ECLI:CZ:US:2017:3.US.2187.16.1
sp. zn. III. ÚS 2187/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Sucháčka, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, sídlem Pekárenská 330/12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2016 č. j. 56 Co 24/2016-66 a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. října 2015 č. j. 7 C 57/2015-42, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a Josefa Sucháčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2015 č. j. 7 C 57/2015-42 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti na vedlejšího účastníka, zletilého syna stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 3. 2016 č. j. 56 Co 24/2016-66 byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
3. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu; v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že bezprostředně po ukončení studia v oboru cukrář byl vedlejší účastník přijat do učebního poměru v příbuzném oboru kuchař-číšník, a proto se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že další studium vedlejšího účastníka je účelnou přípravou na jeho budoucí povolání, byť jde o studium na stejném stupni školy, jaký vedlejší účastník ukončil. Vedlejší účastník v důsledku toho, že ve studiu řádně pokračuje, není dosud schopen sám se živit. V této souvislosti krajský soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591). Námitku stěžovatele, že další trvání vyživovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi odporuje dobrým mravům, neshledal krajský soud rovněž opodstatněnou.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se náležitě nezabývaly jeho tvrzením, že vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi již netrvá, protože vedlejší účastník řádně nepokračuje ve studiu vyššího stupně, když opakovaně studuje školu stejného stupně, jaký již v minulosti absolvoval, a dále, že nárokování výživného ze strany vedlejšího účastníka je v rozporu s dobrými mravy, neboť syn se svým otcem dlouhodobě nekomunikuje a nezachovává vůči němu alespoň minimální úroveň běžné lidské slušnosti. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na závěry Ústavního soudu, že za řádnou přípravu na zaměstnání nelze považovat opakované studium školy stejného stupně (odkazuje např. na usnesení ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 1805/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná, nebo na nález sp. zn. II. ÚS 2121/14).
5. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že i když vedlejší účastník studuje druhý obor stejného stupně jako předchozí (střední odbornou školu - učební obor), z praktického hlediska v podstatě jde v tomto jedinečném případě o zvyšování kvalifikace vedlejšího účastníka. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14, ve kterém se uvádí, že "toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání". Vedlejší účastník však studuje učební obor stejného stupně, který na původně studovaný obor nenavazuje. Navíc se řada školních předmětů druhého učebního oboru překrývá se školními předměty prvního oboru.
6. Tím, že obecné soudy odmítly doplnit dokazování ohledně tvrzení vedlejšího účastníka o tom, že s otcem nekomunikuje a nejedná s ním alespoň v mezích obecné lidské slušnosti z důvodu, že se k němu otec v době společného soužití měl údajně chovat špatně, a toto tvrzení považovaly za pravdivé, došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. l Listiny. Obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nerespektovaly jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní" tím, že tvrzení stěžovatele neposoudily se stejným důrazem jako tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatel namítá, že pokud krajský soud uvádí, že řízení před okresním soudem bylo koncentrováno podle §118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a tvrzení o charakteru vztahů mezi účastníky proto nelze podrobit dokazování v odvolacím řízení podle návrhu stěžovatele předneseného v odvolání, není zároveň možné, aby odvolací soud akceptoval to, že okresní soud bez zkoumání pravdivosti tvrzení vedlejšího účastníka (která v několika případech pozměnil dle vlastní potřeby) převzal jako skutečnost to, že stěžovatel se měl chovat k synovi špatně (a zároveň nevzal v potaz tvrzení syna o tom, že matkou ovlivňován není). Stěžovatel uvádí, že nemohl předpokládat, že okresní soud bude tvrzení vedlejšího účastníka bez dalšího považovat za pravdivé.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že tomuto civilnímu řízení předcházelo trestní řízení, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 250/2014, v němž byl stěžovatel obžalován ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy vůči vedlejšímu účastníkovi, přičemž byl nakonec rozhodnutím krajského soudu - pobočky v Olomouci sp. zn. 68 To 72/2015-123 obvinění zproštěn; odvolací soud hodnotil otázku zániku vyživovací povinnosti jako předběžnou a došel k závěru, že vyživovací povinnost stěžovatele v tomto případě zanikla k okamžiku, kdy oprávněný úspěšně absolvoval svůj učební obor, získal výuční list a ukončil tak přípravu na své budoucí povolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, pokud obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
12. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly jeho tvrzením, že jeho vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníkovi již netrvá, když vedlejší účastník studuje druhý obor stejného stupně jako předchozí, a dále stěžovatel namítá, že další trvání této vyživovací povinnosti odporuje dobrým mravům vzhledem k tomu, jak se k němu podle jeho tvrzení vedlejší účastník chová.
13. V předmětné věci je nutno přisvědčit závěrům obecných soudů, že další vzdělávání vedlejšího účastníka je účelnou přípravou na jeho budoucí povolání, byť jde o učební poměr na stejném stupni školy, jaký vedlejší účastník ukončil, neboť - jak vyplývá z vyjádření školy - vedlejší účastník absolvováním dalšího příbuzného učebního oboru značně zvýší možnosti svého budoucího uplatnění na pracovním trhu. Nejde tedy o opakování studia, jak namítá stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Vedlejší účastník v důsledku toho, že v učebním poměru řádně pokračuje, není dosud schopen sám se živit. Odkaz krajského soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 shledal Ústavní soud v daném případě zcela přiléhavým. Ústavní soud v něm konstatoval, že obecné soudy se musí pečlivě zabývat konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací. Může samozřejmě nastat i případ, kdy další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte. V posuzované věci jde právě o tento případ.
14. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele, že další trvání vyživovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi odporuje dobrým mravům. Krajský soud stejně jako okresní soud uvedenou námitku neshledal opodstatněnou, když povinnost platit výživné ve prospěch vedlejšího účastníka v částce 1 500 Kč měsíčně byla určena rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 7. 2012 č. j. 0 P 50/2010-82, o jejím zrušení se účastníci nedohodli a nebylo o ní nově soudem pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel přestal výživné vedlejšímu účastníkovi platit z vlastního rozhodnutí, na podkladě neodůvodněného závěru o zániku své vyživovací povinnosti, bez souhlasu vedlejšího účastníka, který neplnění vyživovací povinnosti oznámil orgánům činným v trestním řízení. Za těchto okolností je nutno přisvědčit krajskému soudu, který nehodnotil chování vedlejšího účastníka jako nemravné, s následkem zániku vyživovací povinnosti.
15. Ústavní soud neshledal porušení práva na soudní ochranu ani jde-li o dokazování prováděné v řízení před obecnými soudy. V posuzované věci je nutno přisvědčit krajskému soudu, že řízení před okresním soudem bylo koncentrováno podle §118b odst. 1 o. s. ř., a tvrzení o charakteru vztahů mezi účastníky proto nelze podrobit dokazování v odvolacím řízení podle návrhu stěžovatele předneseného v odvolání.
16. K námitce stěžovatele krajský soud rovněž přiléhavě poukázal na to, že závěry soudu rozhodujícího v trestní věci o době trvání vyživovací povinnosti stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi není soud vázán, a je oprávněn vyhodnotit stejnou otázku samostatně, na základě vlastní úvahy v intencích zákona a ustálené soudní praxe.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu