ECLI:CZ:US:2017:3.US.1401.17.1
sp. zn. III. ÚS 1401/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Bytové družstvo Balabenka, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, sídlem Medkova 913/48, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 26 Cdo 5580/2016-375, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2016 č. j. 54 Co 160/2016-353 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. března 2016 č. j. 11 C 408/2008-335, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo každého na projednání jeho věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejšímu účastníkovi řízení o zaplacení částky 214 587 Kč, jakožto bezdůvodného obohacení, konkrétně ušlého nájmu z bytu a souvisejících nákladů. Obvodní soud uzavřel, že i přes opakovaná poučení stěžovatelka neodstranila vady žaloby spočívající v absenci rozhodujících a podstatných skutkových vylíčení, což činí žalobu neprojednatelnou.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným usnesením tak, že rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dodal, že obvodní soud vyvinul maximální úsilí o poučení stěžovatelky, aby byla žaloba projednatelná, ale bez úspěchu, neboť žaloba nadále neobsahovala veškeré náležitosti podle §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také "o. s. ř.").
4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání, protože trpělo vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelka ani nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, ani jeho důvod, brojila proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž by vymezila jakoukoli právní otázku, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, pouze rekapitulovala obsah napadených rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí byla zcela odňata možnost jednat před soudem a bylo jí odňato právo na rozhodnutí dle navržených důkazů a popsaného skutkového stavu věci. Obvodní soud a městský soud rozhodovaly bez důkazů a nepřihlédly v době rozhodování k platným právním předpisům. Podstatou sporu se obvodní soud vůbec nezabýval, ani městský soud neumožnil stěžovatelce vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy, ačkoliv není důvod tolerovat užívání bytu bez právního titulu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) v části, ve které napadá rubrikované usnesení Nejvyššího soudu. Co se týče zbývajících napadených rozhodnutí, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz sub 9).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v části navrhující zrušení usnesení Nejvyššího soudu, byť jde o návrh přípustný, je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady, neboť stěžovatelka v něm pouze rekapitulovala obsah napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu a polemizovala s jejich závěry. Nesplnila proto požadavky pro podání dovolání vymezené v §237, §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem z výše uvedených důvodů odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení městského soudu a obvodního soudu. V dané věci totiž dovolání představovalo mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož "vyčerpání" je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K jeho (řádnému) "vyčerpání" však nedošlo, neboť stěžovatelkou podané dovolání bylo shledáno vadným, a proto bylo dovolacím soudem důvodně odmítnuto.
10. Z těchto důvodů nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti usnesení městského soudu a obvodního soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu