ECLI:CZ:US:2017:3.US.2019.17.1
sp. zn. III. ÚS 2019/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele: Ihor Kolodnytskyy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, sídlem Farní 19, Frýdek - Místek, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 6 Azs 108/2017-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Praha 3 - Žižkov, Olšanská 2176/2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 6. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 9. 2. 2017 č. j. CPR-19497-7/ČJ-2016-930310-V240 bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění. Jeho žaloba proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 3. 2017 č. j. 18 A 6/2017-17 pro opožděnost. Stěžovatel totiž převzal předmětné rozhodnutí dne 17. 2. 2017, zatímco žalobu podal až dne 6. 3. 2017, tedy zjevně po uplynutí zákonné lhůty 10 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, která skončila dne 27. 2. 2017.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 6 Azs 108/2017-34 byl návrh na ustanovení zástupce zamítnut z důvodu "zjevné neúspěšnosti návrhu" podle §36 odst. 3 soudního řádu správního. Opožděnost žaloby stěžovatele, a tedy i bezdůvodnost kasační stížnosti, byla seznatelná na první pohled.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti upozorňuje, že řízení o kasační stížnosti pro něj představuje poslední možnost, jak zvrátit žalobou napadené rozhodnutí vedlejší účastnice. I přes tuto skutečnost mu však nebylo umožněno efektivně se bránit prostřednictvím ustanoveného právního zástupce, v důsledku čehož byl - ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva - omezen na svém základním právu podle čl. 6 Úmluvy. Nutnost právního zastoupení cizinců, žádajících o mezinárodní ochranu, v případě vyhoštění, v minulosti konstatoval i Ústavní soud (např. nález ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 630/16).
5. Ačkoliv Nejvyšší správní soud dovodil, že návrh by byl s ohledem na opožděnost žaloby zjevně neúspěšný, nelze pomíjet, že i v tomto případě je přezkoumatelný přinejmenším způsob doručování správního rozhodnutí a jeho soulad s procesními předpisy. Tyto skutečnosti ale osoba bez právního vzdělání nebo bližšího studia právních předpisů není schopna sama namítat či efektivně uplatnit před soudem. Nejvyšší správní soud proto nemohl bez bližšího seznámení se s celou věcí vyhodnotit kasační stížnost jako zjevně neúspěšnou, neboť existuje zcela reálná možnost její úspěšnosti v případě, že by ustanovený zástupce kvalifikovaně užil námitky proti doručování předmětného rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. V dané věci Nejvyšší správní soud provedl ústavně konformní výklad §36 odst. 3 soudního řádu správního a náležitým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu představuje kasační stížnost stěžovatele "zjevně neúspěšný návrh", který podle §35 odst. 8 soudního řádu správního brání vyhovění jeho návrhu na ustanovení zástupce. Stěžovatel uvedené závěry rozporuje jen v obecné rovině, tedy poukazem na význam právního zastoupení z hlediska jeho reálné možnosti domáhat se ochrany práv. Nijak již ovšem nezpochybňuje závěr krajského soudu o opožděnosti žaloby, respektive způsob, jakým mu bylo žalobou napadené správní rozhodnutí doručeno. Pakliže byla žaloba podána opožděně, nemůže být důvodná ani kasační stížnost směřující proti tomuto závěru. Za této situace Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by opodstatňoval závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, respektive jeho práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
10. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníku řízení o odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud nerozhodoval, neboť se stal odmítnutím ústavní stížnosti bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu