ECLI:CZ:US:2017:3.US.2015.17.1
sp. zn. III. ÚS 2015/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Manh Hung Doana, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2017 č. j. 11 To 35/2017-7247 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2017 č. j. 4 T 1/2017-7186, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a zároveň se vazba nenahrazuje žádným mírnějším opatřením. Na stěžovatele byla u městského soudu podána obžaloba pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle městského soudu nadále trvají důvody pro pokračování vazby. Tzv. útěkovou vazbu soud odůvodnil především hrozícím vysokým trestem odnětí svobody. Stěžovatel je cizí státní občan, který již nežije se svou rodinou ve společné domácnosti. Blízké příbuzné má ve Vietnamské socialistické republice, kterou navštěvuje (naposledy v roce 2016). Tato země navíc své občany k trestnímu stíhání nevydává a předání stěžovatele do jeho domovského státu je vyloučeno vzhledem k hrozbě trestu smrti. Kamarády má rovněž ve Spolkové republice Německo, které navštěvuje cca jednou do roka. Z uvedených skutečností dle soudu vyplývá, že stěžovatel není trvale vázán k žádnému konkrétnímu místu, a to ani vazbami rodinnými či pracovními. Je tedy vysoce pravděpodobné, že po propuštění z vazby se stane nedosažitelným a bude se skrývat v zahraničí, kde mu navíc jeho přátelé mohou poskytovat pomoc. Tzv. předstižnou vazbu soud odůvodnil podezřelými majetkovými poměry stěžovatele, zejména jeho nevysvětlenými výdaji. Ty jsou tak základem podezření, že stěžovatel čerpal prostředky z jiné trestné činnosti, kterou by pro zachování nákladného způsobu života po propuštění pravděpodobně opakoval. K tomu soud dodal, že stěžovatelovo obvinění shledal zcela důvodným.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Zcela se přitom ztotožnil s důvody pro pokračování tzv. útěkové vazby. U tzv. vazby předstižné částečně korigoval závěry městského soudu, který nesprávně hodnotil předložená daňová přiznání. Přesto však zjištěné skutečnosti (vazby na další obviněné a výsledky odposlechů) vzbuzují dle soudu silné pochybnosti, že stěžovatel žil pouze z legálních příjmů. Stěžovatel je ve vazbě necelý rok a okolnosti z doby vzetí do vazby jsou dle vrchního soudu stále aktuální.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy trvání vazby nedostatečně odůvodnily. Městský soud zatížil napadené usnesení podstatnou vadou již tím, že se sám z úřední povinnosti nezabýval možností uložení předběžného opatření, které by stěžovateli znemožnilo vycestovat. Navíc se v tomto směru nevypořádal ani se stěžovatelovými námitkami. Stěžovatel dále rozporoval závěr soudů, že není trvale vázán k žádnému konkrétnímu místu pobytu. Soudy totiž nezohlednily, že stěžovatel žije kontinuálně v České republice po dobu 25 let a všechny jeho děti mají české státní občanství. Vazby na Českou republiku tak má stěžovatel velmi silné, což si soudy mohly dalším dokazováním ověřit. Stěžovatel se přitom zdržuje na jediné adrese, nemovitosti ve vlastnictví své družky. Sám vlastní byt, který pronajímá. V České republice žijí prakticky všichni jeho příbuzní. Ti nabízeli za stěžovatele záruky, avšak nebyli soudem vůbec vyslechnuti. Vrchní soud se v tomto směru rozporuplně vyjádřil, když obhájkyni vytknul, že nabízí záruky z roku 2016, avšak sám odmítl uvedené osoby nově vyslechnout. Soudy se navíc bez jejich výslechu vyjádřily, že mají pochybnosti o schopnostech těchto osob garantovat stěžovatelovo řádné chování. Stejně rozporuplné je i vyjádření ohledně možného útěku do stěžovatelovy domovské země, kde by mu však hrozil trest smrti.
5. Nedostatky pak stěžovatel nachází i v odůvodnění tzv. předstižné vazby. Formulace soudů v této části jsou dokonce určitým porušením principu presumpce neviny. Bez provedeného hlavního líčení soudy předjímají svůj náhled na věc, a přestože je předmětem obžaloby pouze jeden skutek, spekulují soudy, že stěžovatel spáchal trestných činů více. Městský soud dle stěžovatele chybně vyhodnotil jím předložená daňová přiznání. Dalším pochybením je dle stěžovatele to, že soudy nezohlednily celkovou délku vazby a její působení na důvodnost jejího dalšího trvání. Závěry soudů jsou tak v rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů. Po dobu více než rok trvající vazby nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by její důvodnost posilovala. V napadených rozhodnutích není tato skutečnost dostatečně zohledněna. Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jelikož stěžovatel napadá především samotné skutkové odůvodnění vazby, musí Ústavní soud v první řadě připomenout závěr své judikatury, týkající se rozsahu přezkumu takových námitek. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li závěry obecných soudů při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě nepřikročil k posouzení té části námitek, které se týkají tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné. V této části stěžovatel namítá porušení principu presumpce neviny a v rozporu s tzv. doktrínou zesílených důvodů nezohlednění plynutí času na důvodnost trvající vazby.
8. Důvodnost části námitek ohledně majetkových poměrů stěžovatele přiznal již vrchní soud, proto je nemohl znovu přezkoumat Ústavní soud. V závěrech vrchního soudu pak Ústavní soud nespatřuje porušení principu presumpce neviny. Vrchní soud totiž v napadeném rozhodnutí toliko poukázal na skutečnost, že legálnost stěžovatelových příjmů je provedeným dokazováním dostatečně zpochybněna v tom smyslu, aby to odůvodňovalo jeho finanční závislost na trestné činnosti. Takový závěr je ústavně souladný bez ohledu na to, že stěžovatel byl formálně obviněn pouze za jeden skutek. Úkolem vazebního soudu je posoudit, zda všechny zjištěné skutečnosti nasvědčují riziku jednoho z vazebních důvodů. Tím je v daném případě opakování trestné činnosti, kterou si stěžovatel opatřoval finanční prostředky. Při hodnocení rizika této eventuality nejsou přitom soudy omezeny toliko aktuálně stíhanými skutky, nýbrž musí naopak přihlédnout ke všem relevantním okolnostem. Hodnocení vrchního soudu nepovažuje pak Ústavní soud za svévolné, neboť je dovozeno z konkrétních okolností daného případu (způsobu spolupráce mezi jednotlivými obviněnými a výsledků provedených odposlechů). Přisvědčit nelze ani názoru stran nezohlednění plynutí času a porušení doktríny zesílených důvodů ze strany vrchního soudu. Uvedená doktrína je v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva tradičně spojena s institutem tzv. útěkové vazby, jak vyplývá i z judikatury citované v ústavní stížnosti. Trvání útěkové vazby však Ústavní soud nepřezkoumával. V případě silného rizika opakování trestné činnosti nedochází pouhým plynutím času zásadně k prakticky žádnému oslabení uvedeného vazebního důvodu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu