ECLI:CZ:US:2017:3.US.1810.17.1
sp. zn. III. ÚS 1810/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MgA., Mgr. art. Jany Stančekové, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2017 č. j. 14 Cm 5/2014-154, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek č. p. X v Praze 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Konečně má stěžovatelka za to, že tímto rozhodnutím byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem. Stěžovatelka nejprve podala tzv. blanketní ústavní stížnost spojenou se žádostí o ustanovení právního zástupce JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D., advokáta; posléze obdržel Ústavní soud podání zpracované tímto advokátem, vystupujícím jménem stěžovatelky, avšak bez avizované plné moci.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozsudku městského soudu se podává, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4 932 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení (výrok II.). V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že vedlejší účastník se žalobou po stěžovatelce domáhal zaplacení dlužných záloh na správu domu, včetně záloh na služby spojené s užíváním bytové jednotky. Stěžovatelka k žalobě naopak uvedla, že ona je věřitelem vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť v bytě byly prováděny opravy, jež ale měly být hrazeny z fondu oprav, přitom je hradila sama stěžovatelka. Stěžovatelka tak proti nároku vedlejšího účastníka řízení vznesla námitku započtení. Námitku započtení však soud neshledal důvodnou, především proto, že nárok stěžovatelky představující tuto námitku započtení je uplatňován stěžovatelkou již v jiném řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že soud vůbec neprováděl stěžovatelkou navrhované důkazy, kterými mohla prokázat důvodnost započtení. Městský soud se rovněž podle stěžovatelky odchýlil od ustálené judikatury, zejména judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je možné zálohu požadovat jen do vyhotovení vyúčtování nákladů za služby. Po provedení vyúčtování je možné požadovat pouze příslušenství záloh, to je zákonný úrok z prodlení. Bylo-li stěžovatelce v záhlaví citovaným rozhodnutím uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi uvedenou částku, bylo tím rovněž zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví.
4. Stěžovatelka rovněž žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku. Svou ústavní stížnost dále stěžovatelka spojila s návrhem, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu za právní zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke stěžovatelčiným námitkám je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce [podle rekapitulační části ústavní stížností napadeného rozhodnutí městského soudu (jejíž správnost stěžovatelka v tomto ohledu nezpochybňuje) byla stěžovatelka žalována o částku 4 932 Kč], kdy v takové věci by ani odvolání nebylo přípustné (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jde zejména o případy, v nichž by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí by vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
9. Ústavní soud pak posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadeném rozsudku městského soudu ani v jeho postupu neshledal vady ústavněprávní relevance, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
11. Za dané situace Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce, o doložení plné moci, ani samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo lze ani přiznat stěžovatelce náhradu nákladů zastoupení podle §83 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu