálně jiné než v současné době. Podle Ústavního soudu v tomto směru dostál požadavku přiléhavých a logických závěrů (s ohledem na provedené dokazování), i jejich řádného odůvodnění.
10. Odvolací soud dostatečně konkrétně poukázal na vyšší náklady a na to, že jen životní minimum podle ustanovení §3 odst. 3 písm. c) zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, v platném znění, představuje u nezaopatřeného dítěte od 6 do 15 let věku, kterým je nezletilý, částku 2 140 Kč. Z uvedeného tedy logicky vyplývá, že chlapec ve věku třinácti let má potřeby mnohem vyšší, než jen devítiletý hoch. Otec se s nezletilým nestýká, nezajímá se o jeho prospěch či úspěchy v mimoškolní činnosti a nedává mu žádné dárky či jiná podobná plnění, která by však stejně nesměřovala k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilého ve smyslu vlastní vyživovací povinnosti. Tvrzení otce, že s nezletilým není v kontaktu, protože si to nepřeje jeho manželka a že nezletilý měl v roce 2011 obtěžovat jiné děti, považuje soud za účelové. Navíc je třeba uvést, že otec se s manželkou, která si údajně nepřála, aby se s nezletilým stýkal, již rozvedl. Dále pak odvolací soud zohlednil, že otec se návrhem ze dne 18. 10. 2011 domáhal střídavé péče o nezletilého a tuto skutečnost v průběhu řízení o tomto návrhu vůbec neuvedl. Otec na nezletilého O. J. neplatí výživné a bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro přečin zanedbání povinné výživy.
11. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, že zjištěné změny poměrů na straně otce ve svém souhrnu neodůvodňují snížení výživného pro nezletilého, protože nejde o změnu tak závažného charakteru, která by tvořila skutkový podklad pro aplikaci ustanovení §923 odst. l občanského zákoníku ve spojení s §913 občanského zákoníku.
12. V posuzovaném případě nelze přehlédnout ani to, že potřeby nezletilých dětí představují jak potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující s ohledem na jejich růst (strava, oblečení, obuv, a náklady spojené s přiměřeným zdravým duševním vývojem dítěte), tak i potřeby vyskytující se jen někdy, např. náklady na léky a zdravotní pomůcky, nebo náklady v závislosti na ročním období (letní prázdniny, mimoškolní aktivity). Účelem výživného je prospěšný vývoj a všestranný rozvoj dětí. Vyživovací povinnost pro syna ve věku 13 let ve výši 12 000 Kč měsíčně nelze vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele a odůvodněným potřebám nezletilého považovat za nepřiměřené a porušující nejlepší zájem dítěte (k tomu srov. např. nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15). Ústavní soud k uplatněným námitkám stěžovatele jen odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, které v tomto směru dostály požadavku přiléhavých a logických závěrů i jejich řádného odůvodnění.
13. Ústavní soud proto v této souvislosti, toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683).
14. Pokud stěžovatel namítal porušení jeho práv zaručených čl. 38 odst. 2 Listiny, zúčastnit se jednání odvolacího soudu, nemůže jeho námitka obstát. Ústavní soud podotýká, že jde o obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoli dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním. Jestliže v inkriminovaném případě odvolací soud poté, co prostřednictvím právního zástupce řádně předvolal stěžovatele k jednání před odvolacím soudem, nelze porušení jeho práv spatřovat v tom, že soud řízení neodročil. Je věcí stěžovatele, aby si zvolil takového právního zástupce, který bude řádně hájit jeho práva.
15. Ústavní soud uzavírá, že - jak je vidět z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatel setrvává v argumentaci na úrovni toliko práva podústavního. Ústavní soud je však orgánem ochrany ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Stěžovatel tedy nepředkládá argumentaci ústavněprávní, čímž důsledně staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tedy do pozice další instance v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu