ECLI:CZ:US:2017:3.US.1201.17.1
sp. zn. III. ÚS 1201/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. Č., t. č. Věznice Brno, zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou, sídlem Botanická 785/9, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2017 č. j. 8 To 109/2017-313, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2017 č. j. 11 T 186/2016-289, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2017 č. j. 11 T 186/2016-289 bylo rozhodnuto podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tak, že stěžovatel se ponechává ve vazbě dle §67 písm. c) trestního řádu.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2017 č. j. 8 To 109/2017-313 byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu.
4. V předmětném trestním řízení je stěžovatel stíhán pro přečin výtržnictví dle §358 odst. 1, přečin omezování osobní svobody dle §171 odst. 1, přečin poškození cizí věci dle §228 odst. 1 a zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel polemizuje s tím, že by v jeho věci byly dány důvody pro tzv. předstižnou vazbu. Hrozba, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nemůže být toliko obecná. Nepostačuje uvést, že již byl v minulosti trestán, že k části skutků se doznal, a že prokázané skutečnosti nadále důvodně naplňují obavu, že by v případě propuštění z vazby na svobodu obžalovaný opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
6. Stěžovatel prohlašuje, že k žádnému znásilnění nedošlo; obvinění z něj je založeno na výpovědi poškozené, která je ovšem hluboce nedůvěryhodná z důvodu trvalého užívání omamných a psychotropních látek. Ostatních svých skutků pak stěžovatel lituje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v §67 trestního řádu (tedy v případě tzv. předstižné vazby že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženého trestu.
11. Stěžovatel považuje odůvodnění vazebních důvodů za nepřesvědčivé. Ústavní soud však dospěl k závěru, že obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí o vazebním stíhání stěžovatele konkrétními důvody. V tomto směru uvážily, že stěžovatel byl již v minulosti devětkrát soudně trestán, projednávané trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jakož i stěžovatelovu snahu zajistit si omamné a psychotropní látky a jeho agresivní projevy. Obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, byla obecnými soudy shledána na základě skutečností, které jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedeny. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, které jsou mírnější než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu. V této fázi trestního procesu nelze samozřejmě předjímat ani konečné posouzení otázky věrohodnosti poškozené a její výpovědi stran znásilnění.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu