ECLI:CZ:US:2017:3.US.148.17.1
sp. zn. III. ÚS 148/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., t. č. Věznice Karviná, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 3 To 359/2016-90 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2016 č. j. 8 T 70/2016-52, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavní právo na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní důvod vazby spatřoval městský soud především v trestní minulosti stěžovatele. Ten byl již čtrnáctkrát soudně trestán a skutku, pro nějž bylo vedeno předmětné trestní řízení, se měl dopustit několik hodin po propuštění ze zadržení v jiné trestní věci, jejímž předmětem je v podstatě totožná trestná činnost. Vzhledem k tomu nelze dle soudu předpokládat, že by další trvání podmíněně odloženého trestu mohlo na stěžovatele dostatečně působit. Dle závěru soudu je tak n místě vzít stěžovatele do tzv. předstižné vazby.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Tu Krajský soud v Brně zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry soudu městského.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho případě nebyly dodrženy podmínky pro uvalení vazby, obsažené v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Především nebyla dle stěžovatele dodržena podmínka proporcionality a restriktivního výkladu podmínek vazby. Pouhá skutečnost opakování trestné činnosti v nedávné minulosti dle stěžovatele nepostačuje. Žádné ze stěžovatelových jednání nebylo dle ústavní stížnosti nijak vysoce společensky nebezpečné. Hodnota odcizených věcí nepřevyšovala v žádném z případů částku 3 000 Kč. Fakticky navíc nebyla způsobena téměř žádná škoda, neboť odcizené zboží bylo navráceno a zařazeno opět do prodeje. O trestné činy pak jde jen z důvodu stěžovatelovy trestní minulosti. Bez ní by šlo o pouhé přestupky. Šlo tedy o trestnou činnost bagatelní, nezanechávající hmatatelné následky. V takové situaci měl soud zkoumat nejen míru rizika opakování trestné činnosti, ale také míru její společenské nebezpečnosti a intenzitu ohrožení dotčených zájmů stěžovatele na straně jedné a společnosti na straně druhé. Soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly. Ve výsledku pak stěžovatel nepovažuje vzetí do vazby za opatření přiměřeně odpovídající újmě, která by snad hrozila ponecháním stěžovatele na svobodě.
5. K tomu stěžovatel uvádí, že v době rozhodování o vazbě čekala stěžovatele také přeměna dříve podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný. Bylo tedy evidentní, že stěžovatel brzy nastoupí výkon trestu odnětí svobody. I z toho důvodu bylo uvalení vazby zbytečným opatřením. Vazbu pak stěžovatel považuje za horší omezení jeho práv, než jaké představuje výkon trestu odnětí svobody.
6. Soudy pak dle stěžovatele nepřípustně vycházely pouze z jeho trestní minulosti. Ze samotného trestního řádu vyplývá dle stěžovatele podmínka, že hrozba pokračování v trestné činnosti musí být konkrétní. Předstižná vazba nemůže být užívána jako prostředek obecné prevence proti jednotlivci či skupině jednotlivců, kteří představují nebezpečí s ohledem na jejich "trvalou náchylnost k páchání trestné činnosti". Trestní minulost, jakkoliv "bohatá", tak nemůže být jediným důvodem pro vzetí do tzv. předstižné vazby. Navíc by tím došlo k diskriminační aplikaci trestního řádu v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť osobám v minulosti trestaným by se neodůvodněně dostalo horšího právního postavení. Nepřípadné jsou pak rovněž úvahy soudů o tom, že stěžovatel nevyužil možnost danou mu podmíněným odkladem trestu. Řádnou reakcí na takové jednání je nařízení výkonu trestu, a nikoliv uvalení tzv. předstižné vazby. Fakticky je tím jedna skutečnost užita k dvojímu potrestání, v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Napadená rozhodnutí neodporují ústavním i zákonným podmínkám pro uvalení tzv. předstižné vazby. V první řadě je přípustné rozhodnout o takové vazbě i v situaci, kdy má dotčená osoba nastoupit v brzké budoucnosti výkon trestu odnětí svobody, přičemž tato skutečnost může být vzata v potaz teprve v okamžiku, kdy o tom bude vydáno příslušné rozhodnutí. Od toho okamžiku bude vskutku další výkon vazby s největší pravděpodobností zbytečný u vazby útěkové a vazby předstižné. Důvody, pro které by bylo nutno držet i nadále stěžovatele ve vazbě, by soudy musely důkladně ozřejmit. Stěžovatel však nebyl v situaci, kdy by vykonával trest odnětí svobody. Z ústavní stížnosti ani nevyplývá, že by již tento byl v okamžiku rozhodování městského soudu nařízen. V takovém případě není vzetí do vazby nepřiměřeným opatřením. Zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovateli mělo podle orgánů činných v trestním řízení stačit ke spáchání další trestné činnosti pouze několik hodin ponechání na svobodě. Skutečnost brzkého nástupu výkonu trestu je tedy nepodstatná.
10. Stěžejní námitkou je tvrzené nedodržení zásady proporcionality při vzetí do vazby pro zabránění bagatelní trestné činnosti. V tomto směru musí Ústavní soud zdůraznit, že z koncepce českého ústavního pořádku opakovaně dovozuje především povinnost (a odpovědnost) zákonodárce, aby stanovil, jaké společensky nebezpečné jednání je nutno považovat za trestné a jaký postih mají soudy za jeho spáchání ukládat. V ústavním pořádku je zakotveno jen několik explicitních hodnotových ustanovení o sankcích a jeho normy upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání [srov. např. bod 29 a násl. nálezu ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.) nebo nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V jejich mezích se musí pohybovat rozhodování soudů, jejichž úkolem (čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario) není promítat do rozhodování v trestním řízení vlastní úvahy o možné "lepší" trestní politice státu. Je především věcí zákonodárce, ztělesňujícího určitý společenský konsenzus, aby stanovil, u jakého jednání je přiměřené, aby riziko zvýšených nákladů s jeho potíráním nesla společnost, a u jakého by to už měl být pachatel (ve vazebním řízení toliko potenciální). Je rovněž legitimní nehodnotit jednotlivá jednání odděleně, ale kupř. stanovit různou úpravu pro recidivisty. Soudy mohou v tomto směru do úvah zákonodárce zasahovat jen při zjevných logických či hodnotových excesech. Jinak řečeno, označí-li zákonodárce určité společenské jednání za trestný čin, za jehož spáchání označí jako přiměřenou sankci odnětí svobody, nelze považovat vzetí do tzv. předstižné vazby, kvůli zabránění tomuto činu, za obecně nepřiměřené opatření.
11. V projednávané věci neshledává Ústavní soud uvalení vazby za nepřiměřený postup soudní moci. Jeho odůvodnění se neopírá o "holý" fakt stěžovatelovy trestní minulosti, nýbrž především o hodnocení stěžovatelova zcela nedávného konkrétního jednání, navíc (nota bene) spáchaného, jak je již uvedeno výše, ve velmi krátké době po propuštění na svobodu. Soudy tedy nijak formalisticky nehodnotily stěžovatelovu trestní minulost, nýbrž jednání téměř aktuální a flagrantní, což je přiléhavé z hlediska účelu ustanovení §67 písm. c) trestního řádu.
12. S ohledem na to je nepřípadná i námitka porušení čl. 3 odst. 1 Listiny v podobě "diskriminačního" postupu soudů rozlišujících mezi osobami, které dosud trestány nebyly, a stěžovatelem, který byl vícekrát trestán, neboť tento aspekt nelze vytrhávat z kontextu posuzované věci. Stejně namístě jsou i úvahy soudů o stěžovatelově selhání v režimu podmíněného odkladu výkonu trestu. Ty, v duchu hodnocení rizika opakování trestné činnosti a aplikace principu proporcionality, zcela logicky směřují k tomu, že od ponechání stěžovatele na svobodě nelze očekávat jeho řádné chování či dosažení sledovaného účelu (ochrany společnosti) jiným způsobem než omezením osobní svobody. V tomto směru určitě nejde o dvojí trestání, a to už z toho důvodu, že vazba nepředstavuje trest podle čl. 39 a 40 Listiny.
13. Přisvědčit pak nelze ani námitce nedostatečně konkrétní hrozby opakování trestné činnosti. Tuto podmínku nelze dle Ústavního soudu vykládat jako nezbytnost hrozby pouze takového trestného činu, u nějž musí být všechny jeho aspekty (např. určená oběť, výše škody, čas spáchání, atd.) známy. Je-li obviněný důvodně podezřelý z páchání trestné činnosti, jejíž modus operandi v sobě obsahuje značný prvek neurčitosti (napadání náhodně potkaných osob, vloupávání se do náhodně zaparkovaných automobilů, apod.) nemůže mu být tento zásadně škodlivější charakter trestné činnosti (pro svou faktickou nepředvídatelnost) ku prospěchu v tom směru, že by se na jeho případ neměla uplatnit tzv. předstižná vazba. Je to právě nebezpečí náhodných, avšak v podstatě stále stejně se opakujících útoků, v jehož zabránění spatřuje Ústavní soud nezpochybnitelný účel institutu tzv. předstižné vazby.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu