ECLI:CZ:US:2017:3.US.2069.17.1
sp. zn. III. ÚS 2069/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2017 č. j. 7 Tdo 354/2017-19, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2016 č. j. 7 To 526/2016-254 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. října 2016 č. j. 11 T 5/2016-239, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že neoprávněně vybral hotovost ve výši 450 000 Kč z bankovního účtu jeho bývalé družky. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, a dále k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel se k jednání doznal, avšak považoval je za oprávněné. Okresní soud však dospěl k závěru, že jde o svépomocné vypořádání majetkového sporu s poškozenou. Přestože měl stěžovatel k účtu dispoziční právo pro účely společného podnikání, nebyl oprávněn vybírat peníze pro svůj prospěch (resp. v neprospěch poškozené). Vzhledem k výši škody bylo dle okresního soudu nutné uplatnění trestní odpovědnosti a nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného předpisu podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení se zcela ztotožnil se všemi závěry okresního soudu, včetně závěru o nemožnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Všechny stěžovatelovy námitky odmítl jako neopodstatněné a vyřešené soudy předchozích stupňů, zvláště pak námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podle Nejvyššího soudu je třeba vycházet z toho, že každé jednání naplňující znaky skutkové podstaty je zásadně trestným činem. Tato zásada je pouze u méně závažných trestných činů korigována v §12 odst. 2 trestního zákoníku za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V daném případě pak Nejvyšší soud poukázal na vysokou výši škody (blížící se hranici značné škody podle §138 odst. 1 trestního zákoníku). To samo o sobě prakticky vylučuje úvahy o nepoužití trestní represe. Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, podle nichž by bylo možno na dané jednání nahlížet jinak. Existence majetkového sporu mezi stěžovatelem a poškozenou takovou skutečností není. Vyřešení tohoto sporu navíc sám stěžovatel svým jednáním ztížil, když způsobil škodu třetímu subjektu (bance).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že jeho jednání nemělo být kriminalizováno s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Obecné soudy dle stěžovatele poukazují pouze na výši způsobené škody. Tento jeden znak by však neměl být výlučným kritériem aplikace uvedené zásady. Soudy dle stěžovatele v tomto směru nezohlednily další důležité okolnosti případu, zejména dlouholetý osobní a podnikatelský vztah s poškozenou a stěžovatelovo přesvědčení o oprávnění k výběru peněz. Dle stěžovatele jde o hraniční případ a měla by se tedy rovněž uplatnit zásada in dubio pro reo. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze z hlediska porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že přehodnocování skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li obecné soudy při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Ústavní soud se především nemohl ztotožnit se stěžovatelovou argumentací k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Možnosti aplikace této zásady velmi podrobně vyložil Nejvyšší soud, na jehož závěry lze zcela odkázat. Ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku slouží jako korektiv spravedlnosti pro ty případy, v nichž by se lpění na striktně formálním vyvozování trestní odpovědnosti stalo zjevně nespravedlivým a neúčinným s ohledem na jejich skutkové okolnosti. U předmětného trestného činu však žádné takové okolnosti nevyvstaly.
9. Ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by stěžovatelův dlouhodobý partnerský a podnikatelský vztah (v době páchání trestného činu skončený) mohl ospravedlnit svévolné vyřešení majetkových sporů s poškozenou, resp. jak by mohl učinit takové jednání podstatně méně škodlivým od podobného jednání, kdyby taková skutečnost přítomna nebyla. Závěr Nejvyššího soudu, odvozující škodlivost jednání především od způsobených následků (u majetkové trestné činnosti tedy zejména výše škody), za takové situace z hlediska ústavních kautel trestního práva obstojí. Namítá-li stěžovatel existenci legitimního přesvědčení o dřívější oprávněnosti svého jednání, jde ve skutečnosti o skutkovou námitku, jejíž důvodnosti soudy nepřisvědčily a naopak dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl mít žádné legitimní očekávání ohledně výběru peněz v neprospěch majitelky účtu. Ústavní soud přitom není zásadně povolán k přehodnocování skutkových závěrů. V tomto směru učiněné závěry obecných soudů pak nevykazují žádné známky svévolného hodnocení důkazů.
10. Konečně je třeba odmítnout stěžovatelův názor, že při střetu dvou možných výkladů v otázce užití zásady subsidiarity trestní represe je třeba upřednostnit ten, který je pro obviněného příznivější. V trestním právu taková zásada neplatí, jelikož zásada in dubio pro reo se uplatní pouze při řešení otázek skutkových, nikoliv právních. Zde naopak platí zásada iura novit curia, tedy že soudy znají právo a autoritativně je vykládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 8 Tdo 373/2006, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3785/13 nebo ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3846/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stanovení kritérií a metody aplikace zásady subsidiarity trestní represe je přitom otázkou právní.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu