ECLI:CZ:US:2017:3.US.1673.17.1
sp. zn. III. ÚS 1673/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. března 2017 č. j. 23 Co 45/2017-548 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 6. října 2016 č. j. 0P 79/2011-472, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a P. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení práv a principů zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelce a vedlejšímu účastníku se narodila v roce 2009 dcera; jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 11. 2010. Rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 9. 2010 byla schválena dohoda rodičů, podle které byla nezletilá svěřena na dobu před rozvodem i po rozvodu rodičů do péče stěžovatelky, vedlejší účastník se zavázal přispívat konkrétní částkou na výživu nezletilé, a současně byl upraven běžný styk vedlejšího účastníka s nezletilou na každý lichý týden od pátku 17.00 hod. do neděle 17.00 hod., a dále styk o vánočních svátcích. Následně rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2011 byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka na změnu výchovy u nezletilé, a nebylo ani vyhověno návrhu stěžovatelky na zúžení stanoveného styku, resp. byl styk vedlejšího účastníka s nezletilou rozšířen (běžný styk v liché týdny od pátku 15.00 hod. do neděle 17.00 hod.; přidán byl sedmidenní srpnový styk). Poté byla rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 1. 2014 schválena dohoda rodičů, podle které byl znovu upraven a rozšířen daný styk (běžný byl změněn na sudé týdny; přidán byl sedmidenní styk v červenci). V průběhu daného řízení, zahájeného k návrhu vedlejšího účastníka z dubna 2013, bylo nařízeno předběžné opatření za účelem realizace styku nezletilé s vedlejším účastníkem, neboť bylo zjištěno, že od září 2013 se tento styk uskutečňoval jen v podobě krátkých setkání; styk byl tedy následně realizován za asistence v "krizovém centru". Na základě soudem schválené dohody ze dne 30. 1. 2014 se však styk opět neuskutečňoval, proto okresní soud nařídil výkon daného rozsudku, uložil stěžovatelce pokutu za neuskutečněný styk, a stanovil "navykací režim" ohledně styku nezletilé s vedlejším účastníkem, a to znovu v "krizovém centru".
3. Vedlejší účastník podal v srpnu 2014 návrh na změnu péče o nezletilou. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 0P 79/2011-472 rozhodl tak, že výrokem I. svěřil nezletilou do péče vedlejšího účastníka, výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživné nezletilé, výrokem III. upravil běžný styk stěžovatelky s nezletilou (v liché týdny od pátku 16.00 hod. do neděle 18.00 hod.), i široký prázdninový styk (jarní, velikonoční, podzimní, vánoční a letní prázdniny), výrokem IV. konstatoval uvedenou změnu poslední soudní úpravy ohledně výchovy nezletilé dle rozsudku ze dne 27. 9. 2010, a výroky V. až VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2017 č. j. 23 Co 45/2017-548 tak, že výrokem I. potvrdil výroky I. až V. prvostupňového rozsudku, dále výrokem II. změnil prvostupňové výroky VI. a VII. tak, že snížil náhradu nákladů řízení uloženou stěžovatelce vůči České republice, a konečně výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s vedlejším účastníkem žila ve společné domácnosti pouze 1,5 roku po narození nezletilé, proto si na něj nezletilá ani nemůže pamatovat. Je podle ní dále přirozené, že nezletilá je na stěžovatelku po šesti letech v její domácnosti silně fixována. Stěžovatelka poukázala na to, že nezletilá vyjádřila v řízení přání zůstat v její výchově, oproti tomu k vedlejšímu účastníku vyjádřila silně negativní vztah. Stěžovatelka uvedla, že péči o nezletilou zvládá po stránce materiální i duševní, nezletilá prospívá doma i ve škole. Podle znaleckého posudku má nezletilá k ní příliš těsný, avšak pozitivní vztah, a naopak vztah k vedlejšímu účastníku je odmítavý a výrazně záporný. Ve znaleckém posudku byl navržen široký styk vedlejšího účastníka s nezletilou a soudní dohled; svěření nezletilé do péče vedlejšího účastníka doporučila znalkyně až při jednání okresního soudu, přičemž predikovala případné neadekvátní reakce nezletilé, a tedy i potřebu odborné pomoci při takové změně.
6. Stěžovatelka proti napadeným rozhodnutím namítla, že soudy nerespektovaly přání nezletilé zůstat u stěžovatelky, ač je dcera v sedmi letech věku dostatečně rozumově a emocionálně vyspělá a dokáže posoudit důsledky svého vyjádření. Podle stěžovatelky soudy nerozhodly dle nejlepšího zájmu nezletilé; v jejím zájmu je jednoznačně zůstat v péči stěžovatelky; není v jejím zájmu měnit výchovné prostředí, domov, rodinu, školu, kamarády, známé, zájmové kroužky. Soudy rovněž nedbaly zachování identity nezletilé a jejích rodinných vazeb; nezletilá byla odtažena od své matky, rodiny, domova, školy, přátel, zájmů. Soudy podle stěžovatelky také narušily stabilitu výchovného prostředí; nezletilou "vsadily" do prostředí neznámého, nového, vzdáleného od místa původního bydliště cca 150 km. Podle stěžovatelky soudy postupovaly necitlivě, neboť nezajistily minimální dopad jejich rozhodnutí na psychiku nezletilé, a to například "navykacím režimem" či rozšířením styku nezletilé s vedlejším účastníkem, nevyčkaly konce školního roku.
7. Dále stěžovatelka namítla, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami uplatněnými v odvolání.
8. Stěžovatelka k věci rovněž uvedla, že v řízení poukazovala na to, že změna ohledně výchovného prostředí může způsobit nezletilé nevratné trauma, což se následně skutečně stalo, neboť nezletilá se z důvodu, že měla být předána do péče vedlejšího účastníka, psychicky zhroutila, měla tendence k sebepoškození, a byla proto umístěna do psychiatrické léčebny. Okresní soud na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí usnesením ze dne 12. 5. 2017 nařídil z důvodu vážného ohrožení života nezletilé předběžné opatření spočívající v ponechání nezletilé ve výchovném prostředí stěžovatelky (pouze však na jeden měsíc), a to "pro zajištění hospitalizace nezletilé na psychiatrii".
9. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí soudů vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozsudcích dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Soudy provedly dostatečné dokazování pro rozhodnutí ve věci, zabývaly se podstatnými kritérii pro danou věc (včetně zásadní podmínky, kterou je relevantní změna poměrů oproti situaci při poslední soudní úpravě), a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Stěžovatelka oproti tomu v ústavní stížnosti nijak konkrétně nenapadá soudy provedené dokazování, nevyvrací konkrétní skutkové závěry soudů, ani jejich podrobně vylíčené úvahy, které je vedly ke změně výchovného prostředí u nezletilé. Navzdory výrazné obecnosti námitek stěžovatelky však uvádí Ústavní soud následující.
13. Stěžovatelka namítla, že nezletilá je v 7 letech dostatečně vyspělá na to, aby se rozhodla, v péči kterého z rodičů chce být, a je schopna posoudit důsledky této své volby, proto se soudy měly řídit jejím přáním. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře (v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) poukázal na podstatná kritéria při zvažování nejlepšího zájmu dítěte ze strany soudů ve věcech péče o nezletilé [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nebo ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. K takovým kritériím patří i přání dítěte, které může soud, s ohledem na věk dítěte a okolnosti věci, získat buď přímo či prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud uvedl, že za předpokladu, kdy dítě je dostatečně rozumově a emočně vyspělé, měl by opatrovnický soud jeho vyjádření považovat za jedno z vodítek při rozhodování (nikoli tedy jako vodítko jediné); postoj nezletilého přitom soudy nemají "přebírat bez dalšího", nýbrž je nutno jej hodnotit s ohledem na všechny okolnosti věci.
14. Uvedeným kritériím opatrovnické soudy v nyní řešené věci plně dostály. Soudy měly poznatky o vyjádření nezletilé učiněné před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, a vyslechly nezletilou také osobně. Její výslovná vyjádření, ze kterých plynul negativní postoj k vedlejšímu účastníku (i jeho družce), resp. pobytu u něj, poté hodnotily s ohledem na její věk a všechny další provedené důkazy, z nichž naopak pro soudy vyplynulo, že samotný styk nezletilé s vedlejším účastníkem (tj. průběh styku bez prezence či blízkosti stěžovatelky; faktické chování nezletilé) probíhal a probíhá bez problémů a nezletilá se v jeho přítomnosti chová přirozeně a spokojeně, její chování se mění v přítomnosti či blízkosti stěžovatelky, u které soudy zjistily (na základě provedeného dokazování zejména znalci) přímé i nepřímé ovlivňování nezletilé proti vedlejšímu účastníku, jež dospělo do stádia, kdy nezletilá nekriticky přebírá pocity a negativní postoje a slovní projevy stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku. Soudy tedy postupovaly přiléhavě s ohledem na specifika případu, vyjádření nezletilé neopomenuly ani nebagatelizovaly (naopak je považovaly za závažné); stěžovatelka jejich argumentaci nijak nevyvrací; její obecná námitka o vyspělosti její dcery z důvodu jejího věku 7 let je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka zmínila i další z kritérií podstatných při hodnocení nejlepšího zájmu dítěte, a sice zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Podle stěžovatelky má nejlepší zájem nezletilé naplňovat právě výchova ze strany stěžovatelky, a také dosavadní "domov, rodina, kamarádi, známí, škola, zájmové kroužky". Z napadených rozsudků však plyne, že soudy se tímto kritériem pečlivě zabývaly a velmi zvažovaly změnu výchovného prostředí, a to zejména s ohledem na stupeň vlivu stěžovatelky na nezletilou, a tím i jejich vzájemnou fixaci. Možných negativních projevů nezletilé v případě změny péče si byly vědomy (včetně toho, že stav nezletilé po změně péče bude záviset také na dalším chování stěžovatelky vůči nezletilé). Dospěly následně k závěru, že jimi zjištěné závažné okolnosti (které od poloviny roku 2013 dále přetrvávaly či se stupňovaly) převážily nad hodnotou stability výchovného prostředí, neboť výchova u stěžovatelky by naopak vedla k syndromu zavrženého rodiče - vedlejšího účastníka (negativní vývoj nezletilé pro absenci zjištěných pozitivních výchovných vzorců otce), i velmi negativnímu ovlivnění nezletilé, jde-li o její autenticitu, sebepojetí i morální definování si skutečného (pravdivého).
16. Stěžovatelka poukazuje na narušení rodinných vazeb, avšak ve věci je zřejmé, že nejbližší rodinu nezletilé tvoří nejen stěžovatelka (matka), a příp. též matka stěžovatelky, tedy babička nezletilé, která bydlí ve stejném domě jako stěžovatelka, nýbrž tuto rodinu nezletilé vytváří také vedlejší účastník (otec), a příp. též matka vedlejšího účastníka, tedy druhá babička nezletilé, která bydlí ve stejném domě jako vedlejší účastník. Soudy v tomto ohledu dovodily snahu stěžovatelky po určitou dobu již fixovat nezletilou výrazně na sebe a omezit styk vedlejšího účastníka s nezletilou, tedy zamezovat nezletilé v těchto podstatných rodinných vazbách, a oproti tomu vedlejší účastník podle nich uznává důležitost role stěžovatelky jako matky při výchově nezletilé, a respektuje také přání nezletilé být v rozsáhlém kontaktu se stěžovatelkou, a nezletilou vůči stěžovatelce nemanipuluje (ať již vědomě nebo nevědomě). K přerušení rodinné vazby nezletilé na stěžovatelku pak nedošlo, neboť soudy upravily rozsáhlý styk stěžovatelky s nezletilou (rozsah je podstatně větší, než tomu bylo u vedlejšího účastníka). Je přirozené, že při změně výchovného prostředí dochází také k menšímu či většímu "vytržení" dítěte od dosavadních vazeb na školu, kamarády či zájmové "kroužky", zvláště když rodiče dítěte nemají bydliště v přiměřené vzdálenosti. Bylo však úlohou opatrovnických soudů, aby zvážily všechny okolnosti a protichůdné zájmy či hodnoty. Ústavní soud nemá důvod jejich podrobně vyložené závěry zpochybňovat. Z ústavní stížnosti není například zřejmé, proč by obecně kamarádské vztahy a zájmové "kroužky" nezletilé (u nichž navíc není vyloučeno, že by stejnou aktivitu mohla nezletilá vykonávat i v regionu bydliště vedlejšího účastníka) měly být větší hodnotou než pravidelná péče a výchova nezletilé (také) ze strany jejího otce, u něhož soudy zjistily zcela konkrétně pozitivní a podnětný vliv na nezletilou. Tvrzení stěžovatelky o tom, že nezletilá si na vedlejšího účastníka "nemůže ani pamatovat", je v rozporu s obsahem provedeného dokazování, resp. celým průběhem styků nezletilé s vedlejším účastníkem, které jsou popsány v napadených rozsudcích.
17. Podle stěžovatelky měly soudy před změnou výchovného prostředí nejdříve užít mírnější opatření. Z napadených rozsudků však plyne, že soudy i další instituce se opakovaně snažily situaci celé rodiny řešit, soudy stanovily širší styk nezletilé s vedlejším účastníkem, upraveny byly také "navykací režimy", poskytnuta byla i pomoc odborníků, avšak uvedené nevedlo podle nich ke zlepšení, a to právě z důvodu postoje stěžovatelky, u níž se jí samou prezentované "nepotkávalo" s jejím faktickým jednáním. Znalci již v písemném znaleckém posudku vedle návrhu na výrazné rozšíření styku nezletilé s vedlejším účastníkem konstatovali, že pro případ nerealizovatelnosti takového opatření (v návaznosti na setrvalé postoje stěžovatelky) je na místě změna výchovného prostřední nezletilé, neboť výchovné prostředí u vedlejšího účastníka by ji psychicky nepoškozovalo; jimi nastíněný přiměřený půlroční časový prostor uplynul dle názoru krajského soudu bez výsledků přínosných pro nezletilou.
18. Uvádí-li stěžovatelka, že krajský soud nevypořádal dostatečně všechny její odvolací námitky, jde opět o zcela obecnou výtku, z níž nelze žádné konkrétní pochybení krajského soudu, navíc ústavněprávní, zjistit.
19. Stěžovatelka v ústavní stížnosti také konstatovala (a to opět jen v obecnější rovině), že na nezletilou měla "skutečnost, že měla být předána do péče vedlejšího účastníka" (pozn. nikoliv tedy samotné prostředí u vedlejšího účastníka) negativní dopad, což si mělo vyžádat její přechodný návrat do domácnosti stěžovatelky a další asistenci odborníků. Uvedené však z pohledu úlohy Ústavního soudu neznamená, že by napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska nemohla obstát. Ústavní soud v napadených rozsudcích neshledal libovůli soudů a závažná pochybení, dosahující úrovně protiústavnosti. Je přitom na opatrovnických soudech, nikoliv Ústavním soudu, aby následnou situaci nezletilé a jednání (chování) obou rodičů aktuálně sledovaly (za pomoci dalších institucí), a tomu odpovídajícím způsobem přijaly příslušná opatření či rozhodnutí (s ohledem na tvrzení stěžovatelky o vydání předběžného opatření dne 12. 5. 2017 se tak i děje).
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
21. S ohledem na rychlé rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu