ECLI:CZ:US:2017:3.US.2122.17.1
sp. zn. III. ÚS 2122/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2017, č. j. 19 Co 455/2016-587, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. července 2016, č. j. 30 Nc 1512/2015-416, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 7. 2016 č. j. 30 Nc 1512/2015-416, určil, že stěžovatel je biologickým otcem nezletilého T. H. a nezletilý byl svěřen do výchovy matky (výroky I. a II.). Výrokem III. soud upravil vyživovací povinnost stěžovatele k nezletilému s účinností od 27. 5. 2012 částkou 18 000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2015 částkou 25 000,- Kč měsíčně. Výrokem IV. soud rozhodl o dlužném výživném za období od 27. 5. 2012 do 21. 7. 2016 v celkové výši 977 000,- Kč tak, že stěžovatel je povinen dlužné výživné zaplatit ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o poplatkové povinnosti stěžovatele, jakož i o nákladech státu za znalecký posudek a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky V., VI., VII.).
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 19 Co 455/2016-587, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a IV. tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého počínaje dnem 27. 5. 2012 částkou 32 000,- Kč měsíčně, a to tak, že částka 16 000,- Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka 16 000,- Kč měsíčně je splatná na účet nezletilého. Počínaje dnem 1. 9. 2015 je stěžovatel povinen přispívat na výživu nezletilého částkou 25 000,- Kč měsíčně, a to tak, že částka 20 000,-Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka 5 000,- Kč měsíčně je splatná na účet nezletilého. Dlužné výživné od 27. 5. 2012 do 31. 3. 2017 ve výši 916 580,- Kč je stěžovatel povinen uhradit k rukám matky po splátkách 200 000,- Kč, poslední splátka ve zbytku, splatnými k blíže specifikovaným datům. Dlužné výživné ve výši 721 580,- Kč je stěžovatel povinen uhradit na účet nezletilého ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, jakož i náklady státu za znalecký posudek a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
3. V obsáhlé ústavní stížnosti, ke které připojil také návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, stěžovatel namítá, že postup soudů při zjišťování a hodnocení rozhodných skutečností vykazuje známky přepjatého formalismu a libovůle. Taktéž přijaté závěry podle stěžovatele odůvodňují ingerenci Ústavního soudu v zájmu ochrany práv garantovaných v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel upozorňuje, že některá skutková zjištění jsou nepodložená, nepřezkoumatelná a nedůvodná, neboť vycházejí z hypotetických konstrukcí, které nemají oporu v objektivně existující realitě. V této souvislosti také poukazuje na existenci důkazních návrhů, které soudy odmítly provést. Správný a akceptovatelný není dle přesvědčení stěžovatele ani hodnotící náhled soudů týkající se jeho poměrů a poměrů matky nezletilého. Odůvodnění rozsudků pak podle stěžovatele neodpovídá požadavkům na transparentnost a vyloučení libovůle.
5. Povinnost platit výživné na nezletilého syna stěžovatel přijímá, avšak za souladné s dobrými mravy by pokládal, pokud by mu byla uložena až od doby, kdy došlo k popření otcovství původním matrikovým otcem. S ohledem na okolnosti případu považuje stanovení výživného zpětně za dobu tří let od podání žaloby za nespravedlivé. Soudy podle stěžovatele do svých úvah nepromítly posouzení přiměřenosti výživného a nehodnotily odůvodněnost potřeb nezletilého. Stěžovatel má za to, že soudy dostatečně nepřihlédly také k jeho současným majetkovým, osobním a rodinným poměrům a jeho možnostem a schopnostem, které mu objektivně neumožňují plnění výživného na nezletilého ve stanovené výši. Stěžovatel namítá také to, že v řízení uplatnil návrh na úpravu styku s nezletilým, který mu však byl postupem krajského soudu upřen.
III.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV.
9. Stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s jednotlivými závěry obecných soudů a nepřípustně očekává, že Ústavní soud je podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, a to především pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy, přičemž opomíjí, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel měl možnost uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování a právního zhodnocení věci přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
10. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Případné pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů je z hlediska kautel ústavního práva důležité tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Ústavní soud však také vždy zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní.
11. S názorem stěžovatele, že se obecné soudy dopustily pochybení v podobě opomenutých důkazů, se Ústavní soud neztotožňuje. Okresní soud ve věci provedl podrobné dokazování a další návrhy účastníků na doplnění dokazování považoval s ohledem na rozsah dokazování za zbytečné. Krajský soud dokazování za účelem stanovení přiměřeného výživného nezletilému a uceleného objasnění aktuálních osobních a majetkových poměrů jeho rodičů ještě doplnil, když dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně byla sice správná, ale nebyla zcela kompletní. Následně zjištěný skutkový stav již pokládal za dostatečně prokazující celkové poměry, a to aniž by bylo třeba dokazování doplnit o další stěžovatelem navržené důkazy, které by nemohly nic dalšího k objasnění poměrů přinést, neboť potřebné údaje si již soud opatřil. Důkazní návrhy stěžovatele tak nebyly ignorovány a pokud soudy některé důkazní návrhy stěžovatele neprovedly, tento postup také řádně zdůvodnily. K pochybení v podobě opomenutých důkazů, které by bylo z hlediska ústavního práva relevantní, tedy nedošlo.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že soudy jeho skutečné poměry nehodnotily objektivně a že výživné ve stanovené výši není schopen plnit. K těmto námitkám je však třeba konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
13. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy ke stanovení výše výživného provedly dostatek důkazů (vztahujících se k majetkovým poměrům stěžovatele a matky nezletilého, i k odůvodněným potřebám nezletilého), na kterých své rozhodnutí následně také založily. Přestože se částky stanoveného výživného, resp. dlužného výživného, mohou jevit jako poměrně dosti vysoké, nelze učinit závěr, že by byly zjevně nepřiměřené a neodpovídaly zjištěným nadstandartním majetkovým poměrům stěžovatele.
14. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že při úvaze o rozsahu vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému v rozhodném období vyšly soudy z čistého měsíčního příjmu stěžovatele ze zaměstnání, z nájemného získávaného z jednotlivých bytových jednotek ve vlastnictví stěžovatele, z hotovosti vykazované na jeho účtech a také z existence dalších významných majetkových hodnot stěžovatele. Krajský soud se pečlivě zabýval také proměnou majetkových poměrů stěžovatele v čase, přihlédl např. k vývoji zůstatků na jeho účtech i k přechodu stěžovatele k novému zaměstnavateli. Krajský soud zohlednil také vznik dalších vyživovacích povinností stěžovatele k jeho dvěma dětem a manželce a vypořádal se také s námitkami stěžovatele týkajícími se jeho údajných dluhů. Podle stěžovatele není akceptovatelné ani hodnocení majetkových poměrů matky nezletilého, krajský soud však nevycházel pouze z tvrzené výše jejích příjmů, ale zohlednil také její příjmovou potencialitu a taktéž její další majetek. V rámci svých úvah se soudy zabývaly také odůvodněnými potřebami nezletilého a posoudily také přiměřenost výše výživného. Krajský soud konstatoval, že i při prokázaných vyšších nákladech nezletilého není schopen částky výživného zcela spotřebovat, a proto rozhodl o hrazení výživného taktéž formou tvorby úspor.
15. Při stanovení výše výživného tedy krajský soud vzal v potaz minulé i aktuální potřeby nezletilého a majetkovou situaci rodičů nezletilého správně hodnotil v širších souvislostech - majetkovými poměry rodičů nezletilého se zabýval komplexně, zohlednil jejich celkovou životní úroveň a přihlédl k jejich možnostem a schopnostem. Způsob, jakým ke konkrétní výši výživného pro jednotlivá období dospěl, krajský soud také pečlivě a přezkoumatelným způsobem popsal a zdůvodnil. Závěry učiněné v otázce výše výživného tak Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat. Krajský soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení a své rozhodnutí založil na ústavně přijatelných skutkových i právních závěrech.
16. Stěžovatel brojí také proti stanovení výživného zpětně za dobu tří let od podání návrhu. Takový postup je však v souladu s §922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle kterého lze výživné přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne. Pokud stěžovatel tento postup považuje za nespravedlivý s ohledem na okolnost, že jako otec dítěte byl původně zapsán jiný muž, který své otcovství následně popřel, je třeba poukázat na to, že krajský soud zohlednil skutečnost, že původní matrikový otec na výživné pro nezletilého taktéž hradil určitou částku, a správně dovodil, že v tom rozsahu stěžovatel není povinen doplácet to, co již bylo pokryto výživným od tehdejšího matrikového otce. V této souvislosti lze odkázat například také na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/12 ze dne 28. 11. 2013 nebo na usnesení sp. zn. II. ÚS 3628/14 ze dne 24. 3. 2015 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). K pochybení tedy nedošlo ani v tomto ohledu.
17. V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel navrhl, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů nebo do jeho výlučné péče. Vzhledem k tomu, že dle §422 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je s řízením o určení otcovství spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého, okresní soud rozhodoval o úpravě poměrů k nezletilému a dospěl k závěru, že s ohledem na stálost rodinného zázemí a na skutečnost, že na výchově se doposud podílela pouze matka, je namístě rozhodnout o svěření nezletilého do její výchovy, neboť nezletilý si do věku svých osmi let ke stěžovateli, jakožto svému biologickému otci, zatím nevytvořil žádné emocionální pouto a sociální vazbu. Aby si stěžovatel a nezletilý mohli vytvořit a rozvíjet vzájemný vztah, bylo okresním soudem v průběhu řízení prostřednictvím předběžného opatření přistoupeno k asistovanému styku stěžovatele a nezletilého s tím, že případná úprava jejich styku bude předmětem dalšího řízení. Krajský soud ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatele upozornil, že výroky I. a II. o určení otcovství a výchově nezletilého nebyly odvoláním napadeny žádným z účastníků a vysvětlil, že pokud stěžovatel navrhl, aby odvolací soud tento výrok doplnil o úpravu jeho styku s nezletilým, nebylo mu možno vyhovět, neboť řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým nebylo předmětem řízení před soudem prvního stupně. S řízením o určení otcovství ze zákona řízení o úpravě styku otce s nezletilým spojeno není a ani jeden z rodičů neučinil návrh na úpravě styku předmětem řízení tak, aby bylo povinností soudu o takovém návrhu věcně rozhodnout. Krajský soud proto uzavřel, že pokud tedy předmětem řízení nebylo také řízení o úpravě styku stěžovatele s nezletilým, pak se tato úprava styku nemohla stát předmětem ani řízení u odvolacího soudu.
18. Přisvědčit tak nelze ani námitce stěžovatele, že mu byla postupem krajského soudu upřena úprava styku s nezletilým. Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud v odůvodnění rozhodnutí vhodným způsobem vysvětlil, proč z pozice odvolacího soudu nemohl návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilým vyhovět. Stěžovatel navíc nebyl z kontaktu s nezletilým vyloučen, jelikož za účelem jejich postupného sblížení byl již v řízení před okresním soudem předběžným opatřením upraven asistovaný styk nezletilého se stěžovatelem. Takové řešení se s ohledem na konkrétní okolnosti případu jeví v danou chvíli jako vhodné. Pokud má stěžovatel za to, že úprava styku s nezletilým formou asistovaného styku již splnila svůj účel, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud a novým návrhem se domáhal úpravy styku s nezletilým v běžné formě.
19. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že navzdory přesvědčení stěžovatele se soudy věcí řádně zabývaly, specifickým okolnostem daného případu věnovaly odpovídající pozornost a vypořádaly se také s námitkami stěžovatele. Rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnily. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
20. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu