ECLI:CZ:US:2017:3.US.1900.16.1
sp. zn. III. ÚS 1900/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Heřmana, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 22 Cdo 5257/2014-240, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2014 č. j. 22 Co 455/2013-206, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Roberta Vyšaty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č. j. 8 C 303/2009-165 o žalobě stěžovatele vedené proti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému s návrhem, že "žalovaný jako prodávající, prodává žalobci, jako kupujícímu spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 na pozemku ve zjednodušené evidenci - parcely původního pozemkového katastru parc. č. X1 díl 1, zapsaného na LV č. X2 pro obec a k. ú. Český Brod v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, a to za kupní cenu ve výši 160.000,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, eventuálně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 182.120,- Kč s 22% úrokem z prodlení ročně od 26. 4. 2010 do zaplacení" tak, že jí - v prvně uvedeném žalobním žádání - vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014 č. j. 22 Co 455/2013-206 byl stěžovateli vyhovující rozsudek okresního soudu změněn tak, že jeho žaloba se zamítá (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. a III.).
4. Předmětný spor vychází z toho, že stěžovatel byl podílovým spoluvlastníkem pozemku s podílem o velikosti 1/2, druhým podílovým spoluvlastníkem s podílem o velikosti 1/2 byla Zuzany Dunkley. Ta kupní smlouvou ze dne 13. 8. 2007 prodala svůj podíl žalovanému Robertu Vyšatovi za kupní cenu ve výši 160 000 Kč. Žalovaný není osobou blízkou a dle stěžovatele tak nebylo respektováno jeho předkupní právo spoluvlastníka.
5. Tomuto stěžovatelovu názoru soud prvého stupně přisvědčil, když dospěl k názoru, že stěžovatel se Zuzanou Dunkley sice o prodeji svých polovin předmětného pozemku jednali, ale nedošlo ani k dohodě o výkonu předkupního práva žalobce, ani k relevantní nabídce na odkoupení podílu Zuzany Dunkley žalobcem. Zákonné předkupní právo stěžovatele podle §140 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen "OZ") tak bylo uzavřením kupní smlouvy dne 13. 8. 2007 porušeno a podle §603 odst. 3 OZ mu vzniklo právo na koupi poloviny předmětného pozemku za stejných podmínek, za jakých tuto polovinu nabyl žalovaný, zejména ohledně ceny.
6. Dle hodnocení soudu druhého stupně, jehož rozhodnutí následně nebylo zvráceno ani v řízení dovolacím, však obsah jednání mezi stěžovatelem a Zuzanou Dunkley byl takový, že stěžovatel se svého předkupního práva zakotveného v ustanovení §140 věty prvé OZ vzdal a žalobě tedy nemůže být přisvědčeno.
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 22 Cdo 5257/2014-240 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel považuje závěr vyslovený v napadených rozhodnutích, že se svého předkupního práva vzdal, za nesprávný. Odvolací soud jej dovodil především z toho, že to byl stěžovatel, kdo navrhl paní Zuzaně Dunkley společný prodej celého pozemku, když jí současně k prodeji celého pozemku dokonce podepsal, byť s výhradou předchozího sdělení ceny, plnou moc. Stěžovatel však namítá, že i když byl za určitých okolností ochoten svůj spoluvlastnický podíl na pozemku prodat třetí osobě, není z toho možné bez dalšího dovodit vůli vzdát se předkupního práva. Stěžovatel nerozporuje, že z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudky sp. zn. 22 Cdo 446/2002 či 22 Cdo 4441/2007) plyne, že jestliže se spoluvlastníci dohodnou o určitém způsobu prodeje věci třetí osobě, je třeba tuto dohodu považovat za vzdání se předkupního práva. To ovšem pod podmínkou, že prodej bude realizován za podmínek uvedených v této dohodě. Naproti tomu nelze dovodit, jak to činí odvolací a dovolací soud, že ke vzdání se předkupního práva stačí projev vůle ke společnému prodeji bez ohledu na to, zda bude prodej realizován za podmínek v dané dohodě uvedených.
9. V souladu s judikaturou předkupní právo zaniká i v případě, že spoluvlastník o zamýšleném prodeji druhým spoluvlastníkem třetí osobě ví, dá však nepochybně najevo, že o věc nemá zájem a že s prodejem souhlasí. Ze samotné skutečnosti, že spoluvlastník se na výzvu druhého spoluvlastníka ve stanovené lhůtě nevyjádřil, však nelze dovozovat, že projevil vůli určitého obsahu. Jestliže stěžovatel nereagoval na e-mail Zuzany Dunkley, kterým mu pouze obecně sdělila, ať si každý prodá svůj spoluvlastnický podíl na pozemku sám, neznamená to, že by dal nepochybně najevo, že se vzdává svého předkupního práva a s prodejem souhlasí. Poukaz obecných soudů na tuto absenci jeho reakce tedy není případný. V občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí.
10. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vlastní posouzení věci
12. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy)]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů stran toho, zda jeho jednání se Zuzanou Dunkley předtím, než tato prodala předmětnou nemovitost Robertu Vyšatovi, je na místě hodnotit jako zahrnující vzdání se předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu k dané nemovitosti. Úlohou Ústavního soudu však není, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že soudy se stěžovatelovými námitkami zabývaly, a svá rozhodnutí odůvodnily, přičemž obsah těchto odůvodnění nejeví známky libovůle v jejich rozhodování.
15. V tomto směru nezbývá, než odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku soudu druhého stupně. Jak je v něm vyloženo, stěžovatel sám od počátku uváděl, že iniciativa k prodeji předmětného pozemku vzešla z jeho strany. Byl to on, kdo druhého spoluvlastníka Zuzanu Dunkley kontaktoval s tím, že by mohl být předmětný pozemek společně prodán. Měl za to, že bude-li pozemek prodán společně oběma spoluvlastníky, bude získána vyšší cena. Podepsal této spoluvlastnici i plnou moc, byť k ní připsal, že chce být informován o kupní ceně za prodávaný pozemek. Stěžovatel tak vůči druhému podílovému spoluvlastníkovi Zuzaně Dunkley projevil vůli podíl Zuzany Dunkley nekoupit, a to tím, že vyjevil jednoznačnou vůli i svůj podíl na předmětném pozemku prodat třetí osobě. Toto jednání stěžovatele nelze hodnotit jinak, než jako zřeknutí se zákonného předkupního práva zakotveného v ustanovení §140 větě prvé OZ. Pokud Zuzana Dunkley znala projev vůle stěžovatele v tom směru, že i on chce svůj podíl na předmětné nemovitosti prodat třetí osobě, tedy jím výslovně projevenou vůli podíl Zuzany Dunkley na předmětné nemovitosti nekoupit, bylo by nadbytečné, aby mu tento podíl ještě ke koupi nabízela. Přesvědčení Zuzany Dunkley o tom, že není vázána předkupním právem v důsledku stěžovatelem projevené vůle její podíl na předmětném pozemku nekoupit, je pak prokazováno i vzájemnou e-mailovou korespondencí mezi ním a Zuzanou Dunkley, ve které tato na opětovné sdělení žalobce, že chce svůj podíl na pozemku prodat, reaguje tím, že si každý prodá sám, co mu patří, přičemž na toto její sdělení již stěžovatel nereagoval a kontakty mezi oběma byly ukončeny.
16. K této argumentaci obecných soudů lze snad jen dodat, že stěžovatelovo jednání hodnotily, jak je ostatně na místě, v celém jeho souhrnu. Nikoliv tedy snad, že by vyšly toliko z toho, že nereagoval na poslední e-mailové sdělené spoluvlastnice.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu