ECLI:CZ:US:2017:3.US.1592.17.1
sp. zn. III. ÚS 1592/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou, sídlem Jiráskova 638/35, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 sp. zn. 8 To 109/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. 43 Nt 704/2017 tak, že přijal návrh stěžovatele na složení peněžité záruky 1 000 000 Kč, dohled probačního úředníka a zákaz vycestování při propuštění stěžovatele z vazby.
3. Proti tomuto usnesení podala stížnost státní zástupkyně. Městský soud napadeným usnesením této stížnosti vyhověl, zrušil usnesení obvodního soudu a sám rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl. Obvodní soud dle městského soudu nepřihlédl dostatečně ke klíčovým okolnostem daného případu. Jde zejména o rozsah spáchané daňové trestné činnosti, jejíž výnosy se z velké části nepodařilo doposud dohledat. Obvodní soud rovněž nezohlednil skutečnost, že přípravné řízení dospělo ke svému konci. Stěžovateli tak reálněji hrozí uložení vysokého trestu, což zvyšuje, spolu s výše uvedeným, riziko útěku. Důležitá je dle městského soudu rovněž trestní minulost stěžovatele (čtyři předchozí odsouzení za majetkovou trestnou činnost a další trestní stíhání pro závažnou majetkovou trestnou činnost). Tyto skutečnosti jsou dle soudu natolik závažné, že je nemůže vyvážit poskytnutá peněžitá záruka, ani aplikace ostatních vazbu nahrazujících institutů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené usnesení je v rozporu s ústavním požadavkem zdrženlivosti ve vazebních věcech, nectí imperativ šetrnosti k právům obviněného a v řízení došlo k porušení zásady kontradiktornosti. Argumenty orgánů činných v trestním řízení na podporu vazby nedoznaly v průběhu téměř rok trvajícího řízení žádných změn. Nedošlo k tzv. zesílení důvodů. Odůvodnění napadeného usnesení pouze opakuje nosné důvody předchozích rozhodnutí. Z uvedených důvodů je toto rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, dle níž nemůže být rozhodnutí o vazbě odůvodněno povšechně a obecně. Žádné nové okolnosti, podporující závěr o hrozbě útěku, nevyšly v průběhu řízení najevo. Naproti tomu stěžovatel uvedl řadu důvodů a návrhů, které tuto hrozbu eliminují, a jež městský soud nijak neuvážil. Zároveň došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, když městský soud nedal stěžovateli možnost reagovat na podstatné tvrzení státní zástupkyně, které se týkalo srovnání osoby stěžovatele s jiným obviněným. Stěžovatel je přesvědčen, že měl být městským soudem vyslechnut, aby mohl využít svého práva se k dané otázce vyjádřit. Stěžovatel poukazuje na to, že v předmětném trestním řízení dochází k častějšímu porušování procesních práv, což u jiného obviněného konstatoval i Ústavní soud. Rozhodnutí soudu je pak navíc v rozporu se zásadou presumpce neviny, když oprávněnost útěkové vazby dovozuje z pokročilé fáze trestního řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předně dle judikatury Ústavního soudu brání zrušení napadených rozhodnutí,
obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 nebo usnesení ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). I v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší tedy Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby podepřena důvodem jiným. Podle Ústavního soudu je ve stěžovatelově případě již dostatečně odůvodněno užití tzv. předstižné vazby. Městský soud v tomto směru přiléhavě upozorňuje na rozsah a charakter trestné činnosti, stěžovatelovu trestní minulost, jakož i na jeho majetkové poměry, při nichž by si stěžovatel byl nucen vypůjčit prostředky na uhrazení peněžité záruky, a lze tedy důvodně předpokládat, že trestná činnost je nenahraditelným zdrojem stěžovatelových příjmů. Takové odůvodnění není ani přes svou stručnost povšechné či obecné, neboť reflektuje stěžovatelovu konkrétní situaci a poznatky z konkrétního trestního řízení. Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti přitom nemůže být odlišný náhled Ústavního soudu na zjištěné skutkové okolnosti např. v otázce míry rizika recidivy. Zároveň není odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozporu s doktrínou tzv. zesílených důvodů, neboť ta se v judikatuře Ústavního soudu neuplatňuje u předstižné vazby [srov. např. nálezy ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2665/13 (N 217/71 SbNU 545), ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 (N 146/74 SbNU 241) nebo ze dne 4. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15 (N 85/77 SbNU 247)]. Odůvodnění tzv. předstižné vazby tedy z ústavněprávního hlediska obstojí a Ústavní soud tak nepřikročil k přezkumu dostatečnosti odůvodnění tzv. vazby útěkové.
8. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení zásady kontradiktornosti vazebního řízení. V tomto směru sám stěžovatel upozorňuje na to, že ve vazebním řízení se tato zásada neuplatní v plné míře, a to především z důvodů časové tísně a periodického opakování rozhodování o vazbě. Stěžovatel poukázal na to, že nedostal možnost vyjádřit se k tvrzení státní zástupkyně ohledně srovnání stěžovatele s jiným obviněným, jenž byl již propuštěn z vazby. Tuto námitku však Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou s ohledem na to, že stížnostní soud na tomto tvrzení státního zástupce své rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o propuštění z vazby vůbec nezaložil. Nelze tedy předpokládat, že by jedna strana vazebního řízení byla tímto tvrzením zvýhodněna. Do budoucna pak stěžovateli nic nebrání se proti tomuto názoru státní zástupkyně vymezit při dalším přezkumu vazby.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu