ECLI:CZ:US:2017:3.US.2159.16.1
sp. zn. III. ÚS 2159/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Ť., zastoupené JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem, sídlem Příběnická 1908/12, Tábor, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2016 č. j. 19 Co 329/2016 - 96, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a P. Ť., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") po vedlejším účastníkovi domáhala výživného pro rozvedenou manželku ve výši 4 000 Kč měsíčně. Návrh odůvodnila tím, že je nezaměstnaná, vedená v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce České republiky, má zdravotní problémy s nedoslýchavostí a žije jen z dávek pomoci v hmotné nouzi, zatímco vedlejší účastník jako řidič dosahuje příjmu okolo 20 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník měl stěžovatelku křivým obviněním a svým jednáním dostat do dluhů a způsobit jí zdravotní problémy. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2015 č. j. 12 C 142/2015-59 žalobu na stanovení výživného rozvedené manželky jako nedůvodnou zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 34 702,80 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2016 č. j. 19 Co 329/2016-96 byl rozsudek okresního soudu v jeho výroku I. potvrzen a ve výroku II. byl změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 10 900 Kč. Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 300 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v řízení před okresním soudem nepředložila žádný relevantní důkaz o tom, že by jí její současný zdravotní stav bránil, aby přijala nějaké vhodné zaměstnání. Skutečnost, že jí bylo nabídnuto zaměstnání mimo její trvalé bydliště, do kterého bylo nutno dojíždět, není dle názoru soudu závažnou překážkou, která by bránila stěžovatelce v přijetí pracovního místa. Krajský soud proto shodně s okresním soudem dovodil, že je v možnostech stěžovatelky opatřit si přiměřené zaměstnání a dosahovat z něj příjmu k zajištění potřeb, a proto uzavřel, že na straně stěžovatelky nejsou splněny podmínky §760 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro přiznání výživného rozvedené manželky v přiměřeném rozsahu, neboť stěžovatelka má schopnost sama se živit a jestliže si neopatřila přiměřené zaměstnání, pak jí v tom nebránila závažná překážka.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v řízení před obecnými soudy se domáhala po vedlejším účastníkovi výživného pro rozvedenou manželku ve výši 4 000 Kč měsíčně. Návrh odůvodnila tím, že je nezaměstnaná, vedená na Úřadu práce České republiky, má zdravotní problémy s nedoslýchavostí a žije jen z dávek pomoci v hmotné nouzi, zatímco vedlejší účastník jako řidič dosahuje příjmu okolo 20 000 Kč měsíčně.
5. Stěžovatelka namítá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její právo na soudní ochranu, neboť soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, když jednotlivé důkazy, které předložila, zhodnotily chybně, a některé nehodnotily vůbec. Těmito důkazy stěžovatelka v řízení chtěla prokázat, že její zdravotní stav jí znemožňuje přijmout jakoukoliv práci. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly předloženými důkazy o jejích dostupných finančních prostředcích, žije jen z příspěvku na živobytí, jehož výše je pouhých 3 410 Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že všechny její zdravotní komplikace souvisejí s manželstvím, které uzavřela s vedlejším účastníkem, se kterým je již více než rok rozvedená, a proto před soudy žádala o určení výživného pro rozvedeného manžela.
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezákonně neprovedly jí navržené důkazy pro jejich údajnou nadbytečnost nebo nepřípustnost a tvrdí, že nedostatečné dokazování dosahuje ústavněprávní roviny.
7. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím obecných soudů bylo dále porušeno její právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny), a to tím, že jí obecné soudy neurčily výživné pro rozvedeného manžela, i když stěžovatelka splnila podmínky pro toto určení a žije jen z příspěvku na živobytí. Stěžovatelka z tohoto nízkého příspěvku nedokáže vyžít a práci si z důvodu svých zdravotních problémů nemůže najít.
8. Stěžovatelka dále namítá zásah do svého práva vlastnit majetek. Tím, že jí obecné soudy neurčily výživné pro rozvedeného manžela, i když stěžovatelka splnila podmínky pro toto určení, znemožnily jí získání majetku ve výši nepřiznaného výživného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona o a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, kdyby obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu krajským soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud přezkoumává dokazování uskutečněné před soudy jedině tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
14. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutno připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51).
15. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním. Stěžovatelka v řízení před okresním soudem nepředložila žádný relevantní důkaz o tom, že by jí její současný zdravotní stav bránil, aby přijala nějaké vhodné zaměstnání. Skutečnost, že jí bylo nabídnuto zaměstnání mimo její trvalé bydliště, do kterého bylo nutno dojíždět, není závažnou překážkou, která by bránila stěžovatelce v přijetí pracovního místa. Ústavní soud konstatuje, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2007 a smlouvou o ubytování ze dne 26. 12. 2015.
16. Krajský soud se v předmětné věci ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovatelka si neopatřila přiměřené zaměstnání, přestože jí v tom nebránila závažná překážka podle §760 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku. Závěr obecných soudů, že v předmětné věci není splněna podmínka pro přiznání výživného rozvedené manželky, shledal Ústavní soud ústavně konformním.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by rozsudkem krajského soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu