ECLI:CZ:US:2017:3.US.1941.16.1
sp. zn. III. ÚS 1941/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bednáře, zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem, sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 30 Cdo 4992/2015-213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015 č. j. 14 Co 288/2015-201 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. dubna 2015 č. j. 27 C 163/2013-182, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 908 408 Kč složené z náhrady škody ve výši 408 408 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku vynaložených nákladů na právní zastoupení v trestním řízení, a zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že byl v řízení vedeném u Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 T 91/2005 stíhán pro trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. a), b) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"), trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2, 3 trestního zákona a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Trestní stíhání stěžovatele trvalo déle než 11 let a nikdy nebyl pravomocně odsouzen, jeho trestní stíhání bylo na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 pravomocně zastaveno usnesením okresního soudu ze dne 18. 1. 2013 č. j. 3 T 97/2005-6457.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl jednak s odkazem na §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"], jednak s odůvodněním, že zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky je dostačující kompenzací tvrzené imateriální újmy, která měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s délkou trestního stíhání.
4. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť otázka, zda zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., protože při jejím řešení se městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Ohledně dovoláním též napadeného II. výroku rozsudku městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahovalo dovolání zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení tak nebylo možno pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, z něhož obecné soudy vycházely při posuzování důvodnosti jeho nároku, na jeho věc nedopadá, neboť dle názoru stěžovatele se uvedené ustanovení týká udělení milosti či amnestování trestného činu, jehož pachatel byl již odsouzen pravomocným rozsudkem soudu. Tak tomu však v případě stěžovatele nebylo, neboť ten nikdy odsouzen nebyl, v jeho případě došlo k amnestii během probíhajícího trestního stíhání.
7. Stěžovatel dále připomíná, že jeho trestní stíhání trvalo déle než 11 let, během kterých nebyl vydán ani jeden rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel poukazuje na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, podle kterých je za nepřípustnou dobu trvání trestního řízení považována již délka šesti let, kdy oba soudy v takových případech již vyžadují zastavení trestního stíhání. Dle názoru stěžovatele mělo být jeho trestní stíhání zastaveno nejpozději ke dni 9. 10. 2007, stíhání však nezákonně pokračovalo až do 18. 1. 2013, kdy sice došlo k napravení nesprávného postupu okresního soudu amnestií prezidenta republiky, dle právního názoru nižších soudů mu však v důsledku tohoto amnestijního rozhodnutí zanikl nárok na náhradu vzniklé újmy.
8. Stěžovatel shledává nezákonnost v tom, že v případě, že by nižší soudy postupovaly v souladu s právem a judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a jeho trestní stíhání již ke dni 9. 10. 2007 jako nepřiměřeně dlouhé zastavily, nárok na náhradu vzniklé újmy by mu vznikl (a to mnohem dříve). Namísto toho bylo v jeho nezákonném trestním stíhání pokračováno až do amnestie prezidenta republiky, po které již podle zmiňovaného ustanovení nárok na náhradu škody stěžovatel nemá. V takovém postupu spatřuje stěžovatel porušení zásady rovnosti stran a tedy zásah do svého ústavně zaručeného práva.
9. V neposlední řadě pak stěžovatel považuje za protiústavní závěry obecných soudů, podle kterých již sám zánik trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky je pro něj dostatečným zadostiučiněním. Soudy tímto svým závěrem podle stěžovatele zcela popírají zásadu presumpce neviny, když stěžovatel nikdy nebyl odsouzen (ani nepravomocně) a vždy svoji údajnou trestnou činnost popíral. Na stěžovatele je tak třeba hledět jako na nevinnou osobu, proti které bylo vedeno trestní řízení, jež bylo nezákonně ukončeno. Tvrzení obecných soudů o dostatečném zadostiučinění v podobě zastavení trestního stíhání jiným způsobem, než vydáním zprošťujícího rozsudku stěžovatel vnímá jako implicitní dovození jeho viny ze strany obecných soudů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na náhradu škody vzniklé v důsledku vynaložených nákladů na právní zastoupení v trestní věci ve výši 408 408 Kč a zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání. Ústavní stížnost je přitom pouhým opakováním polemiky se závěry, k nimž v daném řízení dospěly obecné soudy.
14. Ústavní soud se plně ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, které v předmětné věci rozhodovaly v souladu se zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, dle jehož §12 odst. 1 písm. b) právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby, nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Z napadeného usnesení dovolacího soudu je dále zřejmé, proč stěžovatelem vznesené právní otázky nemohly založit přípustnost dovolání. Ty totiž byly v judikatuře Nejvyššího soudu již vyloženy a soudy nižších stupňů se při posuzování nároku stěžovatele na náhradu tvrzené újmy od této judikatury neodchýlily. Dospěl-li Nejvyšší soud, ve shodě s rozsudky soudů prvního a druhého stupně, k závěru, že zastavení trestního stíhání stěžovatele následkem amnestie bylo adekvátním a dostatečným odčiněním průtahů v trestní věci, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu, jak ostatně již dříve judikoval sám Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1840/17, dostupné v internetové databázi NALUS na: http://nalus.usoud.cz).
15. Ani námitce stěžovatele ohledně tvrzeného popírání zásady presumpce neviny nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť se zcela ztotožnil s argumentací obecných soudů v tom, že byl-li stěžovatel přesvědčen o své nevině, měl možnost v souladu s §11 odst. 3 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) trvat na projednání své věci a případně tak dosáhnout zprošťujícího rozsudku, čímž by si zajistil možnost domoci se náhrady škody (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 741/17). Stěžovatel však takový krok neučinil.
16. Se zbývajícími argumenty stěžovatele se obecné soudy ve svých rozhodnutích již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepokládá za nutné je opakovat a pro stručnost na ně odkazuje.
17. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu