ECLI:CZ:US:2017:3.US.1203.16.1
sp. zn. III. ÚS 1203/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti MPM Invest s. r. o., sídlem Rokycanova 2798, Pardubice - Zelené Předměstí, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, sídlem Dukelská 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2016 č. j. 4 Afs 233/2015-47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014 č. j. 29428/14/5200-2044-702525 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil tři rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, a to ze dne 20. 3. 2014 č. j. 391595/14/2801-24803-607666, kterým správce daně vyměřil nadměrný odpočet za zdaňovací období březen 2011 ve výši 3 371 926 Kč, dále ze dne 20. 3. 2014 č. j. 389399/14/2801-24803-607666, kterým vyměřil nadměrný odpočet za zdaňovací období duben 2011 ve výši 1 134 770 Kč, a ze dne 20. 3. 2014 č. j. 392070/14/2801-24803-607666, kterým vyměřil nadměrný odpočet za zdaňovací období květen 2011 ve výši 2 740 323 Kč. Vedlejší účastník shodně se správcem daně neuznal stěžovatelce podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, nárok na odpočet daně u nákupu zlatých slitků o ryzosti pod 333/1000 (dále též "zlaté slitky") od obchodní společnosti AVARRIO s. r. o. za zdaňovací období březen, duben a květen 2011, protože na základě zjištěných objektivních skutečností měl za prokázané, že stěžovatelka minimálně věděla nebo mohla vědět, že byla součástí podvodu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka správní žalobou.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2015 č. j. 52 Af 2/2015 - 74 žalobu stěžovatelky zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností.
4. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2016 č. j. 4 Afs 233/2015-47 kasační stížnost stěžovatelky zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že povinností stěžovatelky bylo prokázat, jaká přijala preventivní opatření, aby zabránila své případné účasti na daňových podvodech. Přestože stěžovatelka znala tuto svoji povinnost, neprokázala, že by se preventivně snažila vyloučit svou účast na uvedeném podvodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zákony České republiky jí neukládají povinnost přijímat veškerá opatření za účelem ověření ohledně přijetí zboží, které by bylo zasaženo podvodem na DPH a ani povinnost prokazovat v soudním či správním řízení, že stěžovatelka takovéto opatření přijímala. Stěžovatelka namítá, že z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že tato povinnost je dovozována pouze z judikatury. Stěžovatelka dále namítá, že jí jako daňovému subjektu nebylo v daňovém řízení sděleno, podle kterého právního předpisu má povinnost přijímat opatření na ochranu před přijetím zboží zasaženého podvodem, stěžovatelka rovněž nebyla nikdy odkázána na žádné ustanovení právního předpisu o tom, že je její povinností nést důkazní břemeno o přijetí takových opatření. Daňové orgány stěžovatelce nikdy v průběhu řízení neuložily výslovně povinnost k nesení tohoto důkazního břemene a neudělily stěžovatelce potřebné poučení zejména o důsledcích případného neunesení důkazního břemene pro stěžovatelku. Stěžovatelka rovněž namítá nepřezkoumatelnost závěru Nejvyššího správního soudu o nepřijatých opatřeních.
6. Stěžovatelka uvádí, že v soudním řízení nebyl proveden důkaz protokolem ze dne 20. 1. 2010 o výslechu svědka (jednatele stěžovatelky), který považuje za klíčový. Stěžovatelka považuje za extrémně nesprávné, jaké závěry z tohoto důkazu soudy, zvláště Nejvyšší správní soud, učinil, když konstatoval, že v důsledku účasti na tomto výslechu musela stěžovatelka nutně nabýt podezření o účasti společnosti AVARRIO s. r. o. na daňových podvodech. Stěžovatelka dále uvádí, že již v kasační stížnosti uplatnila řadu námitek proti znaleckému posudku Renaty Sukové. Stěžovatelka dále brojí proti údajně vadnému hodnocení důkazu - smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a obchodní společností AVARRIO s. r. o.; další nesprávné hodnocení bylo podle stěžovatelky provedeno o poptávce společnosti SAAMP, které stěžovatelka dodávala zboží.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
11. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy a posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu, jak bylo ostatně výše uvedeno, a proto se těmito námitkami nemohl zabývat. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že námitkami stěžovatelky ohledně hodnocení znaleckého posudku Renaty Sukové, smlouvy mezi stěžovatelkou a obchodní společností AVARRIO s. r. o. a ohledně poptávky společnosti SAAMP, se Nejvyšší správní soud zabýval a dostatečným způsobem se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
12. Co se týče stěžovatelčiny námitky ohledně neprovedení důkazu protokolem ze dne 20. 1. 2010 o výslechu svědka (jednatele stěžovatelky), Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uvedenou námitku v kasační stížnosti neuplatnila; v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by tuto námitku v řízení před Nejvyšším správním soudem vznesla a ten se jí nezabýval. Uplatňuje-li ji stěžovatelka až v ústavní stížnosti, je tato námitka odhledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nepřípustná.
13. K námitce stěžovatelky ohledně nepřijatých opaření proti účasti v daňových podvodech Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém Nejvyšší správní soud zdůraznil, že důkazní břemeno týkající se opatření, které daňový subjekt přijal k zabránění podvodu na dani, spočívá výlučně na daňovém subjektu, který požaduje nárok na odpočet DPH. Napadá-li stěžovatelka závěr krajského soudu, který uvedl, že stěžovatelka byla povinna prokázat, že nevěděla či nemohla vědět, že pořizuje zboží zatížené daňovým podvodem, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou. Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, který vycházel z aktuální judikatury a tímto tvrzením pouze zjednodušeně vyjádřil závěry, že daňový subjekt má povinnost prokázat, která preventivní opatření proti účasti na daňových podvodech přijal, aby vyloučil svoji zaviněnou účast na podvodu.) Jelikož důkazní břemeno ohledně přijatých opatření spočívalo výlučně na stěžovatelce a ta neprokázala, že by nějaká taková preventivní opatření přijala, Nejvyšší správní soud správně dovodil, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno ohledně míry zavinění při účasti na daňovém podvodu.
14. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že povinností daňových orgánů bylo prokázat existenci daňového podvodu a dále skutečností, ze kterých by vyplynulo, že stěžovatelka o svém zapojení do daňového podvodu minimálně věděla nebo mohla a měla vědět. V předmětné věci mezi stranami nebyla rozporována existence daňového podvodu v řetězci obchodníků, jehož součástí byla i stěžovatelka. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka je zkušeným obchodníkem v oboru; obchodovala se zlatem o ryzosti, které vylučovalo využití režimu přenesené daňové povinnosti, aniž by prokázala, že by byla ve svém jednání vedena poptávkou obchodní společnosti SAAMP. Stěžovatelka dále uzavírala výlučně ústní smlouvy se svým dodavatelem a nepřijala žádná preventivní opatření. Zmíněné skutečnosti, byť každá sama o sobě nepředstavuje nezákonné jednání, dovodil Nejvyšší správní soud, ve svém souhrnu prokazují skutečnost, že stěžovatelka o podvodu na DPH minimálně věděla, nebo vědět mohla a měla. Povinností stěžovatelky bylo naopak prokázat, jaká přijala preventivní opatření, aby zabránila své případné účasti na daňových podvodech. Stěžovatelka však neprokázala, že by se preventivně snažila vyloučit svou účast na uvedeném podvodu.
15. Nejvyšší správní soud přiléhavě poukázal na to, že stěžovatelka se sice opětovně dovolává svého poctivého vystupování, zároveň ale uvádí, že se nezajímala o to, odkud obchodní společnost AVARRIO s. r. o. získávala zboží. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že součástí řádného obchodování není pouze vlastní korektní jednání vůči druhým, ale i jistá obezřetnost, s kým obchodník transakce provádí a za jakých podmínek. Z výše uvedených okolností Nejvyšší správní soud usoudil, že stěžovatelka dobrou víru zejména pro absenci jakýchkoli preventivních opatření osvědčit nemůže. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího správního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Nejvyšší správní soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Nejvyššího správního o soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu