ECLI:CZ:US:2017:3.US.221.17.1
sp. zn. III. ÚS 221/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem, sídlem Dušní 906/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 2 As 228/2016-76 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 8 A 138/2016-11, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 3) státního podniku Povodí Moravy, s.p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel je církevní právnickou osobou. Na základě rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj mu byly podle ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vydány některé zemědělské nemovitosti v katastrálním území Hrušky u Brna. Dne 9. 2. 2016 vydalo ústředí Státního pozemkového úřadu rozhodnutí, jímž podle ustanovení §97 odst. 3 a §98 správního řádu ve zkráceném přezkumném řízení zrušilo uvedené rozhodnutí krajského pozemkového úřadu. Ve správním řízení totiž nebylo v dostatečné míře jednoznačně prokázáno, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období některou skutečností uvedenou v ustanovení §5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nebylo postaveno najisto, zda na stěžovatele nedopadaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.
3. K odvoláním stěžovatele Ministerstvo zemědělství (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 9. 6. 2016 č. j. 21624/2016-MZE-12142 zrušilo uvedené rozhodnutí ústředí Státního pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí v přezkumném řízení. Ministerstvo přitom dospělo k závěru, že v případě přezkoumávaného rozhodnutí krajského pozemkového úřadu nešlo o zjevnou nezákonnost. Nebyly proto ani splněny podmínky pro zkrácené přezkumné řízení. Jinak se však ministerstvo neztotožnilo s námitkami stěžovatele, že odvoláním napadené rozhodnutí je nicotné. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ministerstva nevylučuje použití ustanovení správního řádu o přezkumném řízení, přičemž jeho nepřípustnost nezakládá ani §94 odst. 2 správního řádu.
4. Stěžovatel nadále považoval rozhodnutí krajského pozemkového úřadu za nicotné a stejný závěr vztahoval i na rozhodnutí ministerstva, jež přezkumné řízení nezastavilo. Stěžovatelova správní žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí ministerstva byla v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního jako nepřípustná. Bylo tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí ministerstva nebylo "rozhodnutím" ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního. Neupravovalo veřejná subjektivní práva účastníků řízení (nezakládalo je, ani nerušilo), nikterak je neměnilo ani nedeklarovalo. Pojem "rozhodnutí" přitom nelze vykládat formálně, nýbrž v materiálním slova smyslu. Z těchto důvodů bylo podle §68 písm. e) ve spojení s §70 písm. a) soudního řádu správního žalobou napadené rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, neboť se s důvody odmítnutí žaloby plně ztotožnil.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že soudní ochrana v podobě přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny je zaručena před každým rozhodnutím, které se týká základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí musí být vždy způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. V dané věci však soudy této své povinnosti dle názoru stěžovatele nedostály, neboť se napadenými správními rozhodnutími zabývaly přísně formalisticky. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obsáhlou argumentaci (již netřeba detailněji rekapitulovat), podle níž ustanovení §9 odst. 8 a §10 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi brání tomu, aby byla na jejich základě vydaná rozhodnutí o vydání nemovitostí předmětem přezkumného řízení. Jakýkoliv přezkum zde přichází do úvahy jen ze strany soudů, a to pouze v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Vlastní posouzení věci
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
8. Na tomto místě je třeba nejprve uvést, že téměř identickou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 219/17 jako zjevně neopodstatněnou; již sama tato skutečnost předznačuje závěr, že rovněž projednávanou ústavní stížnost je nutno zařadit do kategorie návrhů zjevně neopodstatněných, jelikož totožnou stěžovatelovu argumentaci již Ústavní soud v předchozím případě neshledal důvodnou.
9. Na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 219/17 proto postačí v úplnosti odkázat s tím, že je možno zdůraznit, že právní závěr soudů o nepřípustnosti stěžovatelovy správní žaloby je předvídatelný, neboť odpovídá ustálené judikatuře správních soudů (viz rozhodnutí citovaná v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu), a nikterak tedy nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaných pravidel výkladu práva. Stěžovatelem namítanou nicotností rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení se přitom Ústavní soud nemohl věcně zabývat, neboť tato otázka - z důvodu odmítnutí žaloby - vůbec nebyla předmětem rozhodování správních soudů.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu