ECLI:CZ:US:2017:3.US.2144.17.1
sp. zn. III. ÚS 2144/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Aleny Honců, zastoupené Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem, sídlem Skořepka 422/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 33 Cdo 2065/2016-662, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 2014 č. j. 30 Co 10/2013-600 a proti usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. září 2012 č. j. 6 C 409/2007-369 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2014 č. j. 6 C 409/2007-540, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) MUDr. Jiřího Bastla a 2) PhDr. Zdeňky Bastlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rubrikovaným usnesením (poté co mu věc byla vrácena odvolacím soudem k dalšímu řízení) zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 6 C 72/2000, ve které rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 30. 4. 2003 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2004 č. j. 30 Co 233/2004-235 tak, že uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům částku 14 814 575 Kč z titulu smlouvy o půjčce.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud shora identifikovaným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil, změnil pouze nákladový výrok soudu prvního stupně.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se původní meritorní rozhodnutí v prvé řadě opírá o obsah dvou svědeckých výpovědí, setrvává proto v přesvědčení, že když jí předložené nahrávky zpochybňují důvěryhodnost obou těchto svědků, je důvod pro obnovu řízení dán. Obecné soudy však odmítly předmětné nahrávky jako důkaz provést (s poukazem na porušení osobnostních práv nahrávaných osob, jež k nahrání nedaly souhlas), což dle názoru stěžovatelky odporuje závěrům přijatým v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485). V postupu obecných soudů, jež se řádně nezabývaly otázkou, zda v daném procesním kontextu není namístě označit předložené nahrávky za přípustný důkaz, tak stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Za zjevně neopodstatněnou je přitom namístě označit (mimo jiné) ústavní stížnost, jež ve své podstatě obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované tomu tak bylo.
9. Otázce přípustnosti důkazu nahrávky pořízené bez vědomí nahrávané osoby věnovaly obecné soudy v předchozím řízení mimořádnou pozornost (srov. čtvrtý odstavec na str. 2 usnesení dovolacího soudu a str. 7 a 8 usnesení krajského soudu), pročež na tomto místě postačí na předmětné pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí v úplnosti odkázat, neboť s tam zaznamenanými závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje.
10. Odkazuje-li přitom stěžovatelka na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/14, vyhlášeného až poté, co v projednávané věci rozhodoval krajský soud, je třeba zdůraznit, že tyto závěry do posuzované věci - právě z důvodů předestřených již v odkazovaných částech odůvodnění usnesení odvolacího a dovolacího soudu - nedopadají. Nálezová věc se totiž týkala pracovněprávního sporu, ve kterém stěžovatel vystupoval v postavení slabší (smluvní) strany (tedy jako zaměstnanec). Naproti tomu v posuzované věci takové charakteristiky zjevně absentují, přičemž ani z ústavní stížnosti nevyplývá, proč by se na stěžovatelku mělo hledět jako na slabší (smluvní) stranu. Stěžovatelčin odkaz na uvedený nález je tedy nepřípadný.
11. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že sice neměl k dispozici kopii usnesení krajského soudu, kterým věc vrátil k projednání okresnímu soudu se závazným pokynem, aby se soud první instance zabýval otázkou přípustnosti předmětných nahrávek jako důkazů, nicméně není zřejmé, jak by tyto nahrávky, jež byly zjevně pořízeny až po právní moci původního meritorního rozsudku okresního soudu, mohly představovat relevantní důkaz ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, dle kterého by takový důkaz musel existovat již v době rozhodování soudů v původním řízení (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 1872/2015).
12. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy prokázat nepodařilo; právní závěry, ke kterým obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly, nevybočují z mezí ústavnosti, Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu