ECLI:CZ:US:2017:3.US.2007.17.1
sp. zn. III. ÚS 2007/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Františka Haláska, zastoupeného JUDr. Alenou Chloupkovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 5053/22, Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2017 č. j. 5 Cmo 83/2017-164, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Zemědělského družstva Okříšky, sídlem Jihlavská 539, Okříšky, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení, ve kterém se stěžovatel původně domáhal určení neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka o přijetí stanov, jakož i vyslovení neplatnosti stanov, následně pak již pouze vyslovení neplatnosti čl. 12 odst. 3, 4 a 5 (resp. posléze i odst. 2) stanov, stěžovatel poté, co členská schůze vedlejšího účastníka dne 14. 4. 2016 schválila nové znění stanov, vzal svůj návrh v plném rozsahu zpět. Na základě zpětvzetí návrhu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 4. 1. 2017 č. j. 5 Cm 125/2014-154 zastavil předmětné řízení a současně rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 33 191 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil nákladový výrok usnesení krajského soudu tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem první instance částku 47 933 Kč; současně stěžovateli uložil rovněž povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 2 238,50 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vrchnímu soudu vytýká, že napadeným usnesením rozhodl v rozporu s §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a jelikož se odmítl zabývat podstatou a důvody zpětvzetí návrhu, nese jeho rozhodnutí znaky svévole. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 288/05 (N 183/51 SbNU 253) stěžovatel zdůrazňuje, že po změně stanov ze dne 14. 4. 2016 nebyl důvod v řízení pokračovat, zpětvzetí návrhu je proto třeba považovat za zcela racionální a hospodárný krok, jenž nemůže jít k jeho tíži. Tím, že se vrchní soud odklonil od odkazované judikatury, navíc dle názoru stěžovatele porušil jeho legitimní očekávání, že soud bude řádně aplikovat ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., a na jeho základě přizná stěžovateli náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že "nepřihlédl ke všem okolnostem případu", toto stěžovatelovo tvrzení je však ve zjevném rozporu s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu.
8. Nelze ztrácet ze zřetele, že dle vrchního soudu (viz předposlední odstavec na str. 4 napadeného usnesení in fine) sice došlo na členské schůzi vedlejšího účastníka ze dne 14. 4. 2016 ke změně stanov v čl. 12 odst. 2 až 5, přijatou změnou ze strany družstva však nebylo požadavku stěžovatele vyhověno.
9. Tomuto (skutkovému) závěru vrchního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak neoponuje. Již z toho se podává, že stěžovatelem dovolávaná aplikace druhé věty §146 odst. 2 o. s. ř. není v posuzované věci namístě. Ani stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 288/05 proto nemůže být případný.
10. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázal; právní závěry, ke kterým dospěl vrchní soud v napadeném rozhodnutí, je totiž z výše uvedených důvodů třeba hodnotit jako ústavně souladné. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu