ECLI:CZ:US:2017:3.US.2056.17.1
sp. zn. III. ÚS 2056/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FLOW CLIMA, s. r. o., sídlem Baarova 1026/2, Praha 4 - Michle, zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou, sídlem Komenského nám. 56, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 č. j. 23 Cdo 5981/2016-270, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2016 č. j. 4 Cmo 134/2015-245 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2015 č. j. 5 Cm 140/2011-205, ve znění opravného usnesení ze dne 1. června 2015 č. j. 5 Cm 140/2011-224, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti electric AP spol. s r. o., sídlem Žirovnická 2389/1, Praha 10 - Záběhlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s námitkou, že jimi bylo porušeno její právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo, aby její věc byla spravedlivě nezávislým a nestranným soudem projednána a rozhodnuta, bylo tedy porušeno její právo na spravedlivý proces.
2. Z podkladů předložených stěžovatelkou se podává, že stěžovatelka se vzájemným návrhem proti žalobě vedlejší účastnice (vyloučeným k samostatnému řízení) u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 177 477,50 Kč a náhrady škody ve výši 61 905 Kč. Oba nároky měly stěžovatelce vzniknout v důsledku prodlení s předáním sjednaného díla a v marně vynaložených nákladech na řádně provedenou práci. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2015 č. j. 5 Cm 140/2011-205 (opraveným usnesením ze dne 1. 6. 2015 č. j. 5 Cm 140/2011-224) žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému ujednání o smluvní pokutě, protože nebyl konkrétně definován počátek prodlení, a že nárok na náhradu škody je předčasný.
3. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, a to proti výroku I. v části zamítající nárok na smluvní pokutu a proti výroku II., nesouhlasíc se závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto rozsudkem ze dne 25. 5. 2016 č. j. 4 Cmo 134/2015-245 potvrdil rozsudek městského soudu v napadených částech a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se ztotožnil se závěry městského soudu a neshledal důvod se od nich jakkoli odchýlit.
4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 3. 2017 č. j. 23 Cdo 5981/2016-270 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění stěžovatelce objasnil, že závěr vrchního soudu o neplatnosti smluvní pokuty za situace, kdy není ve smlouvě sjednána doba předání díla a současně je smluvní pokutou sankcionováno prodlení zhotovitele s předáním díla, není stanoven počátek prodlení, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (s odkazy na prejudikaturu). I další stěžovatelčinu námitku o možném určení doby počátku prodlení zhotovitele vyhodnotil jako nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatelka předestírá k řešení otázku, na níž rozhodnutí vrchního soudu nezávisí (stěžovatelka pominula skutečnost, že závěr vrchního soudu o neplatnosti smluvní pokuty není dán tím, že by na určení počátku prodlení zhotovitele s předáním díla nebylo možné aplikovat ujednání o době pro dokončení prací, nýbrž tím, že v projednávané věci je toto ujednání neurčité, respektive neurčitě je vymezena podmínka podmiňující uplatnění této doby). Ani v polemice se závěry obou soudů o neurčitosti ujednané podmínky určení doby dokončení prací stěžovatelka nepředkládá k přezkoumání právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání, protože samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatelka v několika aspektech:
- v nesprávném právním posouzení (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě a neurčitosti sjednané podmínky a použitých výrazů ve smlouvě o díle,
- v nerespektování výkladových pravidel právních úkonů,
- ve zmaření jejího legitimního očekávání, že její nárok bude posouzen způsobem vyplývajícím z právních předpisů (občanského zákoníku a obchodního zákoníku) i z rozhodovací soudní praxe.
6. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že nedal přednost takovému výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti ujednání účastníků, jsou-li možné dva výklady, a skutečnost, že se nevypořádal s jejími námitkami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 8.) - zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání nedošlo. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny (ev. čl. 6 Úmluvy) je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Taková situace ve stěžovatelčině věci nenastala, neboť soudy se jí uplatněným nárokem řádně zabývaly a hodnotily, zda jsou splněny předpoklady vzniku stěžovatelkou tvrzeného nároku na úhradu smluvní pokuty od vedlejší účastnice.
10. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy při hodnocení právních předpokladů vzniku práva na úhradu smluvní pokuty v důsledku porušení povinnosti ze smlouvy o díle. Je tak evidentní, že v posuzované věci jde v první řadě o výsledek interpretace a aplikace "podústavního" práva, přičemž stěžovatelka s ním (před soudy všech tří stupňů) nesouhlasí a snaží se svým námitkám dát ústavněprávní relevanci. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje zejména na skutková zjištění zařazená do odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 4 a 5), jakož i na právní závěry z nich učiněné na základě standardního výkladu příslušných zákonných ustanovení a s přihlédnutím k judikaturním závěrům (str. 6 a 7); verifikace těchto zjištění a závěrů byla provedena bez jakýchkoliv výtek vrchním soudem a též (s přihlédnutím k jeho pozici) Nejvyšším soudem.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu