ECLI:CZ:US:2017:3.US.2146.16.1
sp. zn. III. ÚS 2146/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Rachida Boutouala, státního občana Maroka, zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem, sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4 - Chodov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. června 2016 č. j. 9 Azs 116/2016-22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2016 č. j. 4 A 9/2016-33, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství cizinecké policie ze dne 12. ledna 2016 č. j. CPR-38289-2/ČJ-2015-930310-V243 a proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 26. září 2015 č. j. KRPA-492338-73/ČJ-2014-000022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal Ústavní soud o přiznání odkladného účinku "napadeného rozhodnutí".
3. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství cizinecké policie ze dne 12. 1. 2016 č. j. CPR-38289-2/ČJ-2015-930310-V243 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 26. 9. 2015 č. j. KRPA-492338-73/ČJ-2014-000022, kterým bylo rozhodnuto podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), o jeho správním vyhoštění na dobu deseti měsíců. Počátek doby, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců tak, že k němu má dojít do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 tohoto zákona. Výše uvedené rozhodnutí odvolacího orgánu napadl stěžovatel správní žalobou.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 3. 2016 č. j. 4 A 9/2016-33 byla žaloba stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu zamítnuta, neboť stěžovatel na území České republiky pobýval v době od 2. 5. 2014 do 30. 12. 2014 bez víza, přestože k tomu nebyl oprávněn.
5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 č. j. 9 Azs 116/2016-22 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatel pobýval na území České republiky skoro tři čtvrtě roku neoprávněně (do 1. 4. 2014 pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, který byl dne 1. 4. 2014 ukončen; dne 30. 12. 2014 byl zajištěn). Tím závažně narušil veřejný zájem na kontrole imigrace a na tom, aby se na území státu nezdržovali cizinci, kteří svým negativním postojem k dodržování zákonů dávají najevo svou neúctu k právnímu systému hostitelské země. V České republice podle spisového materiálu pobýval minimálně od února 2006. Dne 30. 12. 2014 byl zajištěn a stejného dne bylo zahájeno řízení o jeho správním vyhoštění.
6. V rámci kritérií týkajících se soukromého a rodinného života stěžovatele Nejvyšší správní soud zohlednil námitky stěžovatele, že v České republice má nezletilého syna (narozen 2004). Nejvyšší správní soud vyšel ze zjištění, že v době rozhodování odvolacího správního orgánu v žádném případě nešlo o dlouhotrvající vztah vysoké intenzity. Vyplývá to především z výpovědi matky nezletilého, která uvedla, že od konce roku 2013 asi šest let zpět stěžovatel syna neviděl; dluží na výživném asi 100 000 Kč. Jeho syn jej spíše oslovuje Rachide, protože slovem "tatí" nazývá partnera matky. Na výchově se dle její výpovědi nepodílel a nepodílí. Často pobýval v zahraničí, což přiznává i sám stěžovatel. Argumentům stěžovatele, že se významnou měrou podílí na výchově nezletilého, popř. že realizace správního vyhoštění by znamenala nenahraditelnou citovou újmu, soud na základě zjištěného skutkového stavu neuvěřil. Zmiňovanou dohodu směřující ke střídavé péči soudům stěžovatel nepředložil. Pravidelný styk stěžovatele s nezletilým synem začal až od roku 2015, poté co bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Do té doby se na výchově nepodílel, finančně přispíval nepravidelně. Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že v České republice stěžovatel nemá silné sociální a kulturní vazby. Doposud neovládá český jazyk a není na Českou republiku vázán ani po ekonomické stránce (práce v zahraničí). Stěžovatel proto má ve své domovské zemi pravděpodobně silnější vazby než v České republice (matka, případně majetek). Nejvyšší správní soud dovodil, že realizace správního vyhoštění i s ohledem na domovský stát stěžovatele nemůže vést k tomu, že by přestal finančně připívat na nezletilého. Soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel v minulosti často pobýval v zahraničí, se synem byl v kontaktu 6 let pouze telefonicky. V rámci takto zjištěných skutečností nelze podle Nejvyššího správního soudu hodnotit správní vyhoštění na dobu deseti měsíců jako nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Skutkový stav posoudil Nejvyšší správní soud jako dostatečně zjištěný. Městskému soudu nelze vytýkat, že si neopatřil dostatečné podklady. Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, stěžovatel v řízení před městským soudem žádné důkazy nepředložil. Městskému soudu podle Nejvyššího správního soudu nelze vytýkat ani argumentaci o možném využití elektronických médií pro zachování kontaktu mezi stěžovatelem a jeho synem. Takový způsob komunikace je mezi dětmi ve věku syna stěžovatele rozšířený a obvyklý. Nejvyšší správní soud neshledal, že by byla porušena Úmluva o právech dítěte, podle které může dojít k oddělení dítěte od rodičů například z důvodu deportace (čl. 9 bod 4). Soud neshledal důvodné ani námitky týkající se porušení ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), o rodičovské odpovědnosti. Ta rovněž předpokládají, že dítě může žít z různých důvodů pouze s jedním z rodičů. Obsahem rodičovské odpovědnosti je mimo jiné péče o zdraví dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání. Matka nezletilého uvedla, že se stěžovatel na jeho výchově nepodílí. Ze zjištěných okolností Nejvyšší správní soud dovodil, že je zřejmé, že sám stěžovatel svoji rodičovskou odpovědnost zanedbával minimálně šest let, kdy vůbec nebyl s nezletilým v osobním styku.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel namítá, že na základě výše uvedených rozhodnutí mu bylo uloženo správní vyhoštění na dobu 10 měsíců, ačkoli stěžovatel má na území České republiky nejbližší rodinnou vazbu, a to svého syna, státního občana České republiky. Stěžovatel uvádí, že jeho syn byl soudně svěřen do péče matky, styk stěžovatele se synem nebyl upraven. Stěžovatel se se synem pravidelně stýká od počátku roku 2015. Ačkoli se stěžovatel v předcházejících letech se synem nestýkal, stěžovateli se podařilo vybudovat s nezletilým kvalitní vzájemný láskyplný rodinný vztah. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že matka nezletilého před správním orgánem uvedla, že by ji případné vyhoštění zasáhlo hlavně finančně a syna citově. Stěžovatel se od roku 2015 významnou měrou podílí na výchově syna (ačkoli v minulosti tomu tak nebylo), syna navštěvuje, společně chodí na procházky, jezdí na výlety, synovi dává dárky. Nezletilý stěžovatele oslovuje křestním jménem nebo mu střídavě říká "táto". Skutečnost, že slovem "táto" nezletilý oslovuje také přítele své matky, nesnižuje kvalitu vztahu stěžovatele a nezletilého. Stěžovatel a matka syna stěžovatele se dohodli na střídavé péči o syna.
8. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími mu byl znemožněn podíl na výchově syna, znemožněn osobní kontakt se synem, resp. znemožněn fyzický kontakt otce se synem. Stěžovatel namítá, že postupem soudů i správních orgánů byl zkrácen na svých právech a stejně tak byl zkrácen na svých právech i jeho nezletilý syn. Synovi je již 12 let a dle občanského zákoníku má právo vyjádřit se k tomu, zda si přeje, aby byl vychováván pouze matkou nebo střídavě matkou a otcem, resp. má právo vyjádřit se nejen před soudem k tomu, v jakém rozsahu by se chtěl se svým otcem stýkat. Správní orgány ani soud se stanoviskem či přáním dítěte nezabývaly, ačkoli nezletilý má právo se k této věci vyjádřit. Nezletilý syn nebyl doposud k věci vyslechnut a bylo mu tak upřeno základní právo na osobní styk se svým otcem. Stěžovatel namítá porušení výše uvedených ústavně zaručených práv, neboť správní orgány i soudy rozhodly o uložení správního vyhoštění stěžovatele, aniž by vyslechly jeho syna a aniž by aktuálně vyslechly matku syna stěžovatele, kteří jsou napadeným rozhodnutím citelně dotčeni.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
13. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele na jeho rodinný život a rodinný život jeho nezletilého syna; napadenými rozhodnutími bylo stěžovateli znemožněno se se svým synem osobně stýkat. Stěžovatel dále namítá, že jeho synovi nebylo umožněno vyjádřit se v řízení k tomu, zda si přeje, aby byl vychováván pouze matkou nebo střídavě matkou a otcem a dále k tomu, v jakém rozsahu by se chtěl se svým otcem stýkat.
14. Ústavní soud konstatuje, že otázce posouzení přiměřenosti dopadů napadených rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele se správní orgány i oba správní soudy věnovaly dostatečně a ústavně konformně.
15. Nejvyšší správní soud vzal v úvahu zejména skutečnost, že stěžovatel pobýval na území České republiky téměř tři čtvrtě roku neoprávněně, že od konce roku 2013 asi šest let zpět stěžovatel syna neviděl, že dluží na výživném asi 100 000 Kč, že na výchově stěžovatelova syna se dle výpovědi jeho matky nepodílí a nepodílel a často pobýval v zahraničí, přičemž dohodu směřující ke střídavé péči soudům nepředložil; pravidelný styk s nezletilým synem začal až od roku 2015, poté co bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Do té doby se na výchově nepodílel, finančně přispíval nepravidelně.
16. V této souvislosti Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které pokud byl rodinný život rozvíjen až poté, kdy dotčené osoby věděly, že cizinec pobývá na území nelegálně, vede to zpravidla k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Biraga a ostatní proti Švédsku, 3. 4. 2012, stížnost č. 1722/10, §50; či Jeny Olajide Sarumi proti Spojenému království, 26. 1. 1999, stížnost č. 43279/98, nebo Andrey Shebashov proti Lotyšsku, 9. 11. 2000, stížnost č. 50065/99).
17. Nejvyšší správní soud dále přihlédl k tomu, že stěžovatel nemá v České republice silné sociální a kulturní vazby; doposud neovládá český jazyk a není na Českou republiku vázán ani po ekonomické stránce (práce v zahraničí). Nejvyšší správní soud dovodil, že realizace správního vyhoštění i s ohledem na domovský stát stěžovatele nemůže vést k tomu, že by přestal finančně připívat na nezletilého. Nejvyšší správní soud přihlédl i k tomu, že stěžovatel v minulosti často pobýval v zahraničí, se synem byl v kontaktu 6 let pouze telefonicky.
18. Ústavní soud neshledal ústavně nekonformním závěr Nejvyššího správního soudu, že nebyla porušena Úmluva o právech dítěte a že důvodné nejsou ani námitky týkající se porušení ustanovení občanského zákoníku o rodičovské odpovědnosti; naopak ze zjištěných okolností je zřejmé, že sám stěžovatel svoji rodičovskou odpovědnost zanedbával minimálně šest let, kdy vůbec nebyl s nezletilým v osobním styku.
19. S ohledem na výše uvedené lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, že v rámci zjištěných skutečností nelze hodnotit správní vyhoštění na dobu 10 měsíců jako nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
20. Ústavní soud dodává, že vyhoštění na dobu deseti měsíců není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele jako vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho předchozímu jednání. Rozhodnutím o vyhoštění na dobu deseti měsíců navíc není stěžovateli odepřen výkon rodičovských práv.
21. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně a velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a rovněž zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se pak důkladně zabýval stěžovatelem namítanou nepřiměřeností zásahu do jeho soukromého a rodinného života, přičemž zohlednil kritéria stanovená judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy.
22. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
23. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv svého nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele), a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů jako tzv. akcio popularis.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
25. Podle §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, návrhu na odklad vykonatelnosti proto nevyhověl; vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti nepovažoval za potřebné rozhodovat o něm samostatným usnesením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu