ECLI:CZ:US:2017:3.US.1619.17.1
sp. zn. III. ÚS 1619/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 2097/10, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 19 Co 46/2017-751 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 0 P 524/2013-691, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a a) nezletilého A. K., zastoupeného kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, a b) T. H. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") návrh stěžovatele jako otce vedlejšího účastníka A. K. (dále jen "nezletilý") na svěření nezletilého do jeho péče a na uložení povinnosti vedlejší účastnici (dále jen "matka") přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši dle rozhodnutí soudu (výrok I), jakož i jeho návrh na svěření nezletilého do střídavé péče rodičů (výrok II), stěžovateli upravil styk s nezletilým (výrok III) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku mj. poukázal na důvody, které dříve soudy vedly ke svěření nezletilého do matčiny péče, a na aktuální vzájemný postoj rodičů. Vzal v úvahu, že matka odcestovala s nezletilým do Vietnamu, v souvislosti s čímž uvedl, že matka hledala místo k životu, které nakonec našla v Německu, kde má zajištěno bydlení, zaměstnání a kde je schopna zabezpečit potřeby nezletilého i jeho adaptaci na nové prostředí. Nezletilý se s novým prostředím sžil, je o něj dobře postaráno, on sám dle svého vyjádření zde chce žít s matkou a se stěžovatelem se stýkat. S ohledem na to není dle městského soudu důvod, aby tato příznivá adaptace byla měněna svěřením nezletilého do péče otce či do střídavé péče rodičů. Střídavé péči současné poměry nesvědčí, neboť střídání po půl roce v České republice a Německu by pro nezletilého představovalo vzhledem k jeho věku a dobré situaci, v níž se nyní nachází, nepřiměřenou zátěž, a to kvůli nutnosti změny životního, resp. jazykového prostředí, jakož i školy, zvláště když výukové programy škol v Německu a u nás s velkou pravděpodobností nebudou kompatibilní. Současně městský soud odmítl vracet se k tomu, že matka měnila své bydliště, poukázal na matčin vstřícný postoj vůči požadavkům stěžovatele ohledně styku s nezletilým, přičemž v reakci na jeho argument, že jednáním matky nemohl být vykonáván dohled nad výchovou nezletilého, upozornil, že ten byl nařízen nikoliv z důvodu, že by se matka dopouštěla závažných pochybení, ale kvůli vyhrocené rodinné situaci.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že návrh na změnu úpravy péče o nezletilého odůvodnil změnou poměrů. Za zásadní považoval to, že matka s nezletilým odcestovala do Vietnamu, aniž by jej o tom předem informovala, učinila tak až následně prostřednictvím svého právního zástupce. S tímto postupem stěžovatel vyslovil zásadní nesouhlas, neměl možnost se s nezletilým ani rozloučit. Jeho následný nesouhlas nebyl matkou nijak reflektován. Tím mu byl zcela znemožněn pravidelný styk s nezletilým. Oznámená doba odcestování byla 6 měsíců, ale ani poté se matka s nezletilým nevrátila, a když se snažil navázat kontakt ve Vietnamu, matka odcestovala na neznámé místo. Svůj návrh podpořil i tím, že ač byl soudem stanoven nad výchovou nezletilého dohled, nemohl být z výše uvedených důvodů vykonáván. Matka poté v červenci 2014 odcestovala do České republiky a Německa a syna ponechala ve Vietnamu až do listopadu 2015, aniž by o tom stěžovatele informovala a případně mu ho svěřila do péče. Neměl tak možnost se s nezletilým stýkat po dobu více jak 2,5 roku, teprve až na Velikonoce 2016 mu byl styk umožněn.
5. Z matčina chování dle stěžovatele jasně vyplývá, že matka ho jako druhého rodiče neuznává, neinformuje ho o skutečnostech týkajících se nezletilého. Navrhl proto, aby byl nezletilý svěřen do jeho výlučné péče, případně do střídavé péče obou rodičů s intervaly v rozsahu jedné poloviny školního roku, a pro případ, že by soud změně v péči o nezletilého nevyhověl, navrhl soudu úpravu styku s nezletilým a snížení výživného, neboť při stejných příjmech má dvě vyživovací povinnosti. Obvodní soud odůvodnil svůj rozsudek stroze a nedostatečně, přičemž dospěl ke zcela neodůvodněným závěrům, že je nezletilý v současnosti dobře začleněn v Německu a že by zajištění péče u něho a jeho současné manželky bylo problematické, a přestože konstatoval pochybení na straně matky, jde-li o odstěhování do Vietnamu, nevyvodil z toho žádný závěr. O návrhu na snížení výživného nerozhodl, a ani to nijak neodůvodnil. Městský soud se s tímto návrhem nevypořádal, a své rozhodnutí řádně nezdůvodnil.
6. Následně stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozsudek městského soudu nekoresponduje se zájmem nezletilého. Dle stěžovatele nutno rozlišovat pojem výlučné péče s úpravou širokého styku a nerovnoměrné rozložení péče střídavé, neboť každý z těchto institutů má jiný faktický dopad na nezletilé. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, ale je ho třeba posuzovat v každém jednotlivém případě a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, příp. Evropského soudu pro lidská práva týkající se rozhodování soudů v otázce péče o dítě po rozchodu rodičů a namítl, že výše uvedené soudy ji nerespektovaly, přičemž jejich pochybení má být o to větší, že prý konstatovaly důvodnost podání návrhu na úpravu péče o nezletilého z jeho strany a porušení jeho rodičovských práv (k důvodům viz výše), že matka popřela jeho rodičovskou úlohu, znemožnila mu spolupůsobení při výchově nezletilého a výkon rodičovských práv podle §876 občanského zákoníku, přičemž její jednání má přesah i do Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí.
7. Nadto dle stěžovatele obecné soudy rezignovaly na svou povinnost plynoucí z §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když odůvodnění svých rozhodnutí založily na dokazováním nepodložených spekulacích, konkrétně ohledně nekompatibility výukových programů v České republice a Německu a o jeho dobré adaptaci v Německu, nerespektovaly ustanovení "podústavního" práva ve vztahu k jeho návrhu na snížení výživného, resp. se v tomto ohledu nevypořádaly s jeho argumentací, že mu vznikly další dvě vyživovací povinnosti. Obvodní soud pouze uzavřel, že jeho příjem je dostatečný na to, aby mohl platit dosavadní výživné, které bylo stanoveno již v roce 2013.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovateli je známa judikatura Ústavního soudu týkající se rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, a tudíž není důvod se k této otázce blíže vyjadřovat. V této souvislosti však nutno zmínit, že úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo", kterým je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), tj. příslušná ustanovení občanského zákoníku, resp. že je interpretovaly a aplikovaly ve zjevném rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem. Vlastní posouzení otázky, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do výchovy toho kterého rodiče či do jejich střídavé péče, zásadně náleží soudům obecným [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
12. Takové pochybení, jak bylo výše zmíněno, však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem matky, která s nezletilým, jenž jí byl svěřen do péče, dlouhodobě odcestovala mimo území České republiky. Na tuto skutečnost poukázal již v řízení před obecnými soudy, ty ji při svém rozhodování zohlednily, akcentovaly však jiné (další zjištěné) skutečnosti, jež tkví především v aktuálních poměrech matky a nezletilého (viz sub 3) a které lze - z hlediska kritéria tzv. nejlepšího zájmu - považovat za relevantní (resp. za nikoliv nepodstatné).
13. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že nezletilý se v Německu dobře adaptoval, Ústavní soud však této námitce nemohl přisvědčit, neboť to lze vyvodit ze zprávy Spolkového justičního úřadu ze dne 5. 8. 2016, ze které vyšly obecné soudy. A jde-li o další úvahy obecných soudů, které stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje, ani ty není možno označit za zjevně "nepřiměřené". Jestliže za této situace dospěly obecné soudy k závěru, že vhodnější pro nezletilého bude, aby zůstal v péči matky a stěžovateli byl upraven styk v co nejširším rozsahu (vzhledem k daným okolnostem), nemůže jej Ústavní soud považovat za "extrémní", tj. za takový, který by jej opravňoval k zásahu do jejich rozhodovací činnosti.
14. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že obvodní soud řádně neodůvodnil, proč nevyhověl jeho návrhu na snížení výživného, a že městský soud se nevypořádal s jeho argumentací, kterou v této souvislosti uvedl v odvolání. Touto námitkou však nebylo možno se věcně zabývat, neboť obvodní soud o daném návrhu vůbec nerozhodl ve výroku svého rozsudku, a tudíž bylo třeba dané pochybení řešit postupem předpokládaným v §166 o. s. ř., přičemž pro zrušení výroků, které se tohoto předmětu řízení netýkají, jak stěžovatel požaduje, Ústavní soud neshledal důvod.
15. S ohledem na tyto důvody dle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu