ECLI:CZ:US:2017:3.US.1706.15.1
sp. zn. III. ÚS 1706/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Krišicové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. června 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Antonína Krišici, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, bylo rozhodnuto, že z věcí, které měli stěžovatelka a žalovaný ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalovaného členský podíl v Bytovém družstvu v P. (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu na společném jmění manželů částku 24 625,- Kč (výrok II.) Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 750,- Kč (výrok III.), žalovaný je povinen zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 750,- Kč (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 800,- Kč.
II.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly její základní práva vyplývající z čl. l odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Procesní postupy všech soudů stěžovatelka považuje za svévoli orgánů veřejné moci naplňující svojí intenzitou denegatio iustitiae.
5. Konkrétně namítá, že byla diskvalifikována v procesu majetkového vypořádání a zbavena majetku rozhodnutími založenými na skutečnostech, které byly v průběhu řízení vyvráceny nebo nebyly prokázány. Za odporující realitě považuje stěžovatelka především závěr, že na získání předmětného bytu se podílel výlučně žalovaný. V této souvislosti upozorňuje, že její podíl na jeho získání je evidentní a že bez její aktivní účasti by byt v rámci privatizace sám žalovaný nikdy nezískal. Ani jedno z napadených rozhodnutí přitom podle stěžovatelky nepřináší žádný přijatelný argument, který by zjevnou nepřiměřenost výsledného vypořádání odůvodnil. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly ani pravidla týkající se disparity podílů vyplývající z aktuální judikatury a rozhodly v rozporu se zákonem a obecnými principy morálky a spravedlnosti.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka vnímá jako překvapivé. Domnívá se, že odůvodnění nezohledňuje podstatné souvislosti a je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Soudu prvního stupně taktéž vytýká, že nijak nezohlednil její zdravotní stav a těžkou životní situaci, ve které se v rozhodné době nacházela, jakož i to, že neprojednal její zásadní podání a bez odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Námitkou opomenutých důkazů se nijak nezabýval ani odvolací soud, který pouze přitakal předchozím závěrům soudu prvního stupně, čímž podle stěžovatelky rezignoval na zákonnou funkci odvolacího řízení. Odvolací soud navíc taktéž nijak nereagoval na další důkazní návrhy stěžovatelky. Namítanými hrubými porušeními ústavních práv se podle stěžovatelky nezabýval ani Nejvyšší soud, který pouze formálně konstatoval neexistenci zákonem stanoveného dovolacího důvodu, aniž by však tento svůj závěr přezkoumatelným způsobem zdůvodnil.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 6, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice.
IV.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem, konkrétně hodnoty členského podílu v Bytovém družstvu, vztahujícího se k blíže specifikovanému družstevnímu bytu. Předmětný byt byl žalovanému přidělen rozhodnutím Federálního ministerstva vnitra ze dne 18. 1. 1983, sp. zn. Sm 405/B-80, jako byt služební a následně s ním byla uzavřena dohoda o užívání bytu. Ze znaleckého posudku ze dne 10. 7. 2009 byla zjištěna obvyklá cena družstevního podílu částkou 4 500 000,- Kč. Manželství stěžovatelky a žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 2. 2004, č. j. 33 C 99/2003-32, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2004, č. j. 64 Co 301/2004-62, s právní mocí dne 5. 1. 2005. V řízení sp. zn. 13 C 18/2005 se stěžovatelka následně domáhala určení výživného rozvedené manželky. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 10. 2005, č. j. 13 C 18/2005-38, bylo zjištěno, že společnou domácnost vedli stěžovatelka a žalovaný do května roku 2003. Vztahy mezi nimi již byly v té době natolik narušené, že nebyli schopni se domluvit na úhradě členského podílu v bytovém družstvu. Ten byl uhrazen z úvěru ve výši 467 177,- Kč, který byl poskytnut žalovanému, aniž by stěžovatelku informoval o svém záměru si úvěr vzít, a který si vzal bez jejího souhlasu. Stěžovatelka rovněž uvedla, že nebylo jejich povinností do bytového družstva vstupovat a do družstva se žalovaný rozhodl vstoupit bez jejího souhlasu v době, kdy již probíhalo rozvodové řízení. Za období od poskytnutí úvěru do data právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství účastníků, tedy od 11. 5. 2004 do 5. 1. 2005, uhradil žalovaný na tento úvěr celkem 45 500,- Kč. Složením členského vkladu vzniklo společné členství účastníků (žalovaného a stěžovatelky) v bytovém družstvu a dne 16. 2. 2005 byla uzavřena smlouva o nájmu uvedeného družstevního bytu mezi Bytovým družstvem jako pronajímatelem a účastníky jako nájemci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 5. 2006, č. j. 7 C 101/2005-15, pak bylo zrušeno právo společného nájmu předmětného družstevního bytu a výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva byl určen žalovaný.
12. Při vypořádání společného jmění soud postupoval dle §149 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého mohou být podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění stanoveny i jinak než ve stejné výši. Rozdílná výše podílů přitom může být vyjádřena i přikázáním určité věci jen jednomu z manželů, aniž by byl ohledně ní zavázán k finančnímu vyrovnání. S ohledem na výsledek řízení o zrušení společného nájmu bytu a členství v bytovém družstvu Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že členský podíl připadá do vlastnictví žalovaného. Konstatoval, že předmětný byt byl původně přidělen žalovanému jako byt služební a v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že na jeho nabytí do společného jmění se podílel výlučně žalovaný. V době, kdy docházelo k privatizaci domu, již spolu účastníci nevedli společnou domácnost a na nabytí bytu do společného jmění manželů se tedy stěžovatelka nepodílela ani péčí o společnou domácnost. Soud prvního stupně upozornil, že členy družstva se stali účastníci výlučně na základě jednání žalovaného, který proti vůli stěžovatelky členský podíl uhradil, a to z úvěru, který nepatří do společného jmění účastníků, o čemž nebylo sporu, neboť stěžovatelka s uzavřením smlouvy nesouhlasila a dispozice takovou částkou přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Protože stěžovatelka se na nabytí tohoto majetku do společného jmění manželů nikterak nepodílela, naopak nesouhlasila s tím, aby žalovaný zaplatil členský podíl, soud rozhodl tak, že z tohoto titulu stěžovatelce nenáleží na vypořádání žádná částka. To, co za trvání manželství žalovaný vynaložil na splácení úvěru, bylo vynaloženo za trvání manželství na výlučný majetek žalovaného, a proto mu byla uložena povinnost uhradit polovinu těchto částek stěžovatelce.
13. Odvolací soud námitky stěžovatelky posoudil jako polemiku se skutkovými závěry obvodního soudu, kterou však nepovažoval za důvodnou. Konstatoval, že soud prvního stupně k rozhodným skutečnostem provedl účastníky nabízené důkazy, které hodnotil podle zásad stanovených v §132 o.s.ř. a skutková zjištění z nich učiněná přezkoumatelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Uvedl, že pro opakování či doplnění dokazování neshledal důvody, neboť provedené důkazy považoval za procesně bezchybné a postačující pro posouzení věci. V této souvislosti poukázal i na stanovisko stěžovatelky vyjádřené při jednání obvodního soudu. Při svém rozhodování tedy vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Odvolací soud uzavřel, že řízení bylo ze strany soudu prvního stupně vedeno procesně korektním způsobem a rozsudek jako věcně správný potvrdil.
14. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání, které bylo třeba posuzovat podle právní úpravy ve znění účinném do 31. 12. 2012, neformulovala žádnou otázku zásadního právního významu a ta se nepodává ani z obsahu dovolání. Snahou stěžovatelky bylo především zpochybnit závěr odvolacího soudu v otázce odklonu od rovnosti podílů při vypořádání společného jmění. Také Nejvyšší soud k odklonu od principu rovnosti podílů (tzv. disparitě) připomněl, že podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být totožný, nýbrž může být modifikován, ale tato modifikace musí být opodstatněna konkrétními okolnostmi. Nejvyšší soud zrekapituloval jednotlivá zjištění učiněná obecnými soudy a uzavřel, že úvahy soudů o disparitě podílů zjevně nepřiměřené nejsou. Shrnul, že soudy přihlédly k okolnostem, za jakých byl členský podíl v bytovém družstvu získán a stal se předmětem společného jmění účastníků (v době, kdy spolu již účastníci nevedli společnou domácnost, přes nesouhlas stěžovatelky, za částku z úvěru, který si žalovaný za tímto účelem sjednal sám a sám jej také splácel) a na základě těchto skutečností dospěly k závěru, že se žalovaný o nabytí a udržení majetku, který je předmětem vypořádání, zasloužil větší měrou. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvedl, že pokud stěžovatelka nesouhlasí s výsledky dokazování a polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod, kterým však přípustnost dovolání založit nelze. S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
V.
15. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka setrvale opakuje argumentaci uplatněnou již v odvolání a v dovolání, vyjadřuje svůj nesouhlas s jednotlivými závěry obecných soudů a nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud je podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatelka měla možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
16. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Případné pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů je z hlediska kautel ústavního práva relevantní tehdy, jestliže obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Ústavní soud však také vždy zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní.
17. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně se pochybení v podobě opomenutých důkazů dopustil tím, že svévolně založil do přílohové obálky její procesní podání, kterým reagovala na vyjádření žalovaného a navrhla další důkazy, a toto podání v řízení neprojednal. Jde o nedatované vyjádření sepsané a podepsané stěžovatelkou, které podle ní mělo být žurnalizováno na č.l. 127 a 128 spisu a které představuje reakci na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011 (č.l. 108 spisu). Obsahem vyjádření stěžovatelky je zejména nesouhlas s tvrzením žalovaného, že se o nabytí společného jmění manželů nijak nepřičinila a že členský podíl uhradil výlučně ze svých prostředků, a vylíčení dalších souvisejících okolností. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatelka, zastoupena advokátem, však obdobnou argumentaci uvedla již při jednání dne 19. 4. 2011 (č.l. 121 spisu) a tato je taktéž součástí vyjádření zpracovaného advokátem stěžovatelky ze dne 5. 5. 2011 (č.l. 117 spisu). Při posledním jednání ve věci před vynesením rozsudku dne 2. 6. 2011 (č.l. 127-129 spisu) pak advokát stěžovatelky opakovaně odkázal na své vyjádření založené na č.l. 117 spisu a opětovně vyjádřil názor stěžovatelky, že žalovaný větší zásluhu na získání družstevního podílu neměl. Argumentací stěžovatelky se tedy soud zabýval (byť ne přímo na základě jí sepsaného podání) a námitce stěžovatelky s ohledem na právě uvedené tedy nelze přisvědčit.
18. Pochybení v podobě opomenutých důkazů stěžovatelka spatřuje také v řízení před odvolacím soudem. V rámci svého odvolání stěžovatelka navrhla k provedení celou řadu důkazů, zejména listiny dokumentující její zdravotní stav (zprávy z vyšetření, propouštěcí zprávy). Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, č.j. 25 Co 85/2012-209, uvedl, že pro opakování či doplnění dokazování neshledal důvody, neboť provedené důkazy považoval za procesně bezchybné a pro posouzení věci postačující. Stěžovatelce lze přisvědčit, že zdůvodnění takového postupu by jistě mohlo být obšírnější. Nicméně důkazní návrhy stěžovatelky nebyly ignorovány. Odvolací soud jejich neprovedení zdůvodnil, byť poměrně stručně, přičemž podstatné důvody pro takovýto postup jsou seznatelné z odůvodnění rozsudku jako celku. K pochybení v podobě opomenutých důkazů, které by bylo z hlediska ústavního práva relevantní, tedy nedošlo ani v řízení před odvolacím soudem.
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, které soudy učinily, a v tomto směru předestírá rozsáhlou polemiku. K těmto námitkám je však třeba konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
20. Stěžovatelka přitom opomíjí skutečné nosné důvody ústavní stížností napadených rozhodnutí, které jsou zřejmé již z jejich výše naznačené stručné rekapitulace. Poté, co byl v předchozím řízení výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva určen žalovaný, soudy nyní členský podíl v bytovém družstvu přikázaly do vlastnictví žalovaného, aniž mu uložily povinnost zaplatit stěžovatelce částku na vyrovnání hodnoty podílu, jelikož dospěly k závěru, že k nabytí tohoto majetku došlo výlučně na základě jednání žalovaného, který členský podíl uhradil proti vůli stěžovatelky, z úvěru nepatřícího do společného jmění, v době, kdy spolu již stěžovatelka a žalovaný nevedli společnou domácnost.
21. K těmto závěrům soudy dospěly na základě informací obsažených v pravomocných rozhodnutích z předchozích řízení (o rozvodu manželství, o výživném rozvedené manželky, o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu), jakož i na základě vyjádření stěžovatelky, které učinila v nynějším řízení. K tomu lze poukázat například na vyjádření stěžovatelky při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 4. 2008, kde uvedla, že "neměla zájem o koupi bytu a navrhovala, aby byl byt vyměněn za dva menší" (č.l. 22 spisu) a stejně tak ve vyjádření ze dne 24. 4. 2008 uvedla, že "nebylo třeba byt kupovat, ona ho chtěla pouze pronajmout, ale nekupovat" (č.l. 24 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 1. 2010 pak stěžovatelka uvedla, že "půjčku, kterou si vzal žalovaný na úhradu členského vkladu, nepovažuje za součást společného jmění manželů, neboť půjčku si vzal bez jejího dovolení, vůbec se jí neptal a ona se o tom dozvěděla až v rámci soudního řízení" (č.l. 82 spisu).
22. Stěžovatelka namítá také to, že soudy nezohlednily jako významnou okolnost její těžký úraz, ke kterému došlo v konečné fázi procesu privatizace bytu. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku úrazu, jakož i jazykové bariéry (je osobou ukrajinské národnosti), nemohla rozumět tomu, na co je v soudních řízeních tázána a soudy tak neměly vycházet z vět stěžovatelky pronesených v rámci soudních jednání, navíc vytržených ze souvislostí.
23. V kontextu těchto námitek lze odkázat na vyjádření stěžovatelky, které učinila při jednání před soudem prvního stupně dne 19. 4. 2011 (č.l. 121 spisu), kdy k dotazu soudu uvedla, že: "Nenavrhuje a nežádá o přítomnost tlumočníka při jednání, česky rozumí, ovšem vzhledem k jejím zdravotním problémům má problémy s udržením informací v paměti. V případě, kdy je přítomen její právní zástupce u jednání, nemá s tímto problém." V průběhu celého řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 8 C 285/2007 přitom stěžovatelka byla zastoupena advokátem, který byl přítomen na všech jednáních a zpracovával jednotlivá podání stěžovatelky. Obdobnou námitku přitom stěžovatelka uplatnila již v předchozí ústavní stížnosti, kterou brojila proti jiným rozhodnutím. Ta byla usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1216/11, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
24. Svůj zdravotní stav stěžovatelka akcentuje jako jeden ze stěžejních bodů ústavní stížnosti (jakož i dovolání a odvolání). Upozorňuje, že kdyby soudy neopomenuly důkazy týkající se jejího úrazu a zdravotního stavu, nemohly by dojít k natolik zavádějícím závěrům a rozhodnutím odporujícím obecné spravedlnosti a morálce. V této souvislosti si Ústavní soud, aniž by chtěl jakkoliv zpochybňovat či bagatelizovat úraz stěžovatelky a její následné zdravotní komplikace, dovoluje poukázat na to, že informaci o svém zdravotním stavu (jakožto důsledku dopravní nehody z roku 2003) stěžovatelka sdělila až v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně (nedatované vyjádření sepsané a podepsané stěžovatelkou představující reakci na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011, které bylo založeno do přílohové obálky - viz bod 17. tohoto usnesení). Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 8 C 285/2007 přitom bylo k jejímu návrhu zahájeno již v roce 2007 a než došlo k vyhlášení rozsudku, proběhlo před soudem prvního stupně celkem devět jednání.
25. Vnímá-li stěžovatelka rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 jako překvapivé, Ústavní soud tento její názor nesdílí. Je pravdou, že stěžovatelka a žalovaný se v průběhu řízení opakovaně chtěli dohodnout, nicméně z jakékoliv dohody nakonec vždy sešlo. Žalovaný však v řízení před soudem prvního stupně, např. již v rámci vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2008, uvedl, že členský podíl bytovému družstvu splatil pouze on prostřednictvím úvěru, který si za tímto účelem vzal, a soud při jednání dne 6. 1. 2011 konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že tento úvěr není součástí společného jmění manželů, neboť stěžovatelka s uzavřením smlouvy nesouhlasila a dispozice s takovou částkou přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů (č.l. 103 spisu). Zejména lze pak odkázat na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011 (č.l. 108 spisu), v rámci kterého kromě jiného uvedl, že byt mu byl původně přidělen jako služební a výslovně namítl, že stěžovatelka se na nabytí členského podílu nijak nepodílela a nijak se o něj nezasloužila, a toto své tvrzení také podrobně zdůvodnil. Při dalším jednání dne 19. 4. 2011 Obvodní soud pro Prahu 6 účastníky řízení upozornil, že stěžovatelka neprokázala, že se na nabytí družstevního podílu podílela a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99, týkající se právě disparity podílů. Stěžovatelce tedy z průběhu řízení musel být ve vztahu ke klíčovým otázkám zřejmý jak postoj stěžovatele, tak soudu.
26. Při hodnocení zákonných hledisek sloužících k odchýlení se od zákonem předvídané zásadně stejné velikosti podílů mají soudy poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, do kterého Ústavní soud obecně nemůže vstupovat a závěry soudů nahrazovat vlastními úvahami. Důvodem k jeho zásahu by mohla být toliko excesívní nerovnost vypořádacích podílů nemající oporu v relevantních okolnostech zjištěných v rámci dokazování. Ústavní soud však neshledal, že by napadená rozhodnutí uvedenými deficity trpěla.
27. K výhradám směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že dovolací soud zřetelně vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a relevantní judikaturu.
28. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že navzdory přesvědčení stěžovatelky se soudy věcí řádně zabývaly, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také dostatečně zdůvodnily. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
29. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu