ECLI:CZ:US:2017:3.US.215.17.1
sp. zn. III. ÚS 215/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 51 Co 313/2016-293 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. června 2016 č. j. 50 P 176/2015-259, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a a) nezletilé M. P. a b) nezletilé E. P., obou zastoupených opatrovníkem Městskou částí Praha 5, sídlem 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, a c) B. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu, upraveného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, na ochranu rodinného života, upraveného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na výchovu svého dítěte, upraveného čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce nezletilých vedlejších účastnic (dále jen "nezletilé") na změnu výchovy a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, jež by opodstatňovala nové rozhodnutí ve věci (§909 občanského zákoníku). Odmítl totiž, že by stěžovatelem tvrzené skutečnosti - nástup nezletilé M. do školy, nedostatečná péče vedlejší účastnice B. P. (dále jen "matka") či zastavení stěžovatelova trestního stíhání i řízení o přestupku, byly s to "změnu poměrů" založit, a to z důvodu, že nebyly prokázány (konkrétně pokud jde o údajné nedostatky v matčině péči), nebo je nelze považovat za relevantní.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se se závěry obvodního soudu ztotožnil, a proto rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil; dále pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že ve sporech o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí by mělo být postupováno z úřední povinnosti tak, aby byl zjištěn nejlepší zájem nezletilých a rozhodnutí bylo v souladu s ním, přičemž nelze volit formalistický přístup, ale takový, který bude v zájmu nezletilých, to vše navíc "v reálném časovém rámci". Je názoru, že ke změně poměrů došlo a že tato změna byla v soudním řízení prokázána. O úpravě poměrů k nezletilým bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 9. 2014 č. j. 25 Nc 424/2013-171, který byl vydán za situace, kdy byl matkou křivě obviněn ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí a kdy matka dne 20. 7. 2013 bez jeho souhlasu odvedla nezletilé ze společné domácnosti a zabránila mu ve styku s nimi, nemohl s nimi komunikovat ani prostřednictvím telefonu, první setkání proběhlo dne 26. 11. 2013 v délce 90 minut u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, další pak tamtéž dne 4. 12. 2013, 13. 1., 27. 1., 12. 2. a 24. 2. 2014, od 19. 3. 2014 do výše zmíněného rozhodnutí soudu mohl vídat nezletilé každou středu od 10 do 16 hod. a každou druhou sobotu od 9 do 18 hod.
5. V současné době je situace taková, že trestní stíhání skončilo postoupením jinému orgánu a přestupkové řízení bylo zastaveno, s nezletilými se stýká na základě shora uvedeného rozsudku každý sudý týden od pátku 12.30 hod. do neděle 19.30 hod. a ve středu od 10 do 19.30 hod., každý lichý týden pak od úterý 12.30 hod. do středy 19.30 hod. Dle stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů, jež odůvodňuje, aby se soudy zabývaly otázkou, zda pro nezletilé nebude lepší střídavá péče, jestliže mu tato možnost byla upřena v důsledku křivého obvinění. S odkazem na znalecký posudek ze dne 17. 7. 2014 stěžovatel odmítl jako nepravdivý závěr obvodního soudu, že při rozhodování věci (v roce 2014) nebylo konstatováno nebo hodnoceno dané trestní řízení.
6. Dále stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně nálezy ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/58 SbNU 363) a ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)] a ustanovení §26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, resp. §907 občanského zákoníku s tím, že jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, mají-li o výchovu zájem a dbali-li oba kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, mělo by být svěření dítěte do střídavé péče pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je takové řešení v zájmu dítěte. Střídavou péči nelze přitom vyloučit jen z důvodu, že s ní jeden z rodičů nesouhlasí.
7. V daném případě je dle stěžovatele pro nezletilé střídavá péče výhodnější. Jak plyne z výpovědí rodičů i ze znaleckého posudku podaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 424/2013, on - na rozdíl od matky - nezletilým nabízí různé aktivity, ve znaleckém posudku bylo také konstatováno, že ve výhradní péči matky se nezletilé dostaly do pásma mírné mentální retardace. Pro nezletilé je dále střídavá péče méně zatěžující, protože nyní jsou vystaveny neustálému stěhování a předávání, což snižuje dobu, kterou s nimi může trávit při aktivitách, jež jim zajišťuje a jejichž časové a finanční náklady výlučně nese. V případně střídavé péče by se zátěž dětí snížila, zvláště kdyby bylo stanoveno jejich předávání ve škole. Dosavadní průběh styku také ukázal, že rodiče jsou schopni spolu řádně komunikovat, takže funkčnost střídavé péče by byla zachována, a to bez nadměrné emoční zátěže pro nezletilé.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
9. Městský soud uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, resp. v zájmu nezletilých, protože nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti odůvodňující změnu výchovného prostředí.
10. Obvodní soud pouze odkázal na svůj rozsudek, který byl vydán po provedeném dokazování na základě zjištěného skutkového stavu v zájmu nezletilých.
11. Úřad městské části Praha 5 jako kolizní opatrovník uvedl, že v rámci řízení o změně výchovy jednal s oběma rodiči, vyžádal si zprávy od lékaře, školy a školky, provedl pohovor s dětmi v místě bydliště matky, přičemž v jednotlivostech odkázal na svou zprávu doručenou obvodnímu soudu dne 2. 6. 2016. V řízení před obvodním soudem zejména s ohledem na přání nezletilých navrhl, aby byl stěžovatelův návrh odmítnut. V odvolacím řízení se uskutečnil s nezletilými další pohovor v neutrálním prostředí, o kterém nebyl žádný z rodičů předem informován, děti se vyjádřily stejně jako při prvním pohovoru. V podrobnostech i zde poukázal na svou zprávu doručenou městskému soudu dne 21. 10. 2016, a dodal, že během celého řízení vycházel z toho, že oba rodiče jsou dobrými vychovateli, děti však preferují péči matky s rozšířeným stykem otce, dané uspořádání je pro ně stabilní, jasné, emočně bezpečné, přičemž daná preference může být způsobena i pohlavím a věkem nezletilých.
12. Matka uvedla, že k žádné podstatné změně nedošlo, nezletilá M. pouze nastoupila do první třídy základní školy, což samo o sobě není skutečností, na jejímž základě lze uvažovat o změně rozhodnutí. Obvodní soud své rozhodnutí opřel zejména o zprávu kolizního opatrovníka a důkazy, které předložila. V řízení bylo vyvráceno tvrzení otce ohledně nedostatečné přípravy nezletilé M. na vyučování, nebylo u ní shledáno žádné závadové prostředí, nepotvrdilo se ani, že v bytě kouří, jak stěžovatel tvrdil, nezletilé se vyjádřily tak, že se na otce těší, ale že chtějí zůstat v její péči, vadí jim, že když jsou u stěžovatele, musí brzy vstávat. Styku nebrání, naopak umožňuje otci stýkat se s dětmi nad rámec dohody schválené soudem, dokonce mu navrhla, aby s nimi strávil jarní prázdniny. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nástup do školy není podstatnou změnou, že nebylo prokázáno, že by se o nezletilé špatně starala, v její péči, včetně školní přípravy nezletilé M., nebyly zjištěny žádné nedostatky. Ani další skutečnosti, které stěžovatel uvedl (trestní stíhání či to, že se s dětmi pravidelně stýká), změnu poměrů nezakládají.
13. Dále matka uvedla, že M. má výborný prospěch, že ona se - na rozdíl od stěžovatele - účastní třídních schůzek, děti navštěvují kroužek aerobiku, ona sama s nimi podniká řadu aktivit, a tudíž stěžovatelovo tvrzení není pravdivé. Navíc ji stěžovatel před nezletilými vulgárně napadá, uráží její etnikum, tvrdí, že není jejich "pravá matka", děti jsou z toho rozrušené, hrozí také, že stěžovatel se svou matkou nezletilé budou ovlivňovat tak, aby je získal do své výlučné péče. Komunikace není bezproblémová, stěžovatele o nezletilých informuje, zatímco on ji v rozsáhlé e-mailové komunikaci zahrnuje výtkami. Stěžovatelův argument o častém stěhování nezletilých má být zavádějící, protože v případě střídavé péče by nezletilé musely absolvovat časté ranní vstávání. Argumentoval-li stěžovatel materiálním zázemím a intelektuální péčí, ona jim poskytuje emoční zázemí, což nelze přirovnat k žádné majetkové hodnotě, a nebylo prokázáno nic, co by nasvědčovalo potřebě odebrání nezletilých z jejího výchovného prostředí.
14. K stěžovatelově právní argumentaci matka poukázala na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně usnesení ze dne 25. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 122/15, ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3583/14 a ze dne 15. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], z nichž plyne, že při rozhodování o podobě výchovy nezletilých dětí by sice střídavá péče měla být za splnění všech zákonných podmínek pravidlem, avšak je nutno vždy vycházet z individuálních okolností každého případu. V daném případě veškeré předpoklady splněny nebyly, neboť nezletilé se vyjádřily, že chtějí setrvat v její péči, v níž nebyla shledána žádná pochybení, mezi rodiči je nadále problematická komunikace, a změna poměrů odůvodňující změnu rozhodnutí o výchově nezletilých nebyla prokázána. Obecné soudy se s okolnostmi podstatnými pro rozhodnutí vypořádaly, právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí řádně zdůvodnily.
15. Ústavní soud zaslal citovaná vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatel využil. Upozornil, že obvodní soud vyšel z výpovědi matky, zatímco jeho výpověď označil za subjektivní či nepodloženou, ač matka svá tvrzení neprokázala, nezajímaly ho ani jím navržené důkazy, jimiž chtěl prokázat, že mu matka vyhrožovala. Pokud jde o změnu poměrů, soud v roce 2014 rozhodoval za situace, kdy matka držela nezletilé jako "rukojmí" a rozšíření styku podmiňovala svou výlučnou péčí, znalecký posudek vyzníval v jeho neprospěch, neboť v něm bylo v rozporu se skutečností uvedeno, že děti byly svědky násilí na matce, přičemž znalkyně navrhla úpravu styku v dosavadním, tj. malém rozsahu, ačkoliv se děti z důvodu nedostatku podnětů ze strany matky dostaly do pásma mírné mentální retardace. Znalecké závěry, dle nichž on i matka jsou nevyzrálé osobnosti, mají být v rozporu se závěry Dr. Weisse. Při uzavírání dohody v roce 2014 si byl vědom, že si děti budou muset na něj znovu zvykat. S ohledem na později zjištěnou skutečnost, že matka nebyla obětí domácího násilí, jež dle stěžovatele představuje zásadní aspekt změny poměrů, měla být znaleckému zkoumání podrobena matka. Současně stěžovatel vytkl městskému soudu, že přesto na matku, kterou označuje za "dobrou herečku", pohlížel jako na oběť. Dle stěžovatele nemůže být matka dobrým vychovatelem, protože lhala, nedává dětem dostatek podnětů, postupovala sobecky, když děti využívala jako nástroj boje proti němu a manipulovala s nimi. Stěžovatel vyjádřil nespokojenost s prací orgánu sociálně-právní ochrany dětí, neboť kladl překážky jeho iniciativě o co nejširší styk s dětmi. Jde-li o přání nezletilých, je nutné dětem naslouchat, nicméně nelze se jejich přáním bezvýhradně řídit, navíc nezletilé jsou si vědomy, že se matka o jejich přání dozví. Preference dětí není způsobena důvody konstatovanými opatrovníkem, jde o kombinaci mnoha spletitých faktorů. Současně stěžovatel vyjádřil ochotu předat děti matce, když o to požádá, popsal matčiny nedostatečné bytové podmínky, zpochybnil její tvrzení ohledně aktivit s nezletilými, odmítl, že by nedocházel do školy, s tím, že tam nezletilé vyzvedává, narušení komunikace přisoudil stěžovatel matce, přičemž poukázal na invektivy, kterých se mu ze strany matky dostává. Odmítl, že by nezletilé musely nějak podstatně dřív vstávat, cestu do školy využívají k hrám a opakování, navíc takový argument není validní. Obecné soudy dle slov stěžovatele dovolily matce profitovat ze svého bezskrupulózního a se zájmy nezletilých rozporného jednání. Dle stěžovatele jde o případ extrémní povahy, kdy matka způsobila obrovskou újmu jemu a zejména dětem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
19. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se
dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
20. Konkrétně v případě rozhodování obecných soudů o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je třeba vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (viz čl. 32 odst. 6 Listiny), přičemž úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele zejména tím, že excesivním způsobem nerespektovaly samotné "podústavní právo" (zde příslušná ustanovení občanského zákoníku), resp. že je interpretovaly a aplikovaly v zřejmém rozporu s jejich ústavně chápaným smyslem a účelem. Samotné posouzení toho, zda - s ohledem na konkrétní okolnosti případu - byly naplněny zákonné podmínky pro svěření dítěte do výchovy toho kterého rodiče (či jiné osoby) však náleží zásadně soudům obecným [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 20 (N 32/56 SbNU 363) nebo ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, body 14-18 (N 165/58 SbNU 421)].
21. Obecně přitom platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se nutně týká i veškerého rozhodování o svěření dítěte do péče konkrétní osoby, případně o podobě této péče. Ústavní soud v této souvislosti vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být tzv. nejlepší zájem dítěte zjišťován a posuzován [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 18-25 (N 105/73 SbNU 683)].
22. Za situace, kdy již byl výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému dítěti upraven, jeho nová úprava je podmíněna "změnou poměrů" (§909 občanského zákoníku, §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), přičemž povinností obecných soudů je zkoumat nejen naplnění samotné podmínky změny poměrů, ale také její způsobilost ovlivnit původní rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1544/15). Pokud soud dospěje k závěru, že ke změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při svém prvém rozhodování o výchově nezletilého dítěte posuzuje podmínky pro jeho výchovu u toho či onoho z rodičů; důvody odůvodňující změnu takového rozhodnutí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech [viz usnesení ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000 (U 5/17 SbNU 367)].
23. S ohledem na zájem dítěte, jakož i zajištění jeho řádné výchovy, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí; tak je tomu zejména v případech, kdy dosavadní úprava výchovy již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte či se dostane do rozporu se zájmy dítěte, a to zejména tehdy, když se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 309/2005 či ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3139/14). Stabilita výchovného prostředí tak samozřejmě není hodnotou per se, ale je třeba ji posuzovat na základě kritéria nejlepšího zájmu dítěte [nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)].
24. Z požadavku "nejlepšího zájmu" dítěte tedy plyne na straně jedné povinnost obecných soudů posoudit dosavadní výchovné prostředí (uspořádání) z toho pohledu, zda jeho stabilita je hodnotou, kterou je třeba chránit, a na straně druhé zvážit možný přínos případné změny pro nezletilé dítě, a to okamžitý či pro futuro, což je ve druhém případě úkol poměrně obtížný, neboť je třeba do určité míry předjímat budoucí vývoj dítěte i celkových rodinných poměrů. Takovéto posouzení - ze své podstaty - nepřísluší Ústavnímu soudu, ale soudům obecným; jeho úkolem je "pouze" zhodnotit, zda jejich úvahy nevybočují z ústavněprávních mezí (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1306/16, bod 11).
25. Pochybení takové povahy však Ústavní soud nezjistil. V prvé řadě nelze přehlédnout, že současné uspořádání rodinných poměrů v praxi funguje z hlediska nezletilých v zásadě dobře a jim samotným vyhovuje, styk se stěžovatelem probíhá bez podstatných problémů, přičemž je upraven, resp. realizován v takovém rozsahu, že stěžovatelova péče o nezletilé se z faktického hlediska blíží péči střídavé. Oproti tomu zde stojí problematický, resp. velmi konfliktní vztah mezi rodiči, kteří se dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, rodiče na sebe vzájemně útočí (a pokračují v tom ostatně i v řízení o ústavní stížnosti). Za této situace nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak jeho případná změna z výlučné péče na střídavou, jež klade na komunikaci mezi rodiči zvýšené nároky, je spojena se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.
26. Jak Ústavní soud výše vysvětlil, necítí se být povolán k tomu, aby přezkoumával, zda stěžovatelem uplatněné skutečnosti představují relevantní "změnu poměrů". Výjimkou jsou případy, kdy se obecné soudy těmito skutečnostmi náležitě nezabývaly, případně jejich závěry bylo možné považovat po skutkové či (potažmo) právní stránce za "extrémní". V tomto směru však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, naopak ani on není přesvědčen o tom, že by za daných okolností byla stěžovatelem požadovaná změna, pokud jde o podobu péče o nezletilé, v souladu s jejich "nejlepším zájmem", a tudíž nemá, co by obecným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout.
27. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolával, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu