ECLI:CZ:US:2017:3.US.2089.17.1
sp. zn. III. ÚS 2089/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., t. č. Věznice Bělušice, Bečov u Mostu, zastoupeného Mgr. Lukášem Hendrychem, advokátem, sídlem Vaníčkova 1112/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2017 č. j. 5 To 214/2017-34 a proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. března 2017 č. j. 2 PP 14/2017-22, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 1. 3. 2017 č. j. 2 PP 14/2017-22 Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítl žádost stěžovatele jako odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 29T 145/2009 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 5To 623/2011-1358, a v trvání 4 roků, uloženého mu rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 12. 2015 sp. zn. 2 T 238/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. 4 To 88/2016, přičemž konec trestu je stanoven na den 10. 2. 2022. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že odsouzený splnil "formální" podmínku, když vykonal polovinu uloženého trestu, a splnil i další podmínku, a to, že jeho chování ve výkonu trestu je na dobré úrovni. Jiná je však podle okresního soudu situace ohledně toho, zda odsouzený skýtá záruku, že povede na svobodě řádný život. V tomto směru poukázal okresní soud na kriminální minulost odsouzeného s tím, že v předchozí době mu byly ukládány i nepodmíněné tresty, které se však minuly účinkem a neodradily jej od páchání další trestné činnosti.
3. Uvedené usnesení okresního soudu napadl stěžovatel stížností. Usnesením krajského soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 5 To 14/2017-34 byla podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), stížnost stěžovatele zamítnuta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v daném případě stěžovatel vykonal polovinu z uloženého trestu odnětí svobody a rovněž jeho chování ve výkonu trestu je kladné, jak vyplývá z hodnocení Vězeňské služby České republiky, když při absenci kázeňského trestu dosáhl na tři kázeňské odměny, což však za situace, kdy ve výkonu trestu je od listopadu 2014, nelze považovat za mimořádnou okolnost. Dosažený stupeň nápravy odsouzeného je však nutno posuzovat nejen podle jeho chování ve výkonu trestu odnětí svobody a plnění povinností z něj vyplývajících, ale též se zřetelem k tomu, zda se odsouzený zbavil těch vlastností a těch návyků, které ho ke spáchání trestné činnosti vedly. Z tohoto hlediska nelze podle krajského soudu v případě stěžovatele přehlédnout jeho naprosto zřejmý sklon k páchání majetkové trestné činnosti, za kterou byl opakovaně soudně trestán, přičemž mu byly ukládány i citelné nepodmíněné tresty odnětí svobody, které zcela selhaly, nevedly k jeho nápravě, stěžovatel si z nich nevzal žádnou korektivní zkušenost, a vždy dál páchal a opakoval trestnou činnost stejného charakteru. Bez odezvy zůstalo i jeho opakované podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (v roce 1990 a v roce 2008). Šance tedy byla v minulosti stěžovateli opakovaně poskytnuta, ale nikdy ji nevyužil, a proto mu podle názoru soudu lze těžko uvěřit, že v projednávaném případě by tomu bylo jinak. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel je speciálním recidivistou, který trestnou činnost stále téže povahy páchal soustavně a vytrvale, což svědčí o výrazné míře jeho narušení. Za tohoto stavu nelze důvodně předpokládat, že výkon pouze části z výměry postupně uložených trestů odnětí svobody již splnil účel, že z podmíněného, a tedy předčasného propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody nehrozí nebezpečí recidivy. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že za tohoto stavu zatím nejsou zákonné podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody splněny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se pouze o informace z doby odsouzení stěžovatele na základě jeho chování v minulosti, aniž by reflektovaly jeho životní "posun", nápravu ve výkonu trestu odnětí svobody, jeho věk, zapojení do práce, zajištění bydlení stěžovatele pro případ propuštění z výkonu trestu, zajištění práce stěžovatele na svobodě, a ve všech směrech manifestovanou snahu vést v budoucnu řádný život. Stěžovatel připomíná, že osoba nacházející se ve výkonu trestu má další možnosti, jak projevit snahu po vedení řádného života, značně zkráceny a omezeny, nicméně stěžovatel je přesvědčen, že kladným způsobem vyčerpal veškeré možnosti, které měl k dispozici, avšak tyto okolnosti rozhodující soudy svévolně přehlížely. Stěžovatel namítá, že obecné soudy bez jakéhokoliv odůvodnění nepřihlížely k podkladům, které byly pro něj příznivé. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
5. Stěžovatel dále namítá, že byl porušen ústavní imperativ zákazu dvojího přičítání k tíži, a tedy čl. 40 odst. 5 Listiny i čl. 95 odst. 1 Ústavy, když argumentace rozhodujících soudů byla koncentrována toliko do úvahy o nemožnosti podmíněného propuštění stěžovatele z důvodu jeho trestní minulosti, čímž rozhodující soudy porušily zásadu ne bis in idem - paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění stěžovatele je totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a zásadu rovnosti "zbraní". Rozhodly v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 96 odst. 1 Ústavy, jestliže nevyjevily, jakým způsobem má stěžovatel prokázat, že je hoden podmíněného propuštění, a co vše by měl splnit a ve výkonu trestu odnětí svobody vykonat, aby již napříště nebyl vydán na milost a libovůli soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění. Ústavní soud proto předně odkazuje na svou již ustálenou judikaturu, z níž plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 a řada dalších]. Ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Není tedy institutem, kterého bude použito "automaticky", ale teprve po zhodnocení daných okolností soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů.
11. Soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem (zákazu "dvojího přičítání") podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12, nebo ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
12. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je plně v kompetenci obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, jestliže obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17).
13. Ústavní soud posoudil obsah obou napadených rozhodnutí z pohledu možného porušení základních práv stěžovatele, k němuž by mohlo dojít, jestliže by soudy svá rozhodnutí založily na svévolném výkladu práva či by je řádně neodůvodnily. Nic takového však v posuzované věci neshledal. Namítá-li stěžovatel vůči oběma napadeným rozhodnutím porušení zásady ne bis in idem z důvodu zohlednění jeho trestní minulosti a toho, že po dřívějším propuštění z výkonu trestu páchal další trestnou činnost, nelze než odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které "zohlednění trestní minulosti [konkrétně skutečnosti, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem] nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody" (usnesení ze dne 24. 2. 2015 sp zn. I. ÚS 248/15). V jiném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že "otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje. Závěr soudce musí být v obdobných případech především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele" (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 279/14 a ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 158/17).
14. V posuzovaném případě Ústavní soud setrval na závěrech obsažených ve své konstantní judikatuře. Soudy rozhodující o žádosti stěžovatele jako základní překážku pro nabytí přesvědčení o tom, že stěžovatel po podmíněném propuštění povede řádný život, spatřovaly jeho selhání při minulých propuštěních z výkonu trestu, nikoli pouhou skutečnost, že byl několikrát trestně stíhán. Potřebují-li proto k získání důvěry delší dobu a z tohoto důvodu žádost stěžovatele zamítly, nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatele.
15. Přihlédnutí k předchozím odsouzením osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k předchozím odsouzením není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1782/17).
16. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 je nepřípadným s ohledem na odlišný skutkový stav obou věcí.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu