ECLI:CZ:US:2017:3.US.1549.17.1
sp. zn. III. ÚS 1549/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, sídlem Bašty 416/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2017 č. j. 14 Co 447/2016-220, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a P. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, a to z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovateli a vedlejší účastnici se v roce XXXX narodily z manželství děti V. a V.; oba rodiče mají společně další dvě starší děti K. a T. (narozeni XXXX a XXXX). Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2011 schválil dohodu rodičů, podle které byly nezletilé děti K., V. a V. svěřeny na dobu před i po rozvodu rodičů vedlejší účastnici, a stěžovatel se zavázal přispívat na jejich výživné částkami 2 000 Kč, 1 000 Kč a 1 000 Kč měsíčně. Nezletilý T. byl týmž rozsudkem svěřen na dobu před i po rozvodu rodičů do péče stěžovateli, a vedlejší účastnice se zavázala přispívat na jeho výživné částkou 1 000 Kč měsíčně. Rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 12. 2013 byl nezletilý T. svěřen (nově) do péče vedlejší účastnice, a stěžovateli bylo uloženo přispívat na jeho výživu částkou 2 300 Kč měsíčně. Stěžovatel následně dle mimosoudní dohody rodičů přispíval zvýšenou částkou 2 000 Kč měsíčně na V. i na V.
3. Na návrh vedlejší účastnice okresní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2016 č. j. 52 P 90/2011-176 změnil předchozí rozsudek ze dne 7. 3. 2011 tak, že výrokem I. zvýšil stěžovateli výživné na nezletilé V. i V. (oba v době rozhodování okresního soudu ve věku 9 let) od 1. 9. 2014 na částku 3 000 Kč měsíčně (K. a T. již byli v době vydání rozhodnutí zletilí; na T. stěžovatel přispíval 2 300 Kč měsíčně; na K. stěžovatel od srpna 2016 nepřispíval; stěžovateli se v srpnu 2016 narodila dcera E. z jeho nového manželství uzavřeného v prosinci 2011), a výrokem II. uložil stěžovateli zaplatit dlužné výživné na oba nezletilé. Dále okresní soud výrokem III. uložil stěžovateli povinnost každému z obou nezletilých zaplatit na bankovní účet částku 375 000 Kč jako úspory. Výrokem IV. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel podal odvolání proti výroku III. rozsudku okresního soudu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal s ohledem na návaznost všech výroků celé napadené prvostupňové rozhodnutí, a rozsudkem ze dne 8. 2. 2017 č. j. 14 Co 447/2016-220 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že zvýšil vyživovací povinnost stěžovatele na každé z obou nezletilých dětí V. a V. na částku 3 000 Kč od 1. 9. 2014, a dále na částku 5 000 Kč od 1. 8. 2015. Současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit tomu odpovídající dlužné výživné (pozn. vypustil tedy současně zcela výrok o povinnosti stěžovatele vytvořit oběma nezletilým úspory), a návazně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že důvodem pro zvýšení výživného od srpna 2015 byla podle krajského soudu skutečnost, že stěžovatel získanou kupní cenu za dům investoval do nemovitého majetku jeho současné manželky, koupil automobil a zaplatil si zahraniční dovolenou, což krajský soud považuje za vzdání se bez důležitého důvodu majetkového prospěchu dle §913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel namítl, že již v odvolání uváděl, že koupil automobil, aby mohl převážet nezletilé děti v rámci styku s nimi (vyzvedává je a vrací u vedlejší účastnice), a umožnil jim také různé výlety; nelze podle stěžovatele hovořit o vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu; nejde podle něj o předražený či pro rodinu nepoužitelný automobil. Jde-li o zahraniční dovolenou, byl na ní i s oběma nezletilými; odepírání mu takového výdaje jde proti smyslu uvedeného ustanovení, neboť by to znamenalo, že stěžovatel nemůže brát nezletilé na rodinnou dovolenou a uspokojovat jejich potřeby, a naopak si musí peníze schovávat do budoucna pro případ situací, které ani nemusí nastat. Investice do majetku jeho manželky pak byly na opravu rodinného domu, ve kterém žijí i s jejich společnou nezletilou dcerou E.; je přirozené, že se i stěžovatel bude podílet finančně na opravě domu pro rodinu. Stěžovatel dodal, že závěr krajského soudu, podle kterého stěžovatel celou kupní cenu takto vynaložil, nemá oporu ve spise; stěžovatel z kupní ceny pořídil i věci další, včetně oblečení a vybavení svým dětem, nezletilé bere na letní i zimní dovolené a financuje jim pobyt na dětském táboře. Stěžovatel uzavřel, že finanční prostředky takto vynaložené nelze zohledňovat při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů pro účely výživného. Při prodeji domu měl navíc i výdaje (daň, poplatek realitní kanceláři), ke kterým krajský soud nepřihlédl.
6. Podle stěžovatele dále nebylo zohledněno, že má celkem 4 vyživovací povinnosti, a od 1. 2. 2017 nastoupil na rodičovskou dovolenou, přičemž jeho příjem měsíčně činí kolem 13 300 Kč. Při zaplacení stanoveného výživného 10 000 Kč na nezletilé V. a V., a dále výživného 2 300 Kč na zletilého T., mu nezbude ani částka odpovídající existenčnímu a životními minimu, nemá ani finance na uspokojení potřeb jeho nezletilé dcery E. Krajský soud rovněž pominul, že stěžovatel hmotně zajišťoval nezletilé V. a V. i nad rámec stanoveného výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Soudy provedly v dané věci dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, zabývaly se podstatnými kritérii pro danou věc (včetně zásadní podmínky, kterou je relevantní změna poměrů oproti situaci při poslední soudní úpravě). Krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to ve spojení s rozhodnutím okresního soudu, na které zčásti (k podrobnostem) odkázal.
10. Soudy shledaly změnu poměrů na straně obou nezletilých dětí V. a V., i na straně rodičů oproti poslední soudní úpravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, a vyšší výživné 3 000 Kč na každé z těchto nezletilých dětí stanovily od jejich nástupu do základní školy dne 1. 9. 2014. Soudy poukázaly zejména na zvýšené potřeby nezletilých a vyšší příjmy stěžovatele oproti předchozí úpravě výživného (vyšší příjmy kolem 20 000 Kč z částečného invalidního důchodu a mzdy, a to oproti dřívějším 12 000 Kč hrubého měsíčně). Stěžovatel v ústavní stížnosti takto soudy konstatované relevantní změny poměrů od 1. 9. 2014, ani přiměřenost daného navýšení, nijak nezpochybňuje. Jeho argumentace v ústavní stížnosti je zaměřena až na další navýšení výživného krajským soudem na obě nezletilé děti za dobu od 1. 8. 2015. Přesto Ústavní soud uvádí, že při přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu neshledal, že by závěr o potřebě navýšení výživného na každé z obou nezletilých dětí na částku 3 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2014 neměl žádný či dostatečný podklad v provedeném dokazování (resp. skutkových závěrech soudů), nebo že by daný závěr krajský soud v napadeném rozsudku, ve spojení s odkazovaným rozsudkem okresního soudu, řádně neodůvodnil. Lze dodat, že ani ve svém odvolání stěžovatel nebrojil proti okresním soudem stanovenému navýšení výživného na 3 000 Kč měsíčně na každého z obou nezletilých od 1. 9. 2014.
11. Podle Ústavního soudu obstojí z ústavního hlediska i krajským soudem provedené další navýšení výživného od 1. 8. 2015, neboť i v tomto případě je možno závěr krajského soudu považovat za dostatečně podložený i přehledně a přiléhavě odůvodněný. Krajský soud jako relevantní označil celkové zvýšení životní úrovně stěžovatele v souvislosti s jeho soužitím se současnou manželkou - praktickou lékařkou s vyššími příjmy (stěžovatel s ní vede společnou domácnost v jejím domě od října 2015), resp. v souvislosti s tím, že v srpnu 2015 stěžovatel prodal svůj rodinný dům za kupní cenu 7 500 000 Kč (cena vyšší, než činila hodnota domu v rámci vypořádání stěžovatelova přechozího společného jmění manželů s vedlejší účastnicí), ve kterém již nadále neuspokojoval svou nezbytnou potřebu bydlení. Krajský soud návazně hodnotil i případný úbytek hodnot celkového majetku stěžovatele, resp. charakter výdajů, na které stěžovatel vynakládal peníze získané z prodeje svého domu (stěžovatel v řízení před soudy uvedl, že za 1 mil. Kč koupil nový automobil, za 500 000 Kč zajistil pro něj, manželku a obě nezletilé děti V. a V. dovolenou, a další peníze investoval do domu, který je ve vlastnictví jeho současné manželky). Podle Ústavního soudu se tedy krajský soud celkovou majetkovou situací stěžovatele i jeho životní úrovní dostatečně zabýval, hodnotil tvrzení samotného stěžovatele i provedené důkazy, přičemž své závěry i přiléhavě odůvodnil. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na své pravidelné nižší příjmy ve výši 13 500 Kč měsíčně; pro stanovení výživného je však rozhodná i celková finanční a majetková situace povinného rodiče a jeho životní úroveň. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel má sice dočasně (aktuálně) nižší pravidelné příjmy, neboť od 1. 2. 2017 pobírá rodičovský příspěvek a částečný invalidní důchod, avšak ty jsou kompenzovány vysokým jednorázovým příjmem z prodeje domu. Lze dodat, že namítané nižší příjmy se nevztahují na výživné za dobu od 1. 9. 2014 do 31. 1. 2017. Oba soudy si rovněž byly zjevně vědomy počtu vyživovacích povinností stěžovatele k dětem v jednotlivých časových úsecích, a zohlednily i naturální část výživného plněného stěžovatelem (v tomto směru bylo provedeno dokazování). Ohledně námitky stran čtyřech vyživovacích povinností, je z obsahu vyžádaného soudního spisu i rozhodnutí soudů zřejmé, že od srpna 2016 již stěžovatel neplatí výživné na zletilou K. (platil 2 000 Kč měsíčně), přičemž téhož měsíce se sice narodila stěžovatelova nejmladší dcera E., avšak od 1. 2. 2017 prozatím stěžovatel nahrazuje (peněžní) vyživovací povinnost k ní svou celodenní osobní péčí na rodičovské dovolené (§913 odst. 2 věta druhá občanského zákoníku).
12. Závěrem lze uvést, že se stěžovatel po Ústavním soudu domáhá zejména opětovného revizního hodnocení důkazů a nahrazení závěrů soudů jeho konkluzemi vlastními z pozice běžné zákonnosti, k čemuž však Ústavní soud není povolán. Pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahů do činnosti soudů, přičemž žádný exces v dané věci neshledal, a to již na podkladě prostudování vyžádaného soudního spisu, rozhodnutí soudů v dané věci, a stěžovatelovy ústavní stížnosti.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu