ECLI:CZ:US:2017:3.US.1960.17.1
sp. zn. III. ÚS 1960/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vítězslava Mikesky, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 128/3, Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. března 2017 č. j. 59 Co 460/2016-267 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. července 2016 č. j. 12 C 157/2014-239, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Viktora Mikesky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi řízení zpětně od 30. 6. 2014 do budoucna.
3. K odvolání stěžovatele byl výrok I napadeným rozsudkem Krajského soudu
v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ve vztahu k období od 30. 6. 2014 do 30. 6. 2016 potvrzen (výrok I) a ve zbývají části pro období od 1. 7. 2016 do budoucna (z důvodu nabytí schopnosti vedlejšího účastníka řízení sám se živit) zrušen (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jeho vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi řízení zanikla již ke dni 30. 6. 2014, kdy vedlejší účastník řízení dokončil přípravu na budoucí povolání a dále již šlo v jeho případě pouze o zvyšování kvalifikace a naplnil tak pojem "studium pro studium". Stěžovatel se domnívá, že k ukončení řádného studia mohlo dojít i dříve, neboť jsou zde pochybnosti o průběhu studií vedlejšího účastníka řízení (nepřiměřené množství absencí a dosažené studijní výsledky), které však oba soudy přešly nebo bagatelizovaly.
5. Stěžovatel má za to, že okresní soud vůbec nereflektoval judikaturu Ústavního soudu, na níž poukazoval. Domnívá se, že nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 lze na projednávanou věc analogicky uplatnit. Okresní soud stranil vedlejšímu účastníkovi řízení a soudní spor účelově prodlužoval (když čekal na výsledek jeho maturitní zkoušky), čímž přispěl ke zlepšení pozice vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, který považoval zcela nesouvisející studium v oboru podnikání za navazující a řádné studium.
6. Argument krajského soudu, že kvalitních řemeslníků je málo, konvenuje podle stěžovatele spíše myšlence, že poptávka na trhu nehledí na případnou maturitu z nic neříkajícího oboru "Podnikání"; takové vzdělání řemeslníkovi totiž určitě nezajistí vyšší uplatnění na trhu. Jde-li o další úvahu soudu o tom, že dalším studiem vedlejší účastník řízení získá vyšší přehled o možnostech podnikání, pak je nutné zjistit, z jakého provedeného důkazu dospěl soud k závěru, že studium v oboru "Podnikání" takové znalosti přinese. Soud neprovedl dokazování ohledně charakteru studií, a proto tak zcela opomněl se zabývat skutečností, že nástavbové studium nijak nebránilo ve schopnosti syna se po vyučení živit, neboť škola dává možnost výběru, zda toto studium si dotyčný vybere jako denní na dva roky, nebo jako tříleté při zaměstnání. Soudy přitom ani nezkoumaly, zda se vedlejší účastník řízení zkoušel uplatnit na trhu práce s vystudovaným učňovským oborem.
7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem soudu, že zdárným ukončením studia vedlejší účastník řízení prokázal, že ke studiu přistoupil vážně. Chybí zde důkaz o tom, jak probíhala studia, zda se jim vedlejší účastník řízení věnoval a zda si z nich odnesl to, co mělo posloužit k domnělému zlepšení jeho postavení na trhu práce. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastník řízení strávil na jednom učilišti sedm let a vystřídal pět oborů, v součtu měl stovky až tisíce neomluvených a (matkou) omluvených hodin, nebyl klasifikován z mnoha předmětů. Tuto problematiku však krajský soud bagatelizuje a bez dalšího znaleckého zkoumání uvádí, že problémový průběh studia v učňovských oborech byl způsoben zjištěnou lehkou mozkovou dysfunkcí vedlejšího účastníka řízení. Takový přístup soudu je podle stěžovatele neadekvátní a svévolný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu, vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou zde dostatečným způsobem vyloženy. Ústavní soud neshledal závěry opatrovnických soudů excesivními, když jejich úvahy o potřebnosti navazujícího studia pro vedlejšího účastníka řízení se zakládají na podrobně zjištěném skutkovém stavu a jsou v potřebném rozsahu zaznamenány (tj. v intencích §132 občanského soudního řádu).
12. K námitkám stěžovatele v ústavní stížnosti, které opakovaně podporují jím zastávané stanovisko v předcházejícím řízení, tj. že navazující nástavbové studium (ukončené maturitou) bylo pro vedlejšího účastníka řízení studiem zbytečným a účelovým, lze uvést, že jsou toliko polemikou s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu ze strany opatrovnických soudů. Na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu, posuzoval-li stěžovatelovu námitku týkající se obsahové náplně nástavbového studia, samoúčelnosti studia vedlejšího účastníka řízení, ale též předcházejícího průběhu učňovského studia vedlejšího účastníka řízení, postačí pro účely tohoto rozhodnutí odkázat.
13. Zpochybňuje-li stěžovatel zjištění opatrovnických soudů, že vedlejší účastník řízení je postižen lehkou mozkovou disfunkcí, z napadeného rozhodnutí okresního soudu je patrné, že toto zjištění bylo podloženo provedenými důkazy; ty stěžovatel nezpochybňoval. Posuzovaný případ byl adekvátně řešen i v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14, který byl založen na odlišném skutkovém stavu. Poukazuje-li stěžovatel na údajně účelově prodlužované řízení před okresním soudem, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel proti namítaným průtahům jakkoli bránil (viz např. institut stížnosti či návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že vedlejší účastník řízení nabyl získáním maturitního vzdělání schopnost sám se živit, byla zohledněna ve výroku II napadeného rozsudku (viz sub 3), podle něhož byla stěžovatelova vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi řízení do budoucna zrušena.
14. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu