ECLI:CZ:US:2017:3.US.1659.17.1
sp. zn. III. ÚS 1659/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. S. P., zastoupené zákonnou zástupkyní B. P., právně zastoupené JUDr. Ivanou Mikulovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 259, Třinec - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017 č. j. 25 Cdo 5168/2016-335 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2016 č. j. 8 Co 267/2016-310, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nemocnice Třinec, příspěvkové organizace, sídlem Kaštanová 268, Třinec, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že ve věci vedené na návrh stěžovatelky u Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl dne 9. 3. 2016 vydán pod č. j. 41 C 45/2012-274 rozsudek pro zmeškání.
3. Tento rozsudek změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že se rozsudek pro zmeškání v této věci nevydává, s argumentací, že pro neodůvodněnost uplatněného nároku po hmotněprávní stránce nebyly naplněny předpoklady pro vydání takového rozsudku podle §153b odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala náhrady nákladů spojených s léčením, podle krajského soudu však nedostatečně vylíčila skutkové okolnosti (ohledně náhrady za rekonstrukci koupelny a nákupu osobního automobilu).
4. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné z důvodu, že rozhodná právní otázka je vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvodu, aby byla posouzena jinak.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka uvádí, že napadená soudní rozhodnutí trpí přepjatým formalismem, neboť dostatečně vylíčila všechny rozhodné skutečnosti tak, aby mohlo dojít k vydání rozsudku pro zmeškání. Stěžovatelka si po celou dobu řízení střežila svá práva, zatímco vedlejší účastnice řízení byla nečinná. Stěžovatelka dále cituje ze svého žalobního návrhu části obsahující tvrzené skutkové okolnosti ohledně uplatněného nároku, sestávajícího konkrétně z částky 190 000 Kč na koupi motorového vozidla a z částky 133 864 Kč za celkovou rekonstrukci bezbariérové koupelny a toalety v bytě obývaném nezletilou stěžovatelkou.
6. Koupi osobního ojetého motorového vozidla (pořízeného za účelem dopravy nezletilé stěžovatelky do zdravotnických a lázeňských zařízení) stěžovatelka považuje za účelně vynaložený náklad spojený s léčením, když stěžovatelka (ani její zákonná zástupkyně) nikdy žádné vozidlo nevlastnila (srov. jinou situaci v rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 314/2010). Za absurdní a přepjatě formální považuje požadavek na zdůvodnění, proč zakoupila právě vozidlo Mazda, a ne vozidlo jiné, když odpověď není jiná, než že se jí toto vozidlo naskytlo ke koupi a jejím známým mechanikem jí bylo doporučeno pro jeho stav, cenu a počet ujetých kilometrů jako výhodná koupě. Stěžovatelka se obává toho, že v "řádném" soudním řízení se bude muset vypořádat s každou obstrukční námitkou vedlejší účastnice řízení. Za přepjatý formalismus stěžovatelka označuje rovněž názor soudů, že z žaloby nebylo možno vyčíst, kdo tento náklad vynaložil, když bylo zjevné, kdo tak učinil (žalobkyně), byť fakticky byly finanční prostředky hrazeny z rukou její zákonné zástupkyně, na jejíž účet byly soudem přiznané finanční prostředky za újmu na zdraví přiznány.
7. K rekonstrukci bezbariérové koupelny a toalety (provedené za účelem umožnění nezletilé stěžovatelce vykonávat hygienické potřeby bez pomoci třetí osoby a docílení její soběstačnosti) stěžovatelka uvedla, že její účelnost je dána u stěžovatelky jako osoby s výrazně omezenou hybností ruky bez možnosti vlastní sebeobsluhy, s těžkou závislostí na pomoci třetí osoby (viz rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 40 C 141/2007-365, v němž byla vedlejší účastnice shledána odpovědnou za poskytnutou zdravotní péči v rozporu s postupem lege artis).
8. Stěžovatelka poukazuje na to, že žádným právním předpisem není stanoveno, kdy je objektivně splněn požadavek na množství, rozsah a detailnost tvrzení žalobce o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, odůvodňujících uplatňovaný nárok; má za to, že jí uplatněné nároky byly dostatečně odůvodněny, což v její věci zakládalo soudu možnost při procesní pasivitě a absenci konstruktivního jednání vedlejší účastnice řízení (to stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí) vydat rozsudek pro zmeškání. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že nevydání kontumačního rozsudku pro ni není sankcí a že tímto jednáním nejsou nijak popřena její procesní práva.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Institutem rozsudku pro zmeškání, jak je aktuálně zakotven v §153b občanského soudního řádu, se Ústavní soud naposled zevrubně zabýval v nálezu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111, 44/2014 Sb.). Hlavním posláním soudního řízení je zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. Vydání rozsudku pro zmeškání, jehož smyslem je možnost urychlení civilního řízení soudního, je i v případě naplnění všech zákonem stanovených předpokladů fakultativní záležitostí (jakkoli samozřejmě nikoli libovolnou). Podmínky vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, neboť jde o formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Ústavní soud klade důraz na pečlivé zvážení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání v každém individuálním případě a spíše se kloní k zásadě "v pochybnostech jej raději nevydat" [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 2656/12 (N 78/69 SbNU 321), ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103) či ze dne 18. 5. 2010 (N 108/57 SbNU 389)]. Ponechává-li tedy zákon na úvaze soudu ("soud může"), zda k vydání rozsudku pro zmeškání přistoupí, a úvahy soudů podporujících jeho nevydání v dané věci nejsou projevem libovůle, zásah Ústavního soudu není namístě.
13. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na svoji stávající judikaturu vyložil, že při posouzení účelnosti nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), se sleduje, "aby se povinnost k náhradě nákladů spojených s léčením vztahovala jen na ty výdaje, které byly skutečně potřebné ke zlepšení zdravotního stavu či udržení stabilizovaného zdravotního stavu poškozeného". Pochybnosti (v napadeném rozhodnutí jsou jasně a zřetelně popsány a pro účely tohoto rozhodnutí na ně postačí odkázat) ve vztahu ke stěžovatelkou uplatněnému nároku vyvstávají u nákladů za celkovou rekonstrukci koupelny a toalety, stejně jako ve vztahu k náhradě nákladů na koupi motorového vozidla. Požadavek na rozptýlení těchto pochybností v řádném soudním řízení nelze považovat za protiústavní (např. pro rozpor s kautelami čl. 29 až 31 Listiny).
14. S přihlédnutím k povaze rozsudku pro zmeškání lze tedy mít za to, že nejde o zásah, jímž by byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech. Okresní soud se bude návrhem stěžovatelky zabývat v řádném soudním řízení a v rámci jednání a po provedení dokazování znovu meritorně rozhodne. Stěžovatelka tak bude moci realizovat všechna svá procesní práva a vznášet námitky, které uplatnila v ústavní stížnosti. Zůstává jí rovněž zachována možnost podat proti budoucímu meritornímu rozhodnutí za podmínek uvedených v §72 a násl. zákona o Ústavním soudu novou ústavní stížnost.
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu