ECLI:CZ:US:2017:3.US.1988.16.1
sp. zn. III. ÚS 1988/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Bárty, zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, sídlem Horní 2002, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2016 č. j. 4 As 224/2015-43, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2015 č. j. 30 A 72/2014-133, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 22. 6. 2016, doplněnou dne 18. 11. 2016 (za pomoci advokáta určeného stěžovateli na jeho žádost Českou advokátní komorou pro řízení před Ústavním soudem), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Ve věci se podává tento průběh řízení. Městský úřad Havlíčkův Brod rozhodnutím ze dne 28. 3. 2014 dodatečně povolil třetí osobě - stavebníkovi stavbu pergoly, a to na sousedním pozemku vedle pozemku stěžovatele.
3. Stěžovatelovo odvolání zamítl Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 29. 7. 2014.
4. Následnou žalobu stěžovatele, doplněnou soudem ustanoveným zástupcem - advokátem, zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 30 A 72/2014-133.
5. Stěžovatel poté podal prostřednictvím daného advokáta také kasační stížnost, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016 č. j. 4 As 224/2015-43.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu na žádost krajský soud ustanovil zástupce - advokáta, který však nemá specializaci na stavební právo, přestože stěžovatel v žádosti takovou specializaci požadoval; uvedené údajně zjistil stěžovatel až "dodatečně". Protistranou v soudním řízení byl Krajský úřad Kraje Vysočina, stavební odbor, a v dané věci šlo o žalobu v oblasti stavebního práva, proto daným postupem krajský soud porušil stěžovatelovo právo na rovnost účastníků řízení. Stěžovatel uvedl, že požádal poté Nejvyšší správní soud o ustanovení nového zástupce, avšak kasační soud mu "nového zástupce neustanovil". Stěžovatel se tedy jako laik nemohl účinně bránit ve správním řízení ani poté před správními soudy. Stěžovatel konstatoval, že k doplnění ústavní stížnosti mu byl Českou advokátní komorou určen advokát se specializací na stavební právo, avšak od něj se dozvěděl, že v dané fázi (tj. v rámci ústavní stížnosti) již nelze "napadat podstatu věci", nýbrž "pouze namítat porušení ústavně zaručených práv".
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní stížnost je však nepřípustná v části směřující vůči postupu krajského soudu. Z tvrzení samotného stěžovatele v ústavní stížnosti, i z narace napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyplývá, že stěžovatel požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro dané soudní řízení. Krajský soud usnesením ze dne 13. 10. 2014 přiznal stěžovateli částečné osvobození od soudních poplatků a ustanovil mu zástupcem advokáta JUDr. Jiřího Dolejše. Pokud stěžovatel nesouhlasil s ustanovením daného advokáta, mohl napadnout zmiňované usnesení kasační stížností, což však neučinil. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále ani netvrdí, že by v průběhu žalobního řízení namítal nedostatečnou specializaci (kvalifikaci) tohoto ustanoveného advokáta, resp. že by krajský soud požádal o změnu ustanoveného zástupce (rozsudek ve věci přitom vydal krajský soud téměř rok po vydání zmíněného usnesení). Dále, z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel na potřebu změny advokáta, resp. na případnou vadu postupu krajského soudu v tomto smyslu, nijak nepoukázal ani v průběhu celého kasačního řízení a Nejvyšší správní soud neměl možnost na takovou výtku stěžovatele jakkoliv reagovat. V uvedeném rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. V části směřující vůči postupu Nejvyššího správního soudu je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uvedl, že zjistil až "dodatečně", že ustanovený advokát nemá specializaci na stavební právo (bližší časový údaj však v ústavní stížnosti neuvedl), proto požádal Nejvyšší správní soud o ustanovení "nového zástupce", avšak Nejvyšší správní soud "nového zástupce neustanovil". Z vyžádaného spisu kasačního soudu je však zřejmé, že stěžovatel podal kasační stížnost prostřednictvím krajským soudem ustanoveného advokáta. Poté v průběhu kasačního řízení stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro kasační řízení, a to bez jakéhokoliv požadavku, ať již ohledně specializace advokáta nebo ohledně konkrétní osoby advokáta. Nejvyšší správní soud stěžovatele poučil o znění ustanovení §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), resp. jej upozornil, že je již v kasačním řízení v souladu s požadavky s. ř. s. zastoupen. V následujících podáních Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel (také) nijak nepoukázal na potřebu změny v osobě advokáta. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by snad mohlo vyplývat nedostatečné zastupování stěžovatele, jež mělo údajně vést až k protiústavnímu porušení jeho práv. Ústavnímu soudu není předestřena jakákoliv konkrétní argumentace, v níž by byl naznačen reálný protiústavní zásah do stěžovatelových základních práv. K obecně formulované výtce stěžovatele pak je možno obdobně obecně uvést, že čl. 37 odst. 3 (ani čl. 37 odst. 2) Listiny nezaručuje účastníku řízení právo na ustanovení advokáta jen s určitou evidovanou specializací.
10. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu