ECLI:CZ:US:2017:3.US.1581.17.1
sp. zn. III. ÚS 1581/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivy Palečkové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 6 As 223/2016-21 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2016 č. j. 6 A 173/2013-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Úřadu městské části Praha 6, sídlem Československé armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 5. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelce a tehdejší druhé spoluvlastnici rodinného domu bylo rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad"), ze dne 11. 2. 2008 č. j. MCP6 003267/2008 nařízeno odstranění stavebních úprav krovu, střechy a podkroví dotčené nemovitosti. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního (dále jen "odvolací orgán"), ze dne 22. 7 2008 sp. zn. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu stěžovatelka podala žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012 č. j. 5 Ca 327/2008-74.
3. Dne 19. 2. 2013 se stěžovatelka obrátila na stavební úřad s podáním, v němž namítala nedoručení rozhodnutí o odvolání ze dne 22. 7. 2008 druhé spoluvlastnici nemovitosti. Z toho dovozovala, že rozhodnutí o nařízení odstranění stavby není pravomocné, a tudíž vykonatelné, a nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté. Proto tímtéž podáním žádala i o vydání dodatečného stavebního povolení.
4. Stavební úřad informoval stěžovatelku sdělením ze dne 18. 7. 2013 č. j. MCP6 053171/2013, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 2. 2008 bylo přezkoumáváno odvolacím orgánem a soudem, ani jeden však neshledal pochybení v postupu stavebního úřadu. Rozhodnutí bylo stěžovatelce i druhé spoluvlastnici nemovitosti doručeno, je pravomocné a vykonatelné. Stavební úřad rovněž sdělil, že na jeho plnění nadále trvá a bude jej všemi zákonnými postupy vymáhat. K žádosti o vydání dodatečného povolení stavby uvedl, že předložená projektová dokumentace je totožná se skutečným provedením stavebních úprav nemovitosti před nařízením odstranění stavby, tyto úpravy tedy byly předmětem nařízení odstranění stavby. Po nařízeném odstranění stavby může navázat eventuální realizace nového stavebního záměru, který však nesmí být totožný s původním záměrem nařízeným k odstranění z důvodu rozporu s vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze.
5. Toto sdělení stěžovatelka napadla žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud žalobu usnesením ze dne 23. 8. 2016 č. j. 6 A 173/2013-30 odmítl pro nepřípustnost. Dospěl k závěru, že sdělení stavebního úřadu není rozhodnutím podle §65 odst. 1 soudního řádu správního, protože rozhodnutím, které závazně určilo práva a povinnosti stěžovatelky, bylo již rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 2. 2008 o nařízení odstranění stavby. Napadeným sdělením byl stěžovatelce sdělen pouze stav řízení, tj. že rozhodnutí o nařízení odstranění stavby je pravomocné a vykonatelné. Také doplnil, že námitkou vadného doručování se zabýval již ve svém rozsudku č. j. 5 Ca 327/2008-74 a že právní řád stěžovatelce při případném nedoručení správního rozhodnutí poskytuje dostatečnou ochranu, kterou není třeba zdvojovat soudní ochranou přípisu, který sám o sobě rozhodnutím není.
6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2017 č. j. 6 As 223/2016-21 zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Výslovně uvedl, že dle jeho názoru nebylo nutné, "aby žalovaný vydával formální rozhodnutí o této žádosti (patrně usnesení o zastavení řízení z důvodu, že zde existuje rozhodnutí o nařízení odstranění stavby a rozhodnutí o zamítnutí dodatečného povolení stavby - §102 odst. 4 ve spojení s §101 písm. b) správního řádu)". Rovněž měl za to, že stěžovatelce není nijak bráněno v podání řádné žádosti o dodatečné povolení stavby.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postup obou soudů odporuje konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu týkající se výkladu pojmu rozhodnutí a nutnosti jej chápat v materiálním smyslu, k čemuž poukázala na rozsudek ze dne 27. 10. 2011 č. j. 7 As 83/2011-77 a rozsudek ze dne 24. 5. 2006 č. j. 1 Afs 147/2005-107. Také poukázala na výše citovanou část rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterou chápala tak, že Nejvyšší správní soud v ní sám připouští, že v obdobné věci by mělo být vydáno formální rozhodnutí. Tím staví sdělení jako rozhodnutí v materiálním smyslu na roveň s formálním rozhodnutím, proti němuž je žaloba přípustná. Rovněž trvala na tom, že právě bránění v podání žádosti o dodatečné povolení stavby bylo podstatou sdělení stavebního úřadu. Nevydání formálního rozhodnutí považovala za výraz svévole. Poukazovala i na to, že žádost o dodatečné povolení stavby podala až po vydání rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, proto práva a povinnosti řešená sdělením nejsou shodná s právy a povinnostmi řešenými v rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. V postupu soudů tak stěžovatelka spatřovala zásah do jejího práva na soudní ochranu. V závěru ústavní stížnosti pak přiznala, že svým podáním usilovala o napravení právních vztahů tak, aby došlo k souladu skutečného stavu stavby a právního stavu a rozhodnutí o odstranění stavby nemuselo být realizováno.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, však zhodnotil, že je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Stěžovatelka předně namítla, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nechápaly napadené sdělení jako rozhodnutí v materiálním smyslu. Současná judikatura Nejvyššího správního soudu však již opustila ryze materiální pojetí rozhodnutí dle §65 soudního řádu správního a zastává materiálně-formální pojetí (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010 č. j. 7 Aps 3/2008-98, odst. 17 a 23; ze dne 18. 9. 2012 č. j. 2 As 86/2010-76, odst. 30-33; ze dne 30. 7. 2013 č. j. 8 As 8/2011-66, odst. 29; ze dne 19. 8. 2014 č. j. 6 As 68/2012-47, odst. 36-39). Tento postoj rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vzal Ústavní soud opakovaně na vědomí (např. nález ze dne 14. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2866/15 či ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 740/15) a k jeho změně by muselo dojít jedině zákonným postupem, tj. opět před rozšířeným senátem dle §17 soudního řádu správního. Zkrácení na právech je ostatně podstatou jak žalobní legitimace proti nezákonnému zásahu, tak i žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, proto by pouze podle tohoto materiálního znaku nebylo možné rozeznat povahu napadeného úkonu.
12. Domnívala-li se stěžovatelka, že v její věci mělo být vydáno formální rozhodnutí a nestalo se tak, mohla uplatnit opatření na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Ústavní soud však neshledává, že by správní soudy pochybily, když poukázaly na to, že rozhodnutím, které závazně určilo práva a povinnosti stěžovatelky, bylo již rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 2. 2008 o nařízení odstranění stavby. Proti němu stěžovatelka přitom využila procesních prostředků k ochraně práva, které jí právní řád poskytuje, a podala odvolání i žalobu proti rozhodnutí. Jak uvedly správní soudy, napadené sdělení tedy nesplňovalo ani tvrzený materiální znak. Stěžovatelka rovněž mylně tvrdila, že je jí bráněno v podání řádné žádosti o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad se však pouze odmítl zabývat žádostí, která pomíjela předešlé pravomocně ukončené řízení a byla totožná s v něm projednávanými stavebními úpravami, které ale byly rozporné s vyhláškou č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze. Taková žádost stěžovatelky proto nebyla řádná.
13. Ústavní soud tak neshledal v postupu městského a Nejvyššího správního soudu žádné pochybení. Oba soudy se ve svých rozhodnutích námitkami stěžovatelky zabývaly a též je v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily. Ústavní soud v žádném z napadených rozhodnutí neshledal ani libovůli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatelky, tedy ani do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu