ECLI:CZ:US:2017:3.US.1668.17.1
sp. zn. III. ÚS 1668/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Michaelou Volnou, advokátkou sídlem Revoluční 310, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2017 sp. zn. 7 Tdo 755/2016, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. dubna 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. února 2014 č. j. 47 T 1/2008-5250 a postupu a příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaných ve věci Okresním soudem ve Frýdku-Místku, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství ve Frýdku - Místku, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel napadá jiný zásah orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. postup a rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") při vydávání, resp. nařizování příkazů k odposlechům v dané věci.
2. Stěžovatel je přesvědčen, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí a jiný zásah orgánu veřejné moci (tj. okresního soudu) porušují jeho základní práva a svobody garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zásady presumpce neviny vyjádřené čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení práva na ochranu soukromí, které je zaručeno v čl. 7 odst. 1 Listiny, ochrany tajemství zpráv podávaných telefonem podle čl. 13 Listiny a práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy. Stěžovatel také namítá porušení principu vyjádřeného v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle které lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
3. Z ústavní stížnosti, jejích doplnění, předložených rozhodnutí obecných soudů a dalších dokumentů (zejména příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných okresním soudem) přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
4. Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a dále ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
5. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestech a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let. Vrchní soud neshledal v řízení vedeném před krajským soudem žádné faktické ani formální nesprávnosti. Konstatoval však, že při ukládání trestu je nutné vyjít i z podílu jednotlivých osob na spáchání trestné činnosti, a proto trest uložený krajským soudem zrušil a uložil trest nový.
6. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších právních předpisů, jako dovolání zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že již zahájení trestního stíhání neproběhlo v souladu s podmínkami kladnými trestním řádem, resp. v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy a svobodami. Stěžovatel uvádí, že zahájení trestního stíhání, jakož i jeho následné uznání vinným odsuzujícím rozsudkem, bylo založeno především na informacích, jež byly v rámci trestního řízení vedeného proti němu získány z odposlechů, které považuje za nezákonné. Za nezákonné považuje rovněž jejich využití jako důkazních prostředků. Stěžovatel poukazuje zejména na nedostatečný a trestnímu řádu odporující způsob i obsah odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného okresním soudem dne 21. 4. 2006 č. j. V17-1/06-1435/TS-17/06. Tento příkaz neobsahoval dle tvrzení stěžovatele všechny potřebné náležitosti předvídané §88a odst. 1 trestního řádu, zejména seznam osob, na které se příkaz vztahoval. To bylo dle názoru stěžovatele vyvoláno tím, že kdyby seznam osob obsahoval, muselo být zjevné, že vzhledem k zákonem stanoveným podmínkám nemohl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby, neboť žádnou daňovou povinnost neměl. Všechny další navazující příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu považuje stěžovatel rovněž za nedostatečně odůvodněné, zejména proto, že stále neobsahují výčet osob podezřelých z páchání trestné činnosti.
8. Na tento postup stěžovatel upozorňoval obecné soudy všech stupňů v následném řízení, přičemž upozorňoval na právní názor, podle kterého již v době nařízení odposlechu byly příkazy nařízeny protiústavně a v rozporu se zákonem. V tomto bodě stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) a nález sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143), případně na literaturu v nich obsaženou. Podle stěžovatele bylo již v době nařizování odposlechů zřejmé, že soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí obsahovat krom obecných náležitostí údaj o sledovaném období, údaj o majiteli či uživateli příslušné telefonní či jiné stanice, účel zjišťování údajů, a to zejména ve formě údajů o trestném činu, pro který se trestní řízení vede, údaj o konkrétním oprávněném orgánu činném v trestním řízení a údaj o způsobu sdělení požadovaných údajů. Bez ohledu na to, že tehdejší znění §88a odst. 1 trestního řádu tyto náležitosti neobsahovalo. Proto stěžovatel považuje příkazy k zjištění údajů o telekomunikačním provozu ve své věci za odporující zákonu a také, již v té době známé, právní literatuře. Stěžovatel dále poukazuje na rozpor takového postupu se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1235/09 ze dne 14. 7. 2010 (N 144/58 SbNU 207) a nálezu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399). Na podporu svých argumentů stěžovatel také cituje z nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291) a shora citovaných nálezů sp. zn. II. ÚS 789/06, sp. zn. II. ÚS 2806/08 a sp. zn. IV. ÚS 1235/09.
9. Stěžovatel dále namítá nedodržení principu zákonnosti při hodnocení důkazů a porušení zásady in dubio pro reo, zejména ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Je přesvědčen, že v trestní věci jeho neoprávněného vstupu do evidencí (jako policejního rady služebně zařazeného na oddělení Inspekce ministra vnitra v Olomouci) neexistuje žádný důkaz, který by jej svým obsahem jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Případné další důkazy mají podle jeho názoru k tomu, zda spáchal tento trestný čin, velice vzdálený vztah. Stěžovatel z toho usuzuje, že je usvědčován pouze na základě hypotetické úvahy soudů, ve spojení s jiným trestním spisem krajského soudu, kde však vystupuje jen jako svědek, a tedy neměl možnost se k předkládaným důkazům jakkoli vyjádřit. Tím mu mělo být upřeno právo na obhajobu, jehož nedílnou součástí je právo vyjádřit se ke všem důkazům. Nadto soudy při svém hodnocení důkazů zcela opomněly svědecké výpovědi ve prospěch stěžovatele, které prokazují, že do evidencí vstupoval v zájmu policejní práce, a tedy v souladu se zákonem. Stěžovatel má dále za to, že obecné soudy nezdůvodnily náležitě svůj závěr o tom, že jeho jednáním byla lustrovaným osobám způsobena "jiná závažná újma" nebo získal prospěch, jak předpokládá skutková podstata trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 trestního zákoníku. Soudy se touto skutečností podle stěžovatele nezabývaly. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nevěnovaly pozornost tomu, že do evidencí vstupoval v souladu se zákonem. Skutkový stav zjištěný v trestním řízení považuje stěžovatel za rozporný a hodnocení důkazů, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, za extrémně vadné. Tvrdí, že obecné soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a vyvodily závěry svévolně. Své argumenty stěžovatel doplňuje citací nálezu sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 a nálezu sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185) (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel následně ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 18. 9. 2017, ve kterém rekapituluje obsah podané ústavní stížnosti s důrazem na tvrzenou protiústavnost ve věci nařízených odposlechů. Stěžovatel dále konstatoval změnu právního zástupce a podle §39 zákona o Ústavním soudu pro naléhavost věci požádal o její přednostní vyřízení. V podání ze dne 4. 10. 2017 stěžovatel potvrdil změnu právního zastoupení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a proti němuž směřoval jiný zásah orgánu veřejné moci a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky kladenými §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup okresního soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Základním prvkem ústavní stížnosti je namítaná protiústavnost, resp. nezákonnost, odposlechů využitých v trestní věci stěžovatele. V tomto bodě však Ústavní soud sdílí názor konstatovaný obecnými soudy (viz str. 30 až 31 rozsudku krajského soudu, str. 23 rozsudku vrchního soudu a str. 15 až 22 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel sice obsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu, pomíjí však relevantní kontext, který všechna citovaná rozhodnutí pro své uplatnění nezbytně vyžadují. Ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 Ústavní soud skutečně stanovil materiální podmínky nařízení odposlechu, které následně vedly ke změně zákonné úpravy, avšak nelze se domnívat, že závěry v něm učiněné lze bez dalšího aplikovat na všechny případy, včetně případů časově předcházející vyhlášení nálezu či navazujících na změnu právní úpravy. Vždy je nezbytné přihlédnout ke všem souvislostem provázejícím konkrétní případ.
14. Ústavní soud konstatuje, že všechny příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jež byly v posuzované věci vydány soudcem okresního soudu, odpovídají zákonným požadavkům dle tehdy účinného znění §88 odst. 1 a 2 trestního řádu, včetně označení účastnické stanice, pro niž je odposlech nařizován. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že je nezbytné, aby byl v příkazu ztotožněn uživatel odposlouchávané telefonní stanice, neboť takový požadavek by výrazně zasáhl do prvotních fází trestního řízení, kdy ještě není známa totožnost podezřelých osob a znemožnil by jejich provádění (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 666/09 ze dne 19. 12. 2012).
15. Jak již Ústavní soud uvedl ve shora citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 666/09 je v okamžiku nařízení odposlechu význam ztotožnění konkrétního uživatele z hlediska ochrany základních práv až druhotný. Z hlediska zásad vyjádřených v nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 obsahují všechny soudní příkazy k odposlechům v trestní věci stěžovatele stručná, leč dostatečná odůvodnění. Ústavní soud setrvává na své ustálené rozhodovací praxi, a považuje za nežádoucí, aby byly na orgány činné v trestním řízení kladeny nepřiměřené povinnosti stran popisu dotčené trestné činnosti, neboť to je často možné právě až jejich realizací (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4033/16 ze dne 17. 1. 2017). Totéž lze vztáhnout i k tvrzení stěžovatele o tom, že při nařizování odposlechů mělo být okresnímu soudu zřejmé, že se nemohl dopustit tvrzené trestné činnosti. Jak plyne např. z usnesení sp. zn. III. ÚS 1570/11 ze dne 26. 7. 2012 je nezbytné, aby osoba, jejíž telefonní hovory mají být odposlouchávány, měla vztah k prošetřované věci, z níž vyplývá podezření z páchání trestné činnosti. Není však bezpodmínečně nezbytné, aby již v této fázi řízení, tj. při vydávání příkazu k odposlechu, bylo jisté, že odposlouchávaná osoba je bez jakýchkoli pochybností pachatelem trestné činnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že jednotlivé skutkové podstaty předvídané trestním zákoníkem je nutno vykládat a aplikovat v kontextu celého trestního zákoníku, tedy i např. v souvislosti s účastenstvím (§24 trestního zákoníku), jako tomu bylo v tomto případě.
16. Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci byly použity odposlechy pořízené v jiné trestní věci, pak ani v tomto bodě mu nemůže Ústavní soud přisvědčit. Použití odposlechů pořízených v jiné trestní věci aproboval Ústavní soud již nálezem sp. zn. II. ÚS 6/93 ze dne 27. 4. 1994 (N 22/1 SbNU 159). Ani v nyní posuzovaném případě nebyla zjištěna nezákonnost těchto odposlechů, a proto proti jejich využitelnosti nemůže Ústavní soud nic namítat. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci žádný protiústavní exces, a proto mu nezbylo, než stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 13 Listiny posoudit jako zjevně neopodstatněné.
17. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i v případě namítaných dalších zásahů do základních práv a svobod stěžovatele. Všechny soudy se dostatečně věnovaly hodnocení provedených důkazů a jejich postup nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny či jiných základních práv dotýkajících se vedení soudního řízení. V postupu obecných soudů nezjistil Ústavní soud jakýkoli protiústavní exces. Celkově Ústavní soud nepovažuje způsob, jakým byl ve věci zjištěn skutkový stav, za odporující zásadám uvedeným v trestním řádu, zejména pak neshledává porušení zásady presumpce neviny a principu rozhodování in dubio pro reo.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
19. O žádosti ze dne 18. 9. 2017 o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud již výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu