ECLI:CZ:US:2017:3.US.1974.17.1
sp. zn. III. ÚS 1974/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, sídlem nábřeží Petra Bezruče 598, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. dubna 2017 č. j. 12 Co 108/2017-87, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí soudu, a to z důvodu zásahu do jejího soukromého a rodinného života v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále z důvodu porušení jejího práva na ochranu rodičovství a rodiny a práva na péči a výchovu svých dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny, a rovněž pro porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi se za společného soužití narodily dcery K. a E.; stěžovatelka je současně matkou i další nezletilé dcery K. z předchozího vztahu. Po ukončení společné domácnosti rodičů v srpnu 2016 rozhodl ve věci péče o nezletilé K. a E. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 3. 1. 2017 č. j. 40 P 145/2016-54 tak, že výrokem I. svěřil obě nezletilé do střídavé péče rodičů, výrokem II. konkretizoval střídavou péči (týdenní interval, místo předání nezletilých), výrokem III. a IV. stanovil vedlejšímu účastníku a stěžovatelce povinnost přispívat na každou z nezletilých konkrétním výživným, a výrokem V. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 12 Co 108/2017-87 prvostupňové rozhodnutí tak, že výrokem I. svěřil obě nezletilé do péče vedlejšího účastníka, výrokem II. uložil stěžovatelce povinnost přispívat na každou z nezletilých konkrétním výživným, výrokem III. rozhodl o dlužném výživném stěžovatelky na nezletilé, a výrokem IV. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že nepovažovala střídanou péči za nejvhodnější (spíše preferovala svou výlučnou péči o nezletilé), avšak v zájmu nezletilých dcer se střídavou péčí souhlasila. Krajský soud však následně svěřil nezletilé do péče vedlejšího účastníka, přestože oba rodiče mají předpoklady pro výchovu nezletilých, a krajský soud ani orgán sociálně-právní ochrany dětí neshledal žádné nedostatky v péči stěžovatelky o dcery; stěžovatelka se nedopustila ani žádného jednání odůvodňujícího stanovení výlučné péče vedlejšího účastníka. Stěžovatelka je v důsledku rozhodnutí krajského soudu z výchovy obou dcer vyloučena, a to bez závažných důvodů. Střídavá péče by přitom napomohla rovnoměrnému vztahu dcer k oběma rodičům, navíc osoba matky je zejména u výchovy dívek nepostradatelnou.
5. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a uvedla, že krajský soud nezkoumal dostatečně všechna kritéria uvedená v nálezu, zejména hledisko míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb a hledisko přání dítěte. Krajský soud zejména nevzal v potaz vztah obou nezletilých k polorodé sestře K., která je svěřena do péče stěžovatelky; podle stěžovatelky nejsou dostatečné toliko ranní kontakty K. s K. v hromadné dopravě a E. dosud žila s K. ve společné domácnosti u stěžovatelky. Dále má stěžovatelka za to, že postoj nezletilé K. je negativně ovlivňován vedlejším účastníkem. Krajský soud se nezabýval změnou v postojích K., která náhle začala odmítat návštěvy u stěžovatelky. Měl zkoumat, zda změna není způsobena manipulací vedlejšího účastníka, který svým vlivem brání styku K. se stěžovatelkou. Podle stěžovatelky uvedené ovlivňování plyne i ze spisu a stěžovatelka na ně i poukazovala. K. na počátku řízení se střídavou péčí souhlasila, avšak měla obavy z reakce vedlejšího účastníka, aby nebyl smutný, a uváděla, že vedlejší účastník brečí, což mělo vliv na její postoj, neboť jí bylo vedlejšího účastníka líto; vinila stěžovatelku z rozpadu rodiny a identifikovala se s vedlejším účastníkem (zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí, pohovor v poradně). Po rozhodnutí okresního soudu o střídavé výchově byl postoj K. ještě více negativní. Podle stěžovatelky vedlejší účastník nedovolil K. u ní přespávat a před řízením u krajského soudu byla K. pod jeho vlivem; k odvolání vedlejší účastník připojil písemné vyjádření K., avšak je těžko představitelné, že by v té době desetiletá nezletilá sama od sebe napsala soudu takový dopis. Krajský soud neznal okolnosti sepsání dopisu a přesto o něj "opřel" své rozhodnutí. Krajský soud měl však hodnotit stanovisko K. s přihlédnutím k jejímu věku, vyspělosti a možné manipulaci ze strany vedlejšího účastníka. K přání E. naproti tomu krajský soud nepřihlížel vůbec, a na její úkor upřednostnil stanovisko K. E. se přitom vyjadřovala v řízení konzistentně, má kladný vztah k oběma rodičům s preferencí stěžovatelky; ze strany psychoterapeutky (v rámci pohovoru v poradně pro rodinu) i orgánu sociálně-právní ochrany dětí byla u E. doporučena střídavá péče (i s ohledem na sourozenecké vazby ke K.), a to i po změnách postoje K. Stěžovatelka doplnila, že je přirozené, že nezletilá K. je více adaptovaná na dům vedlejšího účastníka, kde žila až do rozpadu společné domácnosti, proto na ni stěžovatelka nenaléhá, avšak když by vedlejší účastník nezletilou neovlivňoval a snažil se naopak plnit rodičovskou povinnost, a vztah nezletilé ke stěžovatelce podporoval, dokázala by se K. adaptovat i na domácnost stěžovatelky. Podle stěžovatelky nemůže odklon od střídavé výchovy odůvodnit ani zhoršená komunikace rodičů, nebo nesouhlas vedlejšího účastníka s tímto modelem péče.
6. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí krajského soudu je jednostranné a pomíjí její tvrzení předestřená v řízení, včetně vyjádření k odvolání. Do ukončení společné domácnosti zajišťovala péči o nezletilé výhradně stěžovatelka. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka pracuje ve směnách, avšak pominul třísměnné pracovní vytížení vedlejšího účastníka, kdy v případě jeho noční směny pečuje o dcery matka vedlejšího účastníka (babička), přestože ve stejný čas by mohla o nezletilé pečovat přímo stěžovatelka. Podle stěžovatelky by zásah krajského soudu do jejího práva na výchovu dcer měl být podložen dostatečnými důkazy a argumenty, což se však nestalo; nebyl vyhotoven ani znalecký posudek. Podle stěžovatelky je již nyní zřejmé, že E. výlučná péče vedlejšího účastníka neprospívá; z víkendového pobytu u stěžovatelky se E. nechtěla k vedlejšímu účastníkovi vrátit.
7. Stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí).
11. Z napadeného rozsudku plyne, že krajský soud nijak nezpochybnil výchovné schopnosti stěžovatelky; soudy i opatrovník nezletilých shledali oba rodiče schopnými obě nezletilé dcery vychovávat. Tím méně pak lze hovořit o tom, že by stěžovatelce byl vytýkán nějaký exces, který by soudy vedl k zásadnímu omezení jejího výchovného působení na nezletilé dcery. Z věci je zřejmé, že každý z rodičů má odlišný výchovný přístup, avšak oba přístupy jsou pro dcery podnětné. Lze rovněž souhlasit se stěžovatelkou v tom, že v zájmu nezletilých dětí obecně, a tedy i dcer stěžovatelky a vedlejšího účastníka, je jistě péče obou rodičů (vzor mužský i ženský).
12. Okresní soud stanovil u obou dcer střídavou péči, a odůvodnění jeho rozsudku je dle Ústavního soudu přiléhavé a dostatečné. Jak však plyne z obsahu vyžádaného spisu i napadeného rozsudku krajského soudu, ve fázi odvolacího řízení byly zjištěny nové okolnosti, které vedly krajský soud ke změně těchto závěrů. Je zřejmé, že krajský soud vycházel především ze zjištěného faktického stavu, kdy u nezletilé K. střídavá péče stanovená rozsudkem okresního soudu neprobíhala (to potvrdila i stěžovatelka). Je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že K. od počátku řízení střídavou péči zcela neodmítala, byť k ní byla zdrženlivější než E. (to je zřejmé ze spisu i rozsudku okresního soudu). Krajský soud však ve svém rozsudku poukázal především na stabilní postoj K. od počátku opatrovnického řízení, kdy preferovala vedlejšího účastníka (byť měla kladný vztah k oběma rodičům), přičemž při snaze o střídavou péči po vydání rozsudku okresního soudu se postoj K. ke stěžovatelce zhoršil a nepřála si přespávat u stěžovatelky (ani o víkendu). Ze spisu je zřejmé, že K. od počátku řízení považovala za svůj domov bydliště vedlejšího účastníka (kde vyrůstala), a těžko se na nové bydlení stěžovatelky adaptovala (a to i ve srovnání s mladší E.). S ohledem na věk K. (10 let) pak krajský soud přikládal jejímu vyjádření větší váhu, než je tomu u velmi malých dětí. Krajský soud "neopřel" své rozhodnutí o text (dopis) psaný K., nýbrž o tvrzení rodičů a jejich výpovědi, jakož i výpovědi nezletilých dcer před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, a také z postojů daného orgánu vyjádřených z pozice opatrovníka nezletilých.
13. Je třeba souhlasit se stěžovatelkou, že u nezletilé E. nebylo zpochybněno splnění podmínek pro střídavou péči (střídavá péče byla opakovaně doporučena), neboť E. nemá ani dle soudů problém střídat prostředí u stěžovatelky a vedlejšího účastníka, k oběma má kladný vztah, byť s větší citovou náklonností ke stěžovatelce. Krajský soud však svěření i nezletilé E.y do péče vedlejšího účastníka odůvodnil potřebou zachovat sourozeneckou vazbu s nezletilou K., a dále přihlížel k faktickému fungování péče o E. Vycházel ze zjištění, že stěžovatelka má střídavě ranní a odpolední směnu, vedlejší účastník má upravenou pracovní dobu (byť také pracuje na směny), a v případě, kdy má stěžovatelka odpolední směnu, tak vedlejší účastník vyzvedává E. a předává ji stěžovatelce večer po její pracovní době (ve věci je zřejmé, že při náročnosti práce na směny obou rodičů se do péče o nezletilé nutně zapojují také prarodiče z obou stran). Krajský soud současně apeloval na vedlejšího účastníka, a to zejména ve smyslu umožnění širokého styku E. se stěžovatelkou. Tento styk sice výslovně rozsudkem neupravil, avšak důvody jsou zjevné, neboť rodiče k péči a styku ohledně nezletilých komunikují a reagují v tomto směru i na aktuální pracovní vytížení obou rodičů; soudy aktuálně nezjistily, že by vedlejší účastník neuznával význam styku stěžovatelky s E. a měl tendenci tomuto styku zabraňovat.
14. S ohledem na kritéria nastíněná Ústavním soudem v jeho judikatuře, jež se týkají rozhodování soudů ve věcech péče o nezletilé, je možno uvést, že ve věci z ničeho neplyne, že by nezletilé dcery, zejména E., byla odtržena od rodinných vazeb, od osob, k nimž má náklonnost a u nichž dosud setrvávala a měla svůj domov (tj. stěžovatelky a nejstarší polorodé sestry K.). Z faktické péče rodičů o E. totiž plyne, že se rodiče v péči dle svých pracovních možností střídali, E. denně viděla vedlejšího účastníka, trávila u něj nemálo času (odpoledne v pracovní dny, jednou za 14 dnů celý víkend), a neměla problém považovat za domov bydliště obou rodičů. Krajský soud předpokládá nadále umožnění jejich širokého styku s tím, že když by toto umožněno vedlejším účastníkem nebylo, anebo když by se úprava péče o E. provedená krajským soudem ukázala při realizaci jako rozporná s jejími nejlepšími zájmy, byl by zde prostor pro novou soudní úpravu těchto kontaktů dle takových nově zjištěných okolností. Jde-li o K., opatrovnické soudy nijak nezakázaly její styk se stěžovatelkou a polorodou sestrou K., proto nelze souhlasit s tím, že by styk K. s K. byl omezen pouze na jejich ranní společné cestování autobusem do školy. I s ohledem na věk K. a K., a na blízkost jejich bydlišť, lze navíc očekávat, že si dívky vzájemný styk jsou schopny přiměřeně korigovat. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou stěžovatelky, že je nyní zcela vyloučena z péče a výchovy E. a K.
15. Ústavní soud vnímá složitou situaci obou rodičů a zejména nezletilých dcer, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilým dcerám a uspokojující vzájemné kontakty pro všechny členy rodiny, a to i s ohledem na náročnou práci obou rodičů (směny), a na odlišné rozpoložení K. a E. k nastalým změnám v rodině. Krajský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých dcer.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
17. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu