ECLI:CZ:US:2017:3.US.1472.17.1
sp. zn. III. ÚS 1472/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Josefem Milichovským, advokátem sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 6 Tdo 1691/2016-26 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2016 č. j. 4 To 106/2016-324, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 6 Tdo 1691/2016-26, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně. Stěžovatel byl odsouzen za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2 trestního zákoníku a sbíhající se přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první trestního zákoníku, jehož se dopustil podle blíže popsaných skutkových zjištění rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 91 T 6/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 9 To 256/2015, podle §345 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku městského soudu ze dne 13. 4. 2015 sp. zn. 91 T 6/2015, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 9 To 256/2015, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, neboť pozbyla podkladu.
2. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 4 To 106/2016-324 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o souhrnném trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl a uložil stěžovateli podle §345 odst. 2 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti podané podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítal, že předmětné usnesení dovolacího soudu vykazuje znaky libovůle, čímž porušuje čl. 2 odst. 2 Listiny. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, trpí zásadními vnitřními rozpory, nelogičností, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem.
4. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že nepravdivě nařkl z přečinu křivého obvinění Ing. Loubu, přestože jednání nebylo způsobilé kvalifikovat jako trestný čin. Za svévolný a učiněný v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů považuje stěžovatel závěr soudů, že stěžovatel bývalému věřiteli Ing. Loubovi peníze nevrátil a soud se nevypořádal s jeho námitkou, že smlouva byla částečně padělána. Ing. Loub po stěžovateli požadoval vrácení částky 300 000 Kč, ačkoliv si stěžovatel od něj ve skutečnosti půjčil 200 000 Kč a navíc uvedenou částku již od stěžovatele obdržel. Stěžovatel uvedl, že pokud soudy rozhodovaly pouze na základě předložené kopie smlouvy o půjčce a nevypořádaly se s námitkou neplatnosti listiny, jde o porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, neboť takový závěr soudu je zcela nepřesvědčivý. V této souvislosti cituje některé závěry z odůvodnění soudních rozhodnutí a na základě vlastního hodnocení důkazů považuje závěry soudů za nepřijatelné. S námitkou extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním se tedy Nejvyšší soud vypořádal zcela povrchně. Zjištěný skutkový stav je podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
5. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s trestněprávní teorií i judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3622/10), neboť mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem není jednoznačná souvislost. Soudy jeho tvrzení neuvěřily, přestože opakovaně vznášel námitku o padělání smlouvy, a uznaly ho vinným trestným činem křivého obvinění, aniž by jednání bylo v řízení dostatečně objasněno. Navrhuje, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro věcné projednání ústavní stížnosti, vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 5 T 214/2015. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Co se týče stěžovatelovy argumentace směřující proti postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se takovými námitkami, jaké v dovolacím řízení uplatnil. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování od soudu prvého stupně, u nějž spočívá v současnosti, a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod, a nikoli naopak, jak se zřejmě domnívá.
10. Ústavní soud se zabýval odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Podle ustálené judikatury tohoto soudu totiž platí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dostupné na www.nsoud.cz). Dále jde o zjevnou neopodstatněnost zpravidla tam, kde je již z obsahu dovolání a z příslušného spisu dostatečně patrné, že rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami a takovému návrhu pak nelze vyhovět.
11. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá důvod jakkoli zpochybňovat závěr Nejvyššího soudu učiněný o tom, že uplatněné dovolací námitky byly toliko opakováním obhajoby stěžovatele z předchozích řízení. Nejvyšší soud také plně ústavně konformně konstatoval, že stěžovatel nedůvodně namítal nesprávnost právního posouzení popisu skutku, jak je v odsuzujících rozhodnutích vyjádřen.
12. Ústavní soud proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl zpochybnit závěr Nejvyššího soudu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi dovolací soud neshledal žádný rozpor, tím méně samozřejmě tvrzený rozpor "extrémní".
13. Argumentace stěžovatele není budována na námitkách, které by svědčily o tom, že skutková zjištění krajského soudu a městského soudu nemají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, nejsou z nich vyvoditelná, či jsou přímo jejich opakem, případně výsledkem jejich dezinterpretace. Stěžovatel toliko předkládá vlastní možná řešení, která by byla lze podle jeho názoru z důkazů soudy hodnocených vyvodit. Tímto postupem ovšem nemůže existenci extrémního nesouladu založit, neboť odlišný způsob zhodnocení důkazů od představ stěžovatele a současně způsob, jemuž nelze vytknout nedodržení limitů upravených v §2 odst. 6 trestního řádu, nemůže stěžovatelem tvrzenou vadu odůvodnit, což má současně za následek konstatování, že takto vznesené výtky stěžovatele nemohou vést ani k závěru, že by postupem soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Zakládá-li stěžovatel své tvrzení o existenci extrémního rozporu na vývodu, že Ing. Loub mohl z jednání na Finančním úřadu v Boskovicích do Brna dorazit bez větších obtíží mezi 11,20 - 11,30 hodin, což je nepochybně časový úsek označovaný ještě jako dopoledne, pak odhlíží od toho, že nevěrohodnost vrácení peněz poškozenému soudy založily na tom, že tvrzeno bylo, že k jejich vrácení došlo chvíli poté, co je svědek Juřina vybral z banky, tj. dne 3. 8. 2012 v 09.49 hodin. S ohledem na časové údaje, které stran pobytu jmenovaného v Boskovicích soud uvádí, nelze jeho dílčí skutkový závěr o tom, že vrácení peněz nebylo prokázáno, označit za extrémně rozporný s provedenými důkazy.
14. Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatele, že krajský soud a městský soud se nevypořádaly s jeho tvrzením o částečném padělání smlouvy. Stěžovatel v trestním oznámení uvedl, že strana jedna smlouvy o půjčce je padělána a na první pohled je patrno, že list byl zaměněn. Soudy neuvěřily, že stěžovatel jako bývalý policista si nepřevzal a nebyl schopen doložit původní a správnou část smlouvy, přestože byla podepsána ve dvou vyhotoveních a bylo v ní uvedeno, že každá smluvní strana obdržela jedno. Dále považovaly za málo pravděpodobné, že za situace, kdy je vyhotovena písemná smlouva o půjčce, nebylo písemně potvrzeno splacení podpisem na nějakém dokumentu. Ústavní soud může jen přisvědčit závěrům trestních soudů, že jelikož stěžovatel nebyl schopen svá tvrzení doložit, tak hodnotily stěžovatelovu výpověď za nevěrohodnou, účelovou, se snahou vyhnout se následkům trestní odpovědnosti za své jednání. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí městského soudu str. 6 - 7.
15. Po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoli přehodnocovat. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669), jehož právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
16. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech [srov. nález ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 (N 215/51 SbNU 673)]. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci Nejvyšší soud tuto zásadu nerespektoval, či že by jeho postupem došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu