ECLI:CZ:US:2017:3.US.1194.17.1
sp. zn. III. ÚS 1194/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Yvony Tinusové, zastoupené JUDr. Radanou Schreiberovou, advokátkou, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 30 Cdo 2160/2015-294, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím mělo být porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 316/2010 se podává, že stěžovatelka podala u Městské správy sociálního zabezpečení v Brně dne 23. 4. 2008 žádost o přiznání částečného invalidního důchodu od daného data. V důsledku poučení požádala o přerušení řízení a doplatila na pojištění částku 28 000 Kč, aby jí byla dávka přiznána. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") jí rozhodnutím ze dne 28. 11. 2008 přiznala částečný invalidní důchod až od 6. 10. 2008; ten jí i vyplácela. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") následně na základě stěžovatelčiny žaloby dané rozhodnutí rozsudkem ze dne 8. 6. 2009 zrušil s tím, že stěžovatelka splňovala zákonné podmínky pro přiznání dávky již k 23. 4. 2008, a to bez doplacení částky 28 000 Kč; Nejvyšší správní soud se s daným závěrem ztotožnil v rozsudku ze dne 30. 11. 2009. ČSSZ následně novým rozhodnutím ze dne 5. 2. 2010 přiznala stěžovatelce žádané dávky i za dobu od 23. 4. 2008 do 5. 10. 2008 v celkové výši 28 427 Kč, a poté je stěžovatelce vyplatila. Následně dne 27. 4. 2010 jí vrátila i složenou částku 28 000 Kč.
3. Stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala proti vedlejší účastnici odškodnění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"); a to 125 000 Kč za nezákonné rozhodnutí ze dne 28. 11. 2008 a 125 000 Kč za nesprávný úřední postup správních orgánů spočívající v tom, že správní orgán stěžovatelku nesprávně poučil o nutnosti doplatit 28 000 Kč (žádala zadostiučinění 110 000 Kč), dále daná částka byla neoprávněně převzata a zadržována (žádala zadostiučinění 10 000 Kč) a nové správní rozhodnutí o dávce nebylo vydáno v zákonné lhůtě (žádala zadostiučinění 5 000 Kč). Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2011 č. j. 15 C 316/2010-50 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že správní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé a poučení bylo jen všeobecným sdělením. Uvedl, že rozhodnutí ze dne 28. 11. 2008 bylo sice nezákonné, avšak postačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) se k odvolání stěžovatelky ztotožnil se závěry obvodního soudu a rozsudkem ze dne 9. 3. 2012 č. j. 51 Co 520/2011-79 potvrdil jeho rozsudek.
5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 obě rozhodnutí nižších soudů zrušil. Dospěl k závěru, že v dané věci šlo o poučovací povinnost správního orgánu, a lze samostatně odškodnit újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nesprávném poučení. Dle Nejvyššího soudu nižší soudy měly do celkové délky správního řízení započítat i dobu přerušení správního řízení. Nejvyšší soud uvedl, že zadostiučinění by nemělo být přiznáno duplicitně; podstatné je, jaké nároky a jaké újmy v souvislosti s konkrétními příčinami poškozený uplatňuje (je-li délka řízení odškodněna samostatně, není důvod k ní přihlížet při odškodňování za nezákonné rozhodnutí). Nejvyšší soud shledal podstatnou otázku, jaká kritéria je třeba zohlednit při posuzování formy a výše přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve správním řízení. Poukázal na potřebu hodnotit povahu a specifika správního řízení (řízení o dávkách sociálního zabezpečení mají zvýšený význam), délku správního řízení, dopady rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného a vliv na jeho dosavadní způsob života, a další významná a přezkoumatelná hlediska (zejména okolnosti při vydávání rozhodnutí, jako je respektování judikatury). Nejvyšší soud uvedl, že konstatování porušení práva postačuje pouze, pokud je újma vzhledem k okolnostem případu zanedbatelná. Podle něj se nižší soudy nedopustily vady řízení, neprovedly-li další stěžovatelkou navržené důkazy, neboť dospěly k závěru, že nezákonné rozhodnutí nezpůsobilo stěžovatelce podstatný zásah do osobní sféry, neboť před podáním žádosti ani po ní stěžovatelka neměla žádný příjem (dle dovolacího soudu stěžovatelka vytváří neprokazatelnou konstrukci zmařeného očekávání, že se její životní úroveň zlepší; újma z důvodu finanční tísně nemohla dle nižších soudů nastat).
6. Následně obvodní soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 15 C 316/2010-205 žalobu ohledně částky 235 000 Kč zamítl (výrok I.) a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 15 000 Kč (výrok II.).
7. Městský soud změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že konstatoval porušení práva stěžovatelky na vydání zákonného rozhodnutí, jinak tento výrok potvrdil a odvolání proti výroku II. odmítl. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nesprávným úředním postupem ČSSZ spočívajícím v nevydání nového rozhodnutí v zákonné lhůtě poté, co její rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu, vznikla stěžovatelce nemajetková újmu a přiznal jí odškodnění v požadované výši 5 000 Kč s příslušenstvím. Nesprávné poučení stěžovatelky o tom, že k přiznání dávky je třeba doplatit dobrovolné pojištění ve výši 28 000 Kč, posoudil městský soud jako nesprávný úřední postup. Z provedených důkazů soud učinil závěr, že tímto nesprávným úředním postupem vznikl stěžovatelce stres kvůli nutnosti obstarat si na její poměry vysokou částku a z hrozby následného ohrožení přátelských vztahů; tento stres posoudil soud jako o to intenzivnější, neboť jde o osobu zdravotně i psychicky hendikepovanou. Zároveň však zdůraznil, že příčinou psychické újmy nebyla pouze nutnost doplatit částku 28 000 Kč, ale zejména dlouhodobě špatná majetková situace. S ohledem na to uzavřel, že obvodním soudem přiznaná částka ve výši 10 000 Kč je přiměřeným odškodněním nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným poučením o nutnosti doplatit dobrovolné pojištění. Za vydání nezákonného rozhodnutí považoval jako dostatečné zadostiučinění v podobě konstatování porušení práv stěžovatelky ve výroku rozsudku. U tvrzené újmy, jež měla být způsobena požadováním, převzetím a zadržováním částky 28 000 Kč, soudy neshledaly primární příčinnou souvislost s tím, že zadostiučinění bylo přiznáno stěžovatelce za totožnou újmu způsobenou nesprávným poučením, které vedlo k zaplacení částky.
8. Stěžovatelčino následné dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 2160/2015-294 pro nepřípustnost. Uvedl, že otázka, zda lze zohlednit určitá kritéria u více uplatněných nároků, aniž by došlo k nepřípustné duplicitě, a otázka, zda jde při neoprávněném převzetí a zadržování finanční částky o nesprávný úřední postup, jsou otázkami, na jejichž vyřešení rozsudek městského soudu nezávisí. Konstatoval, že dle nižších soudů újma tvrzená stěžovatelkou vznikla v důsledku nesprávného poučení, přičemž přijetí a zadržování peněz bylo důsledkem poučení, a že závěr o příčinné souvislosti je navíc závěrem skutkovým; právní otázku týkající se příčinné souvislosti stěžovatelka nevymezila. Dále uvedl, že stěžovatelka namítla, že se soudy řádně nezabývaly všemi kritérii dle §31a zákona o odpovědnosti za škodu a v rozporu s konkrétními judikáty Nejvyššího soudu jí nepřiznaly peněžité zadostiučinění za nezákonné správní rozhodnutí. Dle Nejvyššího soudu se však namítané judikáty týkají nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, přičemž stěžovatelce soudy přiznaly za nepřiměřenou délku řízení plné peněžité zadostiučinění. Nejvyšší soud uvedl, že neshledal, že by se městský soud odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, neboť se zabýval kritérii v něm nastolenými Nejvyšším soudem. Závěrem Nejvyšší soud uzavřel, že neshledal, že by nižšími soudy zvolená forma a výše přiznaného zadostiučinění byly zjevně nepřiměřené, a tím i rozporné s jeho judikaturou.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nesprávně dovolání odmítl. Uvedla, že městský soud neřešil otázku duplicity použitých kritérií, což Nejvyšší soud správně konstatuje, avšak podstatou dovolání bylo právě to, že ji řešit měl, neboť dle stěžovatelky městský soud měl "objektivní kritéria" hodnotit u více než jen jednoho ze čtyř uplatněných nároků. Nejvyšší soud podle ní dospěl k nesprávnému závěru, že přípustnost dovolání nemůže založit řešení otázky posouzení kritérií pro výši zadostiučinění v případě nepřiměřené délky správního řízení, neboť nižší soudy ohledně tohoto nároku stěžovatelce přiznaly zadostiučinění plně. Namítla, že specifikem jejího případu byla čtyři pochybení správního orgánu, přičemž odvolací soud použil podstatná hodnotící kritéria (povaha správního řízení, věk a zdravotní stav stěžovatelky, význam výsledku správního řízení pro ni) pouze v případě nároku za délku řízení. Ve prospěch stěžovatelky však bylo, a současně podstatnou právní otázkou v dovolání bylo, zda tato kritéria neměla a nemohla být zohledněna u všech uplatňovaných nároků.
10. Dle stěžovatelky městský soud ve svém rozhodnutí vyslovil, že správní orgán měl stěžovatelce převzatou a zadržovanou peněžní částku vrátit, avšak současně se nevyjádřil k tomu, zda neoprávněné zadržení této částky je nesprávným úředním postupem; o tomto uplatněném nároku tak nerozhodl. Nejvyšší soud se s její dovolací argumentací, že dané jednání je třeba kvalifikovat jako nesprávný úřední postup, a rozhodnutí městského soudu je v tomto směru nepřezkoumatelné, nezabýval.
11. Podle stěžovatelky, dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelka uplatňuje otázku skutkovou, a nikoliv právní, měl se dovoláním věcně zabývat, a nikoliv je odmítnout pro nepřípustnost [poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15].
12. Stěžovatelka má dále za to, že namítla-li v dovolání, že se městský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 v její věci, mohl Nejvyšší soud "toliko" její dovolání zamítnout nebo mu vyhovět, neboť jde o relevantní právní zpochybnění, o němž si lze učinit úsudek až v rámci věcného přezkumu. Odmítnutí dovolání představovalo odepření přístupu k dovolacímu soudu a překvapivé rozhodnutí (poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 2000/16).
13. Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu soudu, že sice konstatoval závěr, že nižšími soudy přiznaná forma a výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nejsou zjevně nepřiměřené, avšak nevypořádal dovolací argumentaci, podle které judikatura Nejvyššího soudu nasvědčuje primárnímu přiznání peněžitého zadostiučinění v případech týkajících se sociální oblasti, ledaže by soudy uvedly výjimečné okolnosti pro nepřiznání (sjednocující stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2800/2009); odvolací soud podle stěžovatelky takové okolnosti neuvedl.
14. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud nezabýval její námitkou, že městský soud nevypořádal řadu podstatných a konkrétních námitek uvedených v odvolání, čímž stěžovatelce odepřel přezkum prvostupňového rozhodnutí a dvojinstančnost řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Nejvyšší soud vycházel z relevantních zákonných ustanovení a své úvahy a závěry přehledně a dostatečně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K jednotlivým stěžovatelčiným námitkám uvádí Ústavní soud následující.
18. Nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by jí byl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu ve smyslu nálezů sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. II. ÚS 3643/15. Jde totiž o případy podstatnými okolnostmi odlišné. V daných věcech dovolatel uplatnil otázky, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako skutkové, přičemž dovolání odmítl předsedou senátu pro vady dovolání (neuplatnění dovolacího důvodu, resp. uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu). Oproti tomu ve věci stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud senátem dovolání nikoliv pro vady, ale z důvodu nepřípustnosti, tedy po uvážení, že (některé) otázky stěžovatelkou vznesené, které Nejvyšší soud vyhodnotil jako skutkové, nemohou založit přípustnost jejího dovolání. Neodepřel tedy přístup k dovolacímu soudu z důvodu vady podání a neznemožnil tak ani svým postupem přístup k Ústavnímu soudu (tj. možné řádné a včasné napadení pravomocného rozsudku ústavní stížností).
19. Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 2000/16 je rovněž nepřípadný. V uvedené věci Ústavní soud řešil situaci, kdy dovolatel ve svém dovolání namítal rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu, avšak Nejvyšší soud předsedou senátu odmítl dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení předpokladu přípustnosti dovolání dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i v případě tvrzení porušení základních práv je třeba naplnit požadavky právní úpravy dovolání, tedy vymezit předpoklad přípustnosti dovolání vůči předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, a nikoliv výhradně poukazovat na judikaturu Ústavního soudu). Ústavní soud naopak uzavřel, že za takové situace není na místě trvat na tom, aby dovolatel uvedl některý z (taxativních) předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu; dovolání nelze (formálně) odmítnout pro vady. Ve věci stěžovatelky však jde o situaci, kdy Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro nepřípustnost, přičemž stěžovatelka v dovolání nenamítala rozpor rozsudku městského soudu s předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu v téže věci (namítala nedodržení právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem). Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud nepostupoval překvapivě; tvrzení o rozporu odvolacího rozhodnutí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je jednou ze zákonem upravených čtyř alternativ předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud měl zjevně danou alternativu za řádně uplatněnou ve stěžovatelčině dovolání.
20. Nejvyšší soud neopomněl vypořádat námitku stěžovatelky, podle které neoprávněné převzetí a zadržování částky 28 000 Kč správním orgánem je nesprávným úředním postupem, a odvolací soud se měl touto otázkou zabývat. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu není založeno; převzetí a držení částky bylo důsledkem nesprávného poučení, za které bylo přiznáno peněžité zadostiučinění. Jak plyne i Ústavnímu soudu z vyžádaného soudního spisu, obvodní i městský soud se setkávají ve svých rozsudcích v konkluzi, že újma je u obou uplatňovaných nároků shodně charakterizována; primárně nutno vidět příčinnou souvislost újmy s nesprávným poučením. Uvedené přitom stěžovatelka nijak v ústavní stížnosti nevyvrací; toliko se domáhá opětovně zodpovězení otázky, zda převzetí a zadržování částky bylo nesprávným úředním postupem.
21. Stěžovatelka konečně namítá, že nižší soudy měly určitá kritéria (konkrétně věk a zdravotní stav stěžovatelky, povahu správního řízení, význam výsledku správního řízení pro stěžovatelku) hodnotit u všech čtyř uplatněných nároků, avšak Nejvyšší soud tuto otázku nesprávně označil za nerozhodnou ve věci. Ústavní soud však neshledal odepření spravedlnosti stěžovatelce Nejvyšším soudem. Je zřejmé, že u nároku za délku řízení byla stěžovatelkou zmiňovaná kritéria zohledňována. Dále, ohledně nároku za převzetí a zadržování peněžní částky již z výše uvedeného plyne, že soudy v této části žalobě nevyhověly, a to z důvodu absence příčinné souvislosti, resp. totožné újmy zapříčiněné již nesprávným poučením (je tedy nadbytečné se zabývat u zadržované částky otázkou formy a výše zadostiučinění). Jde-li o odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku nesprávného poučení, soudy s ohledem na předmět řízení - sociální zabezpečení, a význam poučení v dané oblasti (potřebná odborná pomoc), dovodily již samotnou možnost posuzovat nesprávné poučení separátně jako nesprávný úřední postup. Následně pak při úvaze o formě a výši peněžitého zadostiučinění hodnotily závažnost vzniklé nemajetkové újmy i okolnosti jejího vzniku podle §31a odst. 2 zákona o náhradě škody. Posuzovaly důsledky poučení, resp. újmu, kterou stěžovatelka v souvislosti se svou celkovou situací tvrdila; přihlédly zjevně i k jejímu zdravotnímu stavu, její majetkové i pracovní situaci, a k ohrožení do té doby příznivých sociálních vazeb. V případě nároku týkajícího se nezákonného rozhodnutí soudy dospěly k závěru o dostatečnosti formy zadostiučinění v podobě soudního konstatování porušení práv stěžovatelky; nebylo tedy na místě řešit již otázku výše peněžitého zadostiučinění. Jde-li o kritéria volby formy zadostiučinění v případě tohoto nároku, Nejvyšší soud již v předchozím kasačním rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2174/2012 poukázal na znění §31a odst. 2 zákona o náhradě škody, a vyslovil se k okolnostem (kritériím) podstatným pro posouzení formy zadostiučinění a její výše v případě nezákonného správního rozhodnutí. V napadeném usnesení pak konstatoval, že nižší soudy se jím zmíněnými kritérii zabývaly (srov. shora). I podle Ústavního soudu je z rozsudků obvodního soudu a městského soudu zřejmé, že u tohoto uplatňovaného nároku posuzovaly intenzitu zásahu do života stěžovatelky i okolnosti vydání rozhodnutí (zejména otázku nerespektování ustálené judikatury); přehledně vyložily důvody nepřiznání peněžité náhrady a přiléhavě poukázaly též na úzkou souvislost tohoto uplatňovaného nároku s žalovaným nárokem na zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky řízení (s ohledem na podstatu újmy, kterou stěžovatelka charakterizovala u obou těchto uplatňovaných nároků). Ústavní soud tedy neshledal svévoli soudů či odepření stěžovatelce spravedlnosti a řádného projednání její věci. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud výjimečné okolnosti nepřiznání peněžitého zadostiučinění neuvedl, avšak tento soud se zjevně ztotožnil s argumentací obvodního soudu.
22. Námitka stěžovatelky o nevypořádání "řady podstatných a konkrétních námitek uvedených v odvolání" je zcela obecná a nepodává se z ní konkrétní zásah do základních práv.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu