ECLI:CZ:US:2017:3.US.1182.17.1
sp. zn. III. ÚS 1182/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Lukšíka, zastoupeného JUDr. Petrem Morongem, advokátem, sídlem Skrétova 475/8, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017 č. j. 29 Cdo 5983/2016-296, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2012 č. j. 8 Cmo 318/2012-138 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2012 č. j. 48 Cm 421/2010-92, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Jindřicha Karla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), namítá též porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 5. 1. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-7 uložil stěžovateli, aby vedlejšímu účastníkovi řízení zaplatil částku 300 000 Kč s 6% úrokem od 16. 12. 2010 do zaplacení, (směnečnou) odměnu 999 Kč a náhradu nákladů řízeni 12 000 Kč. Proti tomuto směnečnému platebnímu rozkazu podal stěžovatel námitky, které krajský soud usnesením ze dne 16. 2. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-19 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 8. 2011 č. j. 8 Cmo 91/2011-39 jako opožděné odmítl.
3. Stěžovatel se pak žalobou došlou krajskému soudu dne 6. 10. 2011 domáhal obnovy řízení s odůvodněním, že Policie České republiky (dále jen "Policie ČR") se zabývala jeho trestním oznámením, přičemž ve svém "stanovisku" ze dne 21. března 2011, které stěžovatel nemohl bez své viny použít v původním řízení, kvalifikovala jednání vedlejšího účastníka řízení jako nekorektní, avšak nikoli trestné. Krajský soud proto napadeným usnesením žalobu stěžovatele na obnovu řízení zamítl.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že v situaci, kdy stěžovatel nepodal včas námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je možno povolit obnovu řízení jen z důvodu uvedeného v §228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to v případě, jsou-li tu nové skutečnosti, které navrhovatel obnovy řízení nemohl použít do uplynutí lhůty k podání námitek. Přitom zdůraznil, že názor Policie ČR o tom, že postup vedlejšího účastníka řízení (při vystavení a podepsání směnky) bylo možno zhodnotit jako nekorektní, není skutečností nebo rozhodnutím podle uvedeného ustanovení občanského soudního řádu, které by pro stěžovatele přivodilo příznivější rozhodnutí ve věci; proto nejsou naplněny ani podmínky pro povolení obnovy řízení.
5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné, neboť právní posouzení věci ze strany vrchního soudu shledal správným.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci došlo k přísně formalistickému výkladu §6 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, resp. k jeho upřednostnění před materiální pravdou a principy spravedlivého soudního řízení. Nejprve uvádí, že směnečný platební rozkaz ze dne 5. 1. 2011 č. j. 48 Cm 421/2010-7 mu nebyl platně doručen, k čemuž podrobněji argumentuje, a dále poukazuje na okolnosti podpisu směnky, na rozpor v částce uvedené na směnce číselně a slovy. Namítá rovněž svoji vlastní nezkušenost a bezradnost, jakož i záměrně nemravné jednání vedlejšího účastníka řízení, čehož si měly obecné soudy povšimnout a směnečný platební rozkaz nevydávat, resp. takový postup neaprobovat. Odkázal rovněž na změnu §175 odst. 1 o. s. ř., provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (s účinností od 1. 1. 2014), podle níž je náhradní doručení směnečného platebního rozkazu vyloučeno; to podle jeho názoru potvrzuje protiústavnost rozhodnutí soudů v původním řízení (tj. ve věci vydání směnečného platebního rozkazu).
7. Stěžovatel dále poukázal na trestní oznámení, které na vedlejšího účastníka řízení podal z důvodu podezření na podvod, na to, jak bylo vyřízeno ze strany Policie ČR; ta jednání vedlejšího účastníka řízení označila za nekorektní, avšak nikoli za trestné. Tato skutečnost byla důvodem podání žaloby stěžovatele na obnovu řízení v původní věci. Stěžovatel má za to, že nekorektní jednání je v rozporu s dobrými mravy, tedy nezákonné, a nemůže požívat právní ochrany. S posouzením věci obecnými soudy stěžovatel nesouhlasí, napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá. Má za to, že není podstatná forma stanoviska Policie ČR, důležitý je jeho obsah, který podle stěžovatele prokazuje úmyslné zkreslení obsahu směnky (rozdíl ve směnečné sumě vyjádřené číslem a slovy) s evidentně zištným záměrem ze strany vedlejšího účastníka řízení. Podle stěžovatele měla být tato závažná indicie o nečestném jednání vedlejšího účastníka řízení zohledněna právě v řízení o návrhu na obnovu řízení a civilní soud tak mohl a měl učinit.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou posuzované věci je otázka případné protiústavnosti rozhodnutí obecných soudů, že předložení stanoviska (vyrozumění) Policie ČR, vydané v reakci na trestní oznámení stěžovatele, nebylo shledáno jako důvod pro obnovu řízení, tj. již pravomocně ukončeného řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. Nutno podotknout, že ústavností původního řízení se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3525/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž byla rozhodnutí obecných soudů (mj. konstatující opožděnost stěžovatelem uplatněných námitek proti doručenému směnečnému platebnímu rozkazu) potvrzena. Proto je třeba zdůraznit, že napadení výsledku řízení o návrhu na obnovu řízení v takové situaci nemůže sloužit jako skrytý prostředek k otevření již Ústavním soudem rozhodnuté věci. K vlastnímu předmětu řízení o obnově, o kterém je nyní možno rozhodnout, je třeba uvést, že právní úprava, jež byla v době vydání předmětného směnečného platebního rozkazu aplikována (§173 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013), umožňovala tzv. náhradní doručení, což bylo tehdy i v souladu s ustáleným judikaturním výkladem tohoto ustanovení. Pozdější změna právní úpravy, která nyní náhradní doručení výslovně vylučuje, nemůže mít dopady (zejména s ohledem na princip právní jistoty) do již pravomocně ukončených řízení.
12. Krajský soud, vrchní soud a Nejvyšší soud se v napadených rozhodnutích zabývaly tím, zda lze stěžovatelem uplatněný konkrétní důvod obnovy řízení podřadit pod některý ze zákonných důvodů uvedených v §228 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., přičemž neshledaly, že by vyrozumění Policie ČR mohlo mít dopady do správnosti závěru o pravosti a platnosti směnky, resp. následného vydání směnečného platebního rozkazu. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svoji předcházející judikaturu a odborné literární zdroje uvedl, že podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. by bylo možné povolit obnovu řízení jen tehdy, jestliže tu jsou nové skutečnosti, které stěžovatel jakožto navrhovatel obnovy řízení nemohl použít do uplynutí lhůty k podání námitek (např. proto, že o nich nevěděl), nebo jestliže pozdější rozhodnutí příslušného orgánu, o němž se navrhovatel dozvěděl po uplynutí lhůty k podání námitek, řeší jinak předběžnou otázku ve věci, v níž byl soud vázán rozhodnutím jiného orgánu (§135 odst. 1 o. s. ř.) nebo v níž byl povinen vycházet z rozhodnutí jiného orgánu (§135 odst. 2 o. s. ř.).
13. Ústavní soud tak z hlediska hodnocení ústavnosti postupu obecných soudů pouze mohl přisvědčit jejich závěru o tom, že "vyrozumění Policie ČR" o posouzení trestního oznámení stěžovatele a provedeném šetření podle §158 odst. 1 trestního řádu, podle něhož nelze jednání vedlejšího účastníka řízení považovat za trestné, není takovým rozhodnutím, skutečností, či důkazem, který by bylo možno podřadit pod §228 odst. 1 o. s. ř. Nutno uvést, že i předmětné vyrozumění Policie ČR potvrzuje skutečnost, že stěžovatel směnku, která mu byla doručena poštou [nebyl tedy v časové tísni a mohl si případně zjistit více informací o uplatňování směnečných závazků - jakožto závazků přísných, srov. např. nález ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 3660/11 (N 53/64 SbNU 667)], dobrovolně podepsal, ačkoli viděl, že je na ní slovy uvedená částka 300 000 Kč.
14. Závěr obecných soudů, že okolnosti vystavení a podpisu směnky byly stěžovateli bez jakýchkoli pochybností v původním řízení známy, stěžovatel nezpochybnil, byť toto svoje jednání ospravedlňoval svojí nezkušeností. Požadavek přísné formálnosti skripturních závazkových vztahů dopadá stejně na všechny účastníky směnečného vztahu. Zcela jasné znění §6 odst. 1 zákona směnečného a šekového, preferující při rozporu mezi číselně a slovně vyjádřenou směnečnou sumou údaj vyjádřený slovy, pak neponechává prostor pro jiný způsob posouzení výše směnečné sumy; ze strany obecných soudů tak nešlo o přepjatě formalistický, resp. protiústavní výklad tzv. podústavního práva, nýbrž o respekt ke specifické povaze směnečného práva (tzv. směnečná
přísnost - rigor cambialis). Při určení směnečné sumy se přitom nezkoumá skutečný úmysl stran nebo důvody jejich případného formálního pochybení (viz Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2013, komentář k §6 odst. 1). K tomu je nutno doplnit, že rozsah přezkumu podmínek pro obnovu řízení nelze ztotožňovat s námitkami, které stěžovatel mohl vznést v původním řízení (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 585/11). Usuzoval-li stěžovatel na nemravnost či nekorektnost jednání vedlejšího účastníka řízení ze skutečnosti, že mu k podpisu byla záměrně předložena směnka se směnečnou sumou lišící se ve svém numerickém a slovním vyjádření, šlo o skutečnost, která mu byla bezpochyby známa již v době, kdy mohl v původním řízení uplatnit námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu