ECLI:CZ:US:2017:3.US.1319.17.1
sp. zn. III. ÚS 1319/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Beníška, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Černého 517/13, Praha 8 - Střížkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. 7 As 313/2016-30, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. října 2016 č. j. 61 A 2/2016-59 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. listopadu 2015 č. j. KrÚ 74057/2015/ODSH/14, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé řízení a právo předvolávat a v řízení vyslýchat svědky podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Magistrátu města Pardubic ze dne 2. 9. 2015 č. j. OSA/P-781/15-D/30 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při řízení motorového vozidla překročil povolenou rychlost o 31 km/h. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo shora označeným rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen "správní úřad") zamítnuto.
4. Stěžovatel brojil proti správním rozhodnutím žalobou, kterou zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2016 č. j. 61 A 2/2016-59. Podle krajského soudu nic nenasvědčuje tomu, že by měření rychlosti bylo provedeno nesprávně. Navíc stěžovatel v průběhu správního řízení proti měření nebrojil. Změna pneumatik a tzv. reflexe od svodidel pak neměla dle krajského soudu relevantní vliv na výsledek měření.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Poukázal na to, že spisový materiál, obsahující sepsané oznámení o přestupku, fotografie z měřícího zařízení, kopii ověřovacího listu měřícího zařízení a osvědčení o proškolení policisty, nevzbuzuje důvodné pochybnosti o spáchání přestupku. Takový postup je navíc souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Z toho důvodu nebylo namístě provádět výslech zasahujících policistů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje protiústavnost napadeného rozhodnutí v tom, že byl odsouzen za spáchání přestupku pouze na základě listin založených ve správním spise. Věc tak byla správními orgány i správními soudy pouze "odúřadována" konstatováním obsahu spisu. Takový postup považuje stěžovatel za nepřípustný, neboť přestupkové řízení je ze své podstaty řízením trestním a k usvědčení tak nemohou stačit úřední záznamy. Stěžovatel popírá svou vinu a navrhl krajskému soudu výslech zasahujících policistů jako důkaz, potenciálně osvědčující správnost měření. Stěžovateli bylo znemožněno dosáhnout předvolání svědků a položit jim otázky, které by mohly vyvrátit pravdivost úředního záznamu, co do skutkového děje a zejména co do správnosti nastavení měřícího zařízení a správnosti měřícího zařízení, kterým mělo být zjištěno, že stěžovatel překročil nejvýše dovolenou rychlost. Z úředního záznamu nelze přesně zjistit místo přestupku, které je nedílnou součástí totožnosti skutku. Výpovědi svědků přitom bylo dle stěžovatele snadné opatřit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. V případě vyhovění ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána (po odstranění vad) včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející (stejné námitky stěžovatel vznáší i proti rozhodnutím předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje již dříve uplatněné argumenty, na něž Nejvyšší správní soud v obsáhle reagoval (srov. str. 3 až 5 napadeného rozhodnutí). Stěžovatel tyto argumenty v ústavní stížnosti v podstatě nezohledňuje a nijak na ně nereaguje. Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že k odsouzení za přestupek není nezbytně nutný výslech policistů provádějících měření, neexistují-li objektivní pochybnosti o jeho správnosti. Ostatně ani v trestním řízení, na jehož standardy stěžovatel upozorňuje, není úplně obvyklé, aby soud vyslýchal policisty provádějící kupříkladu ohledání místa činu či srovnání genetických nebo balistických vzorků. Takový výslech je naopak spíše výjimkou v situaci, kdy úřední listiny obsahují nějaké nedostatky nebo rozpory s dalšími důkazy. U méně závažné přestupkové agendy tak není takový postup rovněž nutný. Úřední záznamy totiž mimo jiné nahrazují výpovědi policistů, kteří by již, zcela pochopitelně, nemuseli být schopni jednotlivé dopravní přestupky kupř. s odstupem jednoho roku identifikovat a vzájemně od sebe odlišit. Navíc je takový postup zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, na což stěžovatele upozornil i Nejvyšší správní soud (srov. str. 5 napadeného rozhodnutí). Stejný závěr je poté proto třeba vztáhnout i na předchozí rozhodnutí, byť je stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně nenapadá.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na tento výsledek řízení nejsou dány ani zákonné podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz §62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu) a rovněž tento návrh proto Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu