ECLI:CZ:US:2017:3.US.222.16.1
sp. zn. III. ÚS 222/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa, soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Radovana Suchánka - ze dne 14. září 2017 sp. zn. III. ÚS 222/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, se sídlem Strojírenská 47/18, Praha 5 - Zličín, právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, se sídlem Plánická 171, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2391/2015 o odmítnutí stěžovatelova dovolání a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. 2. 2015 č. j. 40 Co 764/2014-213, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti vydat insolvenční správkyni celý výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Kooperativa pojišťovny, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, Mgr. Pavlíny Jaškové, insolvenční správkyně, se sídlem Lužickosrbská 116/7, Šumperk, a Romana Fehéra jako vedlejších účastníků řízení.
Návrh se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení čl. 9 odst. 1 Listiny, zakazujícího podrobení nuceným pracím nebo službám, a čl. 11 odst. 1 a 4, neboť se domnívá, že byl nucen provádět exekuci fakticky bez odměny a byl tak podroben nucené práci (službě).
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu vedeného stěžovatelem, jakožto soudním exekutorem, pod sp. zn. 144 EX 23884/11 a spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. KSOL 16 INS 4988/2014, přístupného v insolvenčním rejstříku (http://isir.justice.cz), zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Stěžovatel byl pověřen provedením exekuce ve prospěch obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s. (dále jen "vedlejší účastník - pojišťovna"), proti povinnému Romanu Fehérovi (dále jen "vedlejší účastník - povinný"), na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2011 č. j. 26 EC 470/2010-34 a na základě usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012 č. j. 50 EXE 3038/2012-14. Dne 25. 2. 2014 krajský soud zveřejnil veřejnou vyhlášku, kterou oznámil, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci vedlejšího účastníka - povinného. Vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval insolvenční návrh za úkon mající za cíl zabránit dokončení exekuce, navrhl krajskému soudu (jakožto insolvenčnímu soudu) vydání předběžného opatření. Krajský soud vydal dne 29. 4. 2014 č. j. KSOL 16 INS 4988/2014 - A9 usnesení, kterým nařídil předběžné opatření, jímž umožnil stěžovateli dokončit již nařízenou exekuci s omezením, aby výtěžek dosažený zpeněžením ve výši 2 200 000 Kč byl po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení k dispozici v tomto řízení. Krajský soud usnesením ze dne 5. 9. 2014 č. j. KSOL 16 INS 4988/2014-A18 rozhodl tak, že zjistil úpadek vedlejšího účastníka - povinného a ustanovil insolvenčním správcem Mgr. Pavlínu Jaškovou (dále jen "vedlejší účastník - insolvenční správce"), povolil řešení úpadku oddlužením a provedl další výzvy. Stěžovatel dražbu (exekuci) dokončil a usnesením ze dne 1. 10. 2014 č. j. 144 EX 23884/11-178 rozhodl tak, že výrokem I se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 351 367,06 Kč určená k úhradě nákladů exekuce a výrokem II se zbývající částka ve výši 1 848 632,94 Kč vydává insolvenčnímu správci povinného.
4. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud změnil usnesení stěžovatele tak, že se vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci vydává výtěžek exekuce ve výši 2 200 000 Kč ve prospěch majetkové podstaty vedlejšího účastníka - povinného. V odůvodnění svého usnesení krajský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněného pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. V něm Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v těchto věcech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a §5 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud dále - ve shodě s názorem Nejvyššího soudu - uvedl, že v okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, resp. její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení. Tuto pohledávku je následně povinen přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce v řadě s ostatními věřiteli. Podle názoru krajského soudu je soudní exekutor pouze věřitel a žádný věřitel nemůže získat v insolvenčním řízení plnění jinak, než že svou pohledávku v insolvenčním řízení přihlásí, a přednost mají pravidla obsažená v insolvenčním zákoně, což znamená, že exekuční předpisy jsou eliminovány pravidly insolvenčního práva. Krajský soud odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení uzavřel s tím, že v souzené věci nelze aplikovat §46 odst. 7 exekučního řádu v jeho doslovném znění.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelem podané dovolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že závěr odvolacího soudu ohledně povinnosti soudního exekutora vydat po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného do majetkové podstaty úpadce jím exekučně vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit a odkázal na shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu není na jeho případ aplikovatelné, neboť mu náklady vznikly až po zahájení insolvenčního řízení, kdy se řídil pokynem obsaženým v usnesení krajského soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření; jde tedy o jeho pohledávku za majetkovou podstatou, která podléhá odlišnému režimu. Stěžovatel je přesvědčen, že ani krajský soud ani Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nevysvětlily, z jakého důvodu nerespektovaly pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu č. j. KSOL 16 INS 4988/2014 - A9 (nařizující předběžné opatření) a ani není zřejmé, z čeho krajský soud dovozuje svou pravomoc měnit pravomocné rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů jsou nedostatečně odůvodněna a nevypořádávají se dostatečně s jeho argumentací. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v jeho případě postupovaly v rozporu se zákonem, neboť bez relevantních důvodů odmítly aplikaci doslovného znění §46 odst. 7 exekučního řádu. Odkaz na shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 nepovažuje stěžovatel za správné, ba dokonce je toto rozhodnutí dle jeho názoru protiústavní.
8. Stěžovatel nesouhlasí s obsahem odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu, tedy s tím, že soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce. Jestliže soudní exekutor vymůže alespoň částečné náklady exekuce, a to před zahájením insolvenčního řízení, je nespravedlivé, že by tyto náklady měl vydávat do majetkové podstaty. Takto vymožené plnění po právní moci usnesení o nařízení exekuce, resp. poté, co nastala doložka provedení exekuce, nelze zahrnout do majetkové podstaty, neboť již nejde o majetek povinného.
9. Stěžovatel má za to, že je v souladu s principy spravedlnosti a v souladu s ústavním pořádkem České republiky, aby obecné soudy aplikovaly §46 odst. 7 exekučního řádu. Tím naplní, dle jeho mínění, i zvláštní postavení soudního exekutora a ochrání jeho práva nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení, což je v souladu s §5 písm. c) insolvenčního zákona.
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 9. 2016 stěžovatel připomíná Ústavnímu soudu jeho nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 a žádá, aby v jeho případě bylo rozhodováno v souladu s tímto nálezem. V druhém doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 2. 2017 dále setrvává na svém stanovisku a odkazuje na posun jak v judikatuře obecných soudů, tak v rozhodování Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017).
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.
12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že stejně jako v obdobných věcech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to §46 odst. 7 exekučního řádu a §5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Jestliže insolvenční zákon říká, že věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti, nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí vztahovat na všechny věřitele úpadce, včetně exekutora. Aplikovat §46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu v jeho doslovném znění proto podle názoru krajského soudu nelze. Soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce přihlásí do insolvenčního řízení. Krajský soud se odvolává na názor vyslovený Nejvyšším soudem ve shora citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Krajský soud je přesvědčen, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta, resp. zamítnuta.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na písemné odůvodnění svého - ústavní stížností napadeného - usnesení, z něhož vyplývá právní argumentace dovolacího soudu. Nejvyšší soud se dále odvolává na svou ustálenou judikaturu, zejména shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, s jehož závěry se i nadále ztotožňuje. Nejvyšší soud uzavírá, že se domnívá, že žádná ústavní práva stěžovatele nebyla porušena a navrhuje, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta.
14. Vedlejší účastník - insolvenční správce ve svém vyjádření k ústavní stížnosti nesouhlasí s argumentací stěžovatele. Domnívá se, že není důvod pro zvýhodnění postavení soudního exekutora proti jiným věřitelům uplatňujícím své pohledávky v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že zákonodárce výslovně neřeší pohledávky exekutora, má vedlejší účastník - insolvenční správce za to, že by tak neměl postupovat ani soud. Dále konstatuje, že soudní exekutor je podnikatel, a proto je povinen snášet i rizika plynoucí z jeho povolání. Vedlejší účastník - insolvenční správce je přesvědčen, že z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 jednoznačně plyne, že soudní exekutor je povinen svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Stran nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 uvádí, že vzhledem k tomu, že v tomto názoru se Ústavní soud odchýlil od názoru vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14, mělo by věc posoudit plénum Ústavního soudu. Zbývající vedlejší účastníci svého práva vyjádřit se nevyužili.
15. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka - insolvenčního správce Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť se v nich jen odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, a nevnáší do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy, které by byly stěžovateli - vzhledem k obsahu jeho podání - neznámé.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a na základě úvah vyjádřených v bodě 17. dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. V prvé řadě Ústavní soud posuzoval, zda ústavní stížnost byla podána stěžovatelem oprávněným podat ústavní stížnost, tedy disponujícím aktivní stížnostní legitimací. Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předpokládá, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod může být podána fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545; všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že je nezbytné odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení, a v těchto případech tedy i subjektem, který může být v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem (viz bod 7. stanoviska). Při posuzování aktivní legitimace stěžovatele je nutné také zdůraznit, že podle ustanovení §3 exekučního řádu exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Tím je zákonem určen nárok, který - v případech spojených s odměnou exekutora - dává exekutorovi aktivní legitimaci v řízeních o ústavní stížnosti. K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i např. ve shora citovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 378/16 a sp. zn. IV. ÚS 2264/16 nebo v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 a nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 ze dne 1. 8. 2017. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je soudní exekutor subjektem oprávněným podat ústavní stížnost.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu má pravomoc pouze pokud obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, aniž by respektovaly ústavní pořádek. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem §46 odst. 7 exekučního řádu zastávaným stěžovatelem na jedné straně, a Nejvyšším soudem a krajským soudem na straně druhé. Tento rozpor se následně v aplikaci projevuje v otázce, zda je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění, včetně odečtených nákladů exekuce s tím, že exekutor své náklady přihlásí v insolvenčním řízení, což je názor zastávaný Nejvyšším soudem a krajským soudem, anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce; tento názor zastává stěžovatel. Krajský soud svůj názor opírá o shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, na které se v ústavní stížností napadeném usnesení téměř výlučně odvolává také Nejvyšší soud, včetně vyjádření k ústavní stížnosti. V tomto usnesení Nejvyšší soud uvedl, že v takových případech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení: §46 odst. 7 exekučního řádu a §5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Pokud tedy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, či její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení a tuto pohledávku je, dle názoru Nejvyššího soudu, povinen řádně přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. Tak jako ostatní věřitelé - v opačném případě by, dle názoru Nejvyššího soudu, došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze aplikovat §46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu v jeho doslovném znění.
20. Uvedeným rozporem a ústavní konformitou jeho řešení obecnými soudy se Ústavní soud již zabýval v několika nálezech. Ochranu základních práv soudním exekutorům přiznal Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016. V něm konstatoval, že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní; obecné soudy se dle jeho názoru neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Podobný závěr vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017. I v něm ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel, tj. aplikovat zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali. Ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Ústavní soud dále argumentuje tím, že není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů, a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost. Velmi podobná je argumentace v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017. V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normu §46 odst. 7 exekučního řádu, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a tím ze svých rozhodnutí učinily projev libovůle.
21. Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. V těchto případech proto není povinen přihlásit svou pohledávku, tj. náklady exekučního řízení, do insolvenčního řízení. Ústavní soud se v těchto případech přidržel jazykového výkladu §46 odst. 7 exekučního řádu, neboť neshledal, že by pro odchýlení se od tohoto výkladu existoval dostatečný důvod. Ustanovení §46 odst. 7 věta druhá exekučního řádu zní: "Insolvenčnímu správci ... exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění ...".
22. V nyní posuzovaném případě krajský soud své rozhodnutí také odůvodňuje odkazem na již několikrát citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a činí tak i Nejvyšší soud. Jak již Ústavní soud uvedl ve shora citovaných nálezech, odůvodnění tohoto rozhodnutí je velmi schematické a Nejvyšší soud se bez zjevného důvodu odchyluje od textu právního předpisu, aniž však pro svůj závěr uvádí dostatečnou argumentaci. Pokud se však jakýkoli orgán veřejné moci autoritativně aplikující právo hodlá odchýlit od výslovného znění právního předpisu, musí to důkladně odůvodnit. V opačném případě se může dopustit porušení principu dělby moci, neboť nerespektuje vůli moci zákonodárné. Reprodukce takového postupu v rozhodovací praxi obecných soudů je pak dle názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 v rozporu se zákonným ustanovením, což - při absenci dostatečné argumentace - je nepřípustnou svévolí porušující právo stěžovatele na soudní ochranu, jakož i princip vázanosti soudu zákonem. Pro shrnutí dosavadní praxe Ústavní soud uvádí, že tento právní názor dále uplatnil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2272/2016 nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1721/2016. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odvolává na shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by svou argumentaci prohloubil. K revizi této praxe došlo až po intervenci Ústavního soudu například v usnesení ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, a Nejvyšší soud svou praxi změnil. Ústavní soud připomíná, že usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 není v nyní posuzovaném případě předmětem meritorního ústavního přezkumu a ani v minulosti jím nebylo. Vzhledem k důrazu, který na ně obecné soudy kladou, je Ústavní soud nemůže pominout.
23. Na závěrech učiněných ve shora citovaných nálezech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a přidrží se jich i v nyní posuzovaném případě. Pouze pro doplnění uvádí, že obecné soudy zcela pominuly znění §5 písm. d) insolvenčního zákona: podle něj je možné, aby věřitelé uspokojovali své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon. Při využití presumované konzistentnosti normativního textu lze říci, že dle textu insolvenčního zákona, i příslušného ustanovení, je rozdíl mezi souslovím "tento zákon", resp. "tohoto zákona", což je insolvenční zákon, a "zákon", což je případně i jiný zákon než insolvenční zákon. Tímto jiným zákonem je bezpochyby i exekuční řád. Není proto nutno aplikovat žádná specifická výkladová pravidla a exekutor je povinen vydat výtěžek exekuce do insolvenčního řízení, avšak je oprávněn předtím odečíst náklady provedené exekuce, které nepřihlásí do insolvenčního řízení, ale náhradu si ponechá.
24. Ústavní soud uzavírá, že nepochybně mohou nastat situace, v nichž je nezbytné odchýlit se od znění normativního textu. Takový postup ovšem musí být dostatečně odůvodněn a v odůvodnění mu musí soudy věnovat dostatečný prostor. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Insolvenční zákon mezi jednu ze zásad řadí i možnost věřitele postupovat mimo insolvenční řízení [viz §5 písm. d) insolvenčního zákona], pokud to umožní jiný zákon - v tomto případě exekuční řád. Není tak nutné aplikovat zvláštní výkladové metody, stačí dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup uplatněný v posuzovaném případě krajským soudem je v rozporu s postupem stanoveným zákonem.
25. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné a důvodné. Proto Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky uzavřel, že napadeným usnesením krajského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly vzájemný vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu plynoucí z §5 písm. d) insolvenčního zákona a §46 odst. 7 exekučního řádu. Napadaná soudní rozhodnutí jsou vzhledem k tomu nedostatečně odůvodněna a v kontextu právní úpravy jsou projevem svévole, neboť bez zjevného důvodu nerespektují všeobecně závaznou zákonnou právní úpravu.
26. Stěžovatel dále namítal porušení jeho dalších zaručených základních práv a svobod, konkrétně práva na rovnost v řízení zaručenou čl. 37 odst. 3 Listiny, práva nebýt podroben nuceným pracím nebo službám (čl. 9 odst. 1 Litiny) a práva na ochranu vlastnického práva, včetně zákazu omezení vlastnického práva bez splnění Listinou stanovených podmínek (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny). Co se týče rovnosti, pak se tato námitka stěžovatele zcela míjí s podstatou posuzovaného případu. Přestože Ústavní soud se těmito úvahami okrajově zabýval ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16, nelze bez dalšího říci, že by v podobných případech docházelo k popření principu rovnosti. Tyto úvahy však nejsou pro posuzovaný případ relevantní: srovnávat postavení exekutora a insolvenčního správce bez dalšího nelze, neboť k tomu chybí relevantní kritéria srovnání. Zde je nutné uvést, že názor vedlejšího účastníka - insolvenčního správce o tom, že pokud by normotvůrce hodlal zvýhodnit soudního exekutora, učinil by tak výslovně, neodpovídá zákonné úpravě: tímto zvláštním ustanovením je právě zmiňovaný §46 odst. 7 exekučního řádu. Nepřípadný je i stěžovatelův odkaz na zákaz nucených prací a služeb a ochranu vlastnického práva. Ústavní soud již ve shora citovaném stanovisku pléna Pl. ÚS-st. 23/06 upozornil na riziko neuspokojení zákonem daných nároků. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983 č. stížnosti 8919/80, citovaný plénem Ústavního soudu, případně rozsudek ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 1. 2012 č. stížnosti 31950/06. Skutečně nucená práce či služba musí být vyvolána nespravedlivým nátlakem na obecný či konkrétní výkon činností exekutora. Tak tomu v nyní posuzovaném případě není.
27. Jako obiter dictum Ústavní soud připomíná závěr vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016, který zmiňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastník - insolvenční správce. Protiústavní postup obecného soudu totiž nemůže po kasačním zásahu vést k postihu vedlejšího účastníka - povinného a založit mu další povinnost i v případě, že soud schválil oddlužení podle §404 a n. insolvenčního zákona. Krajský soud je i nadále povinen šetřit základní práva a svobody účastníků řízení, jakož i dalších dotčených osob.
28. S ohledem na výše popsaný nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (viz §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu