ECLI:CZ:US:2017:3.US.1952.17.1
sp. zn. III. ÚS 1952/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Brentwood, s. r. o., sídlem náměstí 28. října 1104/17, Brno - Černá Pole, zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 284/39, Brno - Veveří, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. března 2017 č. j. 29 C 216/2015-110, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Prokeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 23. 3. 2017 č. j. 29 C 216/2015-110 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 950 Kč proti povinnosti vedlejšího účastníka vydat stěžovatelce předmět kupní smlouvy, tj. dětskou zimní obuv PEGRES s kožíškem, suchý zip, velikost 24, barva modrá, označeno kódem zboží 1 100018 (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 500 Kč jako náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 24 967 Kč (výroky II. a III.), a dále jí byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně náhradu nákladů řízení ve výši 2 219 (výrok IV.).
3. Na základě provedeného dokazování městský soud zjistil, že mezi stěžovatelkou jako prodávající a vedlejším účastníkem jako kupujícím, kdy stěžovatelka jednala při uzavření smlouvy jako podnikatel a vedlejší účastník jako spotřebitel, byla dne 31. 10. 2014 uzavřena kupní smlouva, kterou se stěžovatelka zavázala, že vedlejšímu účastníkovi odevzdá obuv a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní a vedlejší účastník se zavázal, že ji převezme a zaplatí prodávajícímu sjednanou kupní cenu (§2079 odst. 1 ve spojení s §2158 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "obč. zák."). Stěžovatelka odevzdala obuv vedlejšímu účastníkovi, který ji převzal a zaplatil sjednanou kupní cenu. Vedlejší účastník následně uplatnil u stěžovatelky vadu obuvi (§2172 obč. zák.), kterou stěžovatelka neuznala. Vedlejší účastník poté odstoupil od kupní smlouvy a požádal stěžovatelku o vrácení kupní ceny zaplacené dle smlouvy proti vrácení obuvi ve lhůtě. Obuv při převzetí vedlejším účastníkem měla vadu, která vznikla porušením povinnosti stěžovatelky dle smlouvy (§2095 odst. 1 ve spojení s §2161 obč. zák.). Zároveň vedlejší účastník před převzetím obuvi nemohl vědět, že věc má tuto vadu a ani ji sám nezpůsobil. Vedlejší účastník tak v souladu se zákonem využil svého práva a odstoupil od smlouvy a požádal o vrácení kupní ceny dle smlouvy proti vrácení obuvi, kdy zároveň soud měl za to, že již s ohledem na charakter vady nebylo možno požadovat dodání nové věci bez vad ani výměnu pouze součásti věci (§2169 obč. zák.). Městský soud dospěl k závěru, že odstoupením vedlejšího účastníka od smlouvy byla smlouva zrušena od počátku a vedlejšímu účastníkovi vzniklo právo na vrácení kupní ceny dle smlouvy, za situace, kdy stěžovatelka požadovala vrácení obuvi, proti povinnosti vedlejšího účastníka vydat obuv stěžovatelce z titulu bezdůvodného obohacení obou účastníků plněním dle zrušené smlouvy (§2991 odst. 1 ve spojení s §2993 obč. zák.). Stěžovatelka však kupní cenu nevrátila. Vedlejší účastník také při uplatnění výše uvedeného práva z vadného plnění účelně vynaložil náklady na vyhotovení znaleckého posudku (§1924 obč. zák.) a vyzval stěžovatelku i k zaplacení náhrady těchto nákladů. Stěžovatelka ani tuto náhradu nezaplatila.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem městského soudu byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a rovné postavení obou stran řízení, a to zejména v případě, kdy stěžovatelce bylo upřeno právo se vhodně vyjádřit k posudku vedlejšího účastníka. Je-li posudkem bráno jako výrobní vada provedení šitého spoje, které se však při průmyslové výrobě při zhotovení jednotlivých výrobků (párů obuvi) nemění a je tedy použita stejná jehla i nit u celé produkce, nepřipuštění dotazů stěžovatelky k výrobnímu procesu a certifikaci jako irelevantních k případu tak stěžovatelce neumožnilo hájit se a posudek vedlejšího účastníka zpochybnit. Obhajoba stěžovatelky totiž nebyla založena jen na rozporování zjištění znalce ve smyslu přiměřenosti či nepřiměřenosti délky stehů či napětí příliš slabé nitě v širším otvoru po jehle, ale na faktech, že tato obuv je běžně s vysokým podílem na trhu touto technologií vyráběna, přičemž se takový způsob výroby naprosto nepovažuje za vadu. Stěžovatelce nebylo též umožněno vyjádřit se ke všem skutečnostem i nepravdivým tvrzením v posudku. Žádost stěžovatelky o vypracování revizního znaleckého posudku byla zamítnuta, a to i přesto, že došlo k naprosto protichůdným tvrzením soudního znalce vedlejšího účastníka a soudní znalkyně, autorky článku "Kdy je provlhnutí obuvi důvodem k reklamaci?". Stěžovatelka je toho názoru, že nepanuje-li v tvrzeních dvou soudních znalců k témuž problému shoda, měl být revizní posudek v rámci objektivnosti soudem vyžadován. Přijmutí znaleckého posudku vedlejšího účastníka soudem je podle stěžovatelky v tomto případě zcela nesprávné a bylo tak rozhodující pro vynesení nespravedlivého rozsudku. Skutečnost, že posudek předložený vedlejším účastníkem je účelově nepravdivý, je doložena posudkem soudní znalkyně a vedoucí akreditované zkušební laboratoře Ing. Štáchové, autorky uvedeného článku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 950 Kč, resp. 3 450 Kč včetně nákladů na vypracování znaleckého posudku.
10. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
11. Stěžovatelka namítá porušení procesních základních práv (v daném případě čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny). Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
12. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce (srov. §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů); i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v souzené věci nejde.
13. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu