ECLI:CZ:US:2017:3.US.1925.17.1
sp. zn. III. ÚS 1925/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Koruna Palace Assets a. s., sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Na Příkopě 23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 29 Cdo 4937/2016-284, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2016 č. j. 5 Cmo 90/2016-252 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2015 č. j. 81 Cm 320/2013-230, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti D.O.O. "CORNER FINANCE" - PODGORICA, sídlem 13. Jula Br. 1/2, Podgorica, Černá Hora, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným usnesením zamítl stěžovatelčin návrh na zrušení předběžného opatření, nařízeného jím dne 31. 1. 2014 vydaného pod č. j. 82 Cm 320/2013-30, kterým bylo stěžovatelce zakázáno činit jakékoliv jednání, kterým by prodávala, darovala či jinak zcizovala pozemek parc. č. X1, jehož součástí je i stavba č. p. X2. Městský soud totiž dospěl k závěru, že důvod pro vydání předběžného opatření nepominul a že stěžovatelka nevyvrátila obavu, že by v případě zrušení předběžného opatření převedla uvedené nemovitosti na třetí osobu, čímž by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením potvrdil usnesení městského soudu, když konstatoval, že se nijak nezměnily podmínky, za kterých bylo předběžné opatření nařízeno. Podle názoru vrchního soudu je přitom předběžné opatření koncipováno tak, aby stěžovatelce umožnilo běžnou obchodní činnost, ale současně aby zabránilo nevratným změnám v jejích majetkových poměrech.
4. Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Toto dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto dle §238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2013, jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů podrobněji rekapitulovat, vytýká Nejvyššímu soudu, že její dovolání odmítl na základě formalistického přístupu a nepřípustně extenzivního výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř.; v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na rozdíl mezi rozhodnutími vydanými "ve věci předběžného opatření" a rozhodnutími vydanými "o předběžném opatření". Podle názoru stěžovatelky je proto zřejmé, že ustanovením §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. předvídaná nepřípustnost se na projednávanou věc nevztahuje. Odmítl-li proto Nejvyšší soud její dovolání, postupoval způsobem vedoucím k odepření spravedlnosti. Městskému soudu a vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily a že postupovaly v rozporu s všeobecně přijímanou teorií děleného důkazního břemene.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost rovněž podána včas, to však z níže uvedených důvodů (viz body 14 až 16) neplatí o té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti napadeným rozhodnutím vrchního soudu a městského soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti
7. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že se věc týká jejího návrhu na zrušení předběžného opatření, pročež je dle §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř., v rozhodném znění, nepřípustné.
8. Tomuto závěru Nejvyššího soudu stěžovatelka oponuje námitkou, že dovolací soud zvolil nepřípustně rozšiřující výklad ustanovení §238 odst. 1 písm. g) o. s. ř., ze kterého je dle mínění stěžovatelky naopak zřejmé, že nepřípustné je pouze dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu o vydání předběžného opatření (resp. proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by sám předběžné opatření nařídil), nikoliv však již proti rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na zrušení (již nařízeného) předběžného opatření.
9. Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že se stěžovatelka dovolává toliko jazykového výkladu předmětného ustanovení občanského soudního řádu, nepředkládá však již žádnou jinou podpůrnou argumentaci, ať již v podobě dalších obecně aplikovaných výkladových metod (pravidel), tak kupř. v podobě relevantních odborných textů nebo zněním důvodné zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb., jímž byla daná právní úprava dovolání vložena do občanského soudního řádu.
10. Ústavní soud konstatuje, že inkriminované zákonné ustanovení žádné výkladové obtíže neskýtá, jelikož by nebylo logické (při použití argumentu a maiore ad minus), kdyby přezkumu dovolacího soudu sice ze zákona nemohlo podléhat rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, ale současně by témuž přezkumu již podléhalo rozhodnutí, jímž soud rozhoduje o ponechání tohoto předběžného opatření (cum clausula rebus sic stantibus) v platnosti.
11. Na postup dovolacího soudu, jenž stěžovatelčino dovolání odmítl, proto nelze hledět jako na postup, který by nebyl ústavně souladný, neboť v daném řízení nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než ze zákona nepřípustné dovolání odmítnout.
12. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
13. Tato skutečnost má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením vrchního a městského soudu.
14. Z hlediska posouzení otázky, zda je ústavní stížnosti podána v zákonné dvouměsíční lhůtě, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
15. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že je ex lege nepřípustné, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
16. Je tedy namístě uzavřít, že podala-li stěžovatelka ze zákona nepřípustné dovolání (jež ovšem nemělo být vůbec podáno), nesvědčí jí beneficium stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, pročež lhůtu pro podání ústavní stížnosti - v části směřující proti usnesením vrchního soudu a městského soudu - nelze odvíjet až od doručení usnesení Nejvyššího soudu, nýbrž nevyhnutelně již od doručení napadeného usnesení vrchního soudu.
17. Je proto zřejmé, že ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu - byla podána po uplynutí zákonné lhůty pro její podání.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu