ECLI:CZ:US:2017:3.US.2233.17.1
sp. zn. III. ÚS 2233/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Janečka, zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 22 Cdo 497/2017-349, výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 3. listopadu 2016 č. j. 54 Co 418/2016-316 a výroku I rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. dubna 2016 č. j. 14 C 335/2013-279, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Pavla Sejrka, 2) Ing. Pavla Sejrka, 3) Mgr. Elen Sejrkové, a 4) Marie Sejrkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2016 č. j. 14 C 335/2013-279, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zrušení věcného břemene k pozemku p. č. X1 v obci a katastrálním území Velké Meziříčí, ve prospěch vlastníka stavby garáže postavené na pozemku p. č. X2 tamtéž, a každého dalšího vlastníka uvedené garáže, spočívající v právu cesty přes přilehlou část pozemku p. č. X1, vyznačenou geometrickým plánem z 18. 2. 1999, zřízeného dříve rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 C 41/2001-258, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 8. 2008 č. j. 15 Co 94/2008-295 (výrok I). Okresní soud tento výrok odůvodnil tím, že nenastala trvalá změna vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby podle §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Měl za to, že od doby rozhodnutí o zřízení věcného břemene se mezi účastníky nic zásadního nestalo.
3. Dále okresní soud v napadeném rozsudku uložil stěžovateli povinnost zdržet se rozkopávání a rozmáčení půdy na pozemku p. č. X1 v části zatížené výše uvedeným věcným břemenem (výrok II) a povinnost ukotvit bránu nacházející se na hranici pozemků p. č. X1 a X3 tak, aby se tato dala otevírat v celé šíři věcného břemene dle zmíněného geometrického plánu (výrok III). Naproti tomu výroky IV až VI zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastníci řízení domáhali návrhem, o němž bylo předtím v minulosti rozhodnuto o spojení ke společnému řízení, aby stěžovateli byla uložena povinnost odstranit bránu nacházející se na hranici mezi pozemky p. č. X1 a X2, odstranit z pozemku p. č. X1 veškeré sloupky, obrubníky, plot a základy plotu rušící právo věcného břemene cesty a uložit povinnost umožnit vedlejším účastníkům řízení přejíždění přes pozemek p. č. X1 po ploše "vyznačené věcným břemenem práva cesty". Ve výroku IV byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud k odvolání stěžovatele i vedlejších účastníků řízení (ti podali odvolání pouze proti nákladovému výroku) napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a zrušil jej ve výroku III a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Shledal, že rozhodnutí krajského soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a že jeho úvaha o změně poměrů k soudně zřízenému právu cesty není zjevně nepřiměřená.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že vedle argumentů použitých v řízení před obecnými soudy poskytne Ústavnímu soudu též argumenty nové. Předně má za to, že od doby zřízení věcného břemene soudním rozhodnutím v roce 2008 došlo ke změně poměrů, která spočívá ve výrazné eskalaci negativních vztahů mezi stěžovatelem, rodiči stěžovatele a vedlejšími účastníky řízení. V této změně poměrů spatřuje stěžovatel důvod pro zrušení věcného břemene. Má za to, že výkon jeho vlastnického práva je omezen nad míru respektující uložené věcné břemeno, neboť jediným východiskem k uklidnění poměrů mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky řízení je rezignace na výkon bazálních vlastnických práv k pozemku. Obsahem uloženého věcného břemene nesmí být a priori nutnost zdržet se aktivního nakládání s majetkem v jeho vlastnictví, neboť tak dochází ke znehodnocování samotného služebného pozemku. K tomu stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. 22 Cdo 82/2008, jehož závěry je nutno aplikovat i v této věci.
7. Stěžovatel je toho názoru, že ve výroku II okresního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se rozkopávání a máčení půdy na služebném pozemku, potvrzená krajským soudem, obecné soudy pochybily, neboť se nevypořádaly se situací, kdy není třeba se zabývat zápůrčí žalobou, neboť rušící činnosti již není třeba se obávat. Proto považuje uložení této povinnosti za nadbytečné, neboť jeho rodiče již nadále nevykonávají jakákoliv práva na služebném pozemku a tudíž se uvedeného hypotetického jednání ani dopustit nemohou. Stěžovatel má za to, že povinnosti jemu uložené ve výroku II napadeného rozsudku okresního soudu jsou přepjaté, směřují proti smyslu práva a nemají oporu v ústavních principech tím, že je zde nepoměr spočívající v nevyváženosti ochrany vlastnictví proti zjevně zneužívanému právu plynoucímu z věcného břemene.
8. Stěžovatel dále uvádí, že opatření vůči překážkám na služebném pozemku je neopodstatněné a v rozporu s dřívější judikaturou. Cituje z odůvodnění okresního soudu a komentuje jej, když uvádí, že výkon práva vedlejšími účastníky řízení je možný, záleží pouze na jejich řidičském umění; k tomu dodává, že nemůže být odpovědný za řidičskou neobratnost vedlejších účastníků řízení. Za zjevný zásah do svého vlastnického práva považuje povinnost k odstranění překážek, které nezabraňují výkonu práva z věcného břemene. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001 sp. zn. 22 Cdo 443/2000 a ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 22 Cdo 3048/2005.
9. Stěžovatel rovněž poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces při provádění a hodnocení důkazů okresním soudem a krajským soudem. Soudy se jednak nevypořádaly se svědeckou výpovědí matky stěžovatele, neboť skutečnosti, které uvedla, nebyly zohledněny v napadeném rozhodnutí okresního soudu, přestože byly podepřeny svědeckou výpovědí otce stěžovatele. Za pochybení také považuje neprovedení důkazů datovaných před rokem 2008. S tím nesouhlasí, neboť bez těchto důkazů nelze logicky zkoumat změnu vztahů a změnu služebného pozemku, je nutno zohlednit i předcházející situaci.
10. Stěžovatel konečně poukazuje na porušení dobrých mravů. Uvádí, že v době převodu vlastnického práva ke služebnému pozemku na stěžovatele před rokem 2008 měli vedlejší účastníci řízení stejné možnosti nabytí vlastnických práv k tomuto pozemku, čehož však nevyužili a následně po řádném vlastníkovi žádají, aby své vlastnictví sdílel na základě práva věcného břemene s nimi. V tomto přístupu stěžovatel shledává nepoctivost jednání, dochází zde k využívání práva na úkor jiných.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
13. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a dospěl k následujícím závěrům.
14. Stěžovatel se ústavní stížností opětovně domáhá přehodnocení závěru přijatého obecnými soudy, že mezi účastníky řízení nedošlo u zřízeného věcného břemene k takové změně poměrů, pro kterou by bylo nutno existující věcné břemeno zrušit (viz §1299 odst. 2 občanského zákoníku). V tomto ohledu jde o výklad a aplikaci obyčejného zákona, které ústavněprávní roviny nedosahují. Uvedený právní závěr vychází ze skutkových zjištění, založených na rozsáhlém dokazování, že špatné vztahy mezi účastníky řízení přetrvávají, a přestože došlo od doby zřízení věcného břemene k jejich dalšímu zhoršení (za přispění stěžovatele, resp. jeho rodičů, jež služebný pozemek užívají), nešlo o takovou změnu, jež by mohla vyvolat rozhodnutí o zrušení služebnosti. Tento závěr přitom nelze hodnotit tak, že by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval. Skutečnost, že okresní soud, potažmo krajský soud, své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, bez dalšího nezakládá důvod k ústavní stížnosti. S argumenty stěžovatele opětovně uplatněnými v ústavní stížnosti (sub 6) se obecné soudy dostatečně vypořádaly.
15. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele týkající se provádění a hodnocení důkazů. Z odůvodnění okresního soudu, který provedl důkaz svědeckou výpovědí matky i otce stěžovatele, je zřejmé, jakým způsobem a z jakých důvodů se s tímto důkazem vypořádal. Rovněž rozhodnutí okresního soudu o tom, že z důvodu nadbytečnosti nebude provádět důkazy týkající se "vzdálené minulosti hluboko před rokem 2008", nelze považovat za neadekvátní, když ve věci bylo relevantní posouzení případné změny poměrů ve vztahu k období, kdy došlo ke zřízení věcného břemene, tj. v roce 2008.
16. Poukazuje-li stěžovatel na rozpor napadených rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Nejvyššího soudu, takové námitce nelze přisvědčit. Vzhledem k tomu, že stěžovatel touto námitkou odůvodňoval přípustnost dovolání a dovolací soud na ni v napadeném usnesení podrobně reagoval, pro účely tohoto rozhodnutí postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 2 až 3), který poukázal na zřetelné skutkové odlišnosti v komparované judikatuře.
17. Další námitky stěžovatele (sub 7), jimiž brojí proti rozsudku krajského soudu v té části, kterou nenapadl dovoláním (tím napadl část výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby na zrušení věcného břemene), je nutno považovat za nepřípustné. Vytýká-li totiž stěžovatel krajskému soudu, že rovněž ve výroku II rozsudku okresního soudu posoudil věc po právní stránce vadně, bylo jeho povinností, jak vyplývá z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, před podáním ústavní stížnosti "vyčerpat" také dovolání, neboť to v dané věci představovalo poslední procesní prostředek podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, případně mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; ten přitom nelze považovat za "neefektivní", neboť jeho primárním smyslem a účelem je náprava vad spočívajících v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (srov. i §242 odst. 3 o. s. ř.). V případě ústavní stížností napadeného výroku I krajského soudu, jímž byl potvrzen výrok II napadeného rozsudku okresního soudu, tedy stěžovatel mimořádný opravný prostředek nevyčerpal, a proto bylo nutné považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
18. K námitce stěžovatele uvedené sub 8 je nutno uvést, že směřuje proti návrhu vedlejších účastníků řízení v řízení před okresním soudem na odstranění překážek rušících právo věcného břemene; tento návrh však byl výrokem V rozsudku okresního soudu zamítnut a v odvolacím ani dovolacím řízení již tento závěr nebyl předmětem posouzení. Tím nebyly ani stěžovatelovy námitky týkající se výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (sub 10). Ústavní soud se proto s ohledem na subsidiaritu ústavní stížnosti těmito námitkami stěžovatele nezabýval.
19. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost odmítnuta v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, výroku I rozsudku krajského soudu v části týkající výroku II rozsudku okresního soudu, a výroku I rozsudku okresního soudu, jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu