ECLI:CZ:US:2017:3.US.2111.17.1
sp. zn. III. ÚS 2111/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Gebauera, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem, sídlem Kosmova 961/20, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2017 č. j. 3 As 95/2016-64, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy, sídlem Slezská 7/100, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovateli byla rozhodnutím Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 4. 7. 2013 č. j. SVS/2013/044844-T uložena pokuta ve výši 750 000 Kč za správní delikt podle §17a odst. 1 písm. f) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o potravinách"), kterého se dopustil porušením povinnosti vyplývající z §10 odst. 1 písm. a) zákona o potravinách, když ve své provozovně uváděl v období od 13. 3. 2013 nejpozději do 2. 4. 2013 do oběhu chlazené koňské maso o celkové hmotnosti 320 kg, u něhož byla prokázána rezidua farmakologicky účinné látky phenylbutazonu a jeho metabolitu - oxyphenbutazonu, tedy uváděl do oběhu potravinu jinou než zdravotně nezávadnou.
3. Na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 14. 11. 2013 č. j. SVS/2013/054840-G rozhodnutí správního orgánu I. stupně změněno v části týkající se výše uložené pokuty tak, že stěžovateli se ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč. V částech nedotčených změnou bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016 č. j. 22 Ad 4/2014-30 byla následně zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejší účastnice, když krajský soud neshledal námitky stěžovatele, související zejména s nutností aplikace institutu liberace z odpovědnosti za správní delikt, důvodnými.
5. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelovým námitkám a shledal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i navazující rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel na základě rozboru skutkového stavu a průběhu řízení tvrdí, že správní orgány i soudy v jeho případě posoudily právní otázku nesprávně, když v jeho věci byl dán liberační důvod, který by jej zprostil odpovědnosti za správní delikt.
7. Vytýkanou nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o potravinách stěžovatel považuje za porušení sub 1 uvedených základních práv a svobod, aniž však podrobněji svá tvrzení rozvádí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (respektive napadá-li rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
10. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 a 95 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a nezakládají žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N 104/9 SbNU 9); tato i všechna dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v posuzované věci nešlo o civilní spor (čl. 90 Ústavy), nýbrž o přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny, přičemž toto právo mohl stěžovatel bez překážek uplatnit, stejně jako právo na přístup k soudu a ochranu svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz výše citovaný nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Právo na soudní ochranu (ani před nezákonným správním aktem podle čl. 36 odst. 2 Listiny) nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli stěžovateli příznivý výsledek řízení. Z tohoto hlediska třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud se vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele.
12. Stěžovatel dále namítá, že nepřiléhavou interpretací zákona o potravinách správní orgány a správní soudy porušily stěžovatelova práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 26 Listiny.
13. Právo podnikat zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny za podmínek a omezení podle čl. 26 odst. 2 Listiny je právem, jehož se, podle čl. 41 odst. 1 Listiny, lze domáhat pouze v mezích zákona. Zákonná úprava, která koncipuje odpovědnost za určité správní delikty jako objektivní s možností liberace, tak představuje vytyčení mezí, v jejichž rámci je možno realizovat ústavně zaručené právo na výkon podnikání. Zároveň je však třeba trvat na tom, aby zákon, který fakticky vymezuje konkrétní obsah ústavně zaručeného práva, byl vůči jednotlivcům uplatňován ústavně konformním způsobem [nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 823/11, bod 27 (N 44/64 SbNU 521)].
14. Ústavní soud proto posoudil interpretaci a aplikaci zákona o potravinách v napadeném rozhodnutí. Ustanovení zákona o potravinách v relevantním znění stanoví:
- v §10 odst. 1 písm. a), že "[d]o oběhu je zakázáno uvádět potraviny jiné než zdravotně nezávadné,";
- v §17a odst. 1 písm. f), že "[p]rovozovatel potravinářského podniku, který uvádí potraviny do oběhu, se dopustí správního deliktu tím, že uvádí do oběhu potraviny v rozporu s §10 odst. 1 nebo nevyřadí z dalšího oběhu potraviny podle §11 odst. 2 písm. a),";
- v §17i odst. 1, že "[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila".;
- v §17i odst. 4, že "[n]a odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby".
15. Podle stěžovatele má být klíčový pojem "veškeré úsilí, které bylo možno požadovat" vykládán s ohledem na poměry konkrétního podnikatele, neboť reálné možnosti různých článků dodavatelského řetězce jsou různé. Naproti tomu Nejvyšší správní soud poukázal na to, že podnikatel nese riziko spojené s případným porušením povinností ze strany jeho dodavatelů, a chce-li se liberovat, musí prokázat, že provedl veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění protiprávnímu stavu, a nepostačí poukaz na to, že tato technicky možná opatření po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, protože by nebyla ekonomická.
16. Je třeba poukázat na to, že liberační důvod obsahuje sousloví "úsilí, které bylo možno požadovat", nikoliv "úsilí, které bylo možno požadovat na podnikateli", k subjektivním okolnostem na straně konkrétního podnikatele tak nelze přihlížet. Tento náhled odpovídá judikatuře správních soudů (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2014 č. j. 11 A 107/2013-28, dostupný na www.nssoud.cz) i odborné literatuře (srov. např. Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 321-322).
17. Nejvyšší správní soud připustil, že stěžovatel se mohl liberovat i v případě, kdyby sice neprováděl chemický rozbor veškerého masa, které nabízel k prodeji, nýbrž své dodavatele kontroloval alespoň v určitých časových intervalech (tzn. s určitou mírou pravidelnosti), například namátkovým odebíráním vzorků potraviny a jejich vyšetřováním. Nejvyšší správní soud tak ukázal, že existoval dostupný alternativní postup, jehož následováním se mohl stěžovatel odpovědnosti za správní delikt zprostit.
18. Ústavní soud tak uzavírá, že interpretace zákona o potravinách provedená Nejvyšším správním soudem byla ústavně konformní, a tudíž nedošlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny.
19. Nedůvodné jsou i stěžovatelovy námitky porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny. Nejvyšší správní soud rozhodl na základě zákona a jeho interpretace zákona o potravinách, jak bylo vyloženo výše, byla ústavně konformní.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu