ECLI:CZ:US:2017:3.US.2289.16.1
sp. zn. III. ÚS 2289/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, sídlem Branišovská 1645/31a, České Budějovice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. června 2016 č. j. 5 As 140/2015-41, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného nákladového výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdila zásah do jejího majetkového práva, práva na spravedlivý proces, a rovněž namítala porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
2. Stěžovatelka rozhodla o ukončení studia vedlejšího účastníka na její Teologické fakultě. Následnou žalobu vedlejšího účastníka proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 6. 2015 č. j. 10 A 122/2013-154. Kasační stížnost vedlejšího účastníka zamítl Nejvyšší správní soud výrokem I. rozsudku ze dne 8. 6. 2016 č. j. 5 As 140/2015-41. Současně výrokem II. nepřiznal stěžovatelce, přes její plný úspěch ve věci, náhradu nákladů řízení. Uvedl, že "podle obsahu spisového materiálu jí nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti"; za náklady důvodně vynaložené nepovažoval její náklady na advokáta, neboť "v průběhu dosavadního řízení a ze správního spisu je zjevné, že je personálně i materiálně vybavena k tomu, aby byla schopna samostatně vystupovat v řízení před soudem v pozici správního orgánu". Výrokem III. rozsudku určil Nejvyšší správní soud odměnu a náhradu hotových výdajů advokátu ustanovenému vedlejšímu účastníku.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatel uvedla, že sice rozhodovala v postavení správního orgánu, avšak II. výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu zasáhl do její majetkové sféry; pro účely ústavní stížnosti má postavení právnické osoby - veřejné vysoké školy. Nejvyšší správní soud se jejím postavením nezabýval; stěžovatelčino vnitřní uspořádání a aparát jsou takového charakteru, že má stěžovatelka blíže k "běžnému účastníku" soudního řízení, a nikoliv správnímu orgánu. Stěžovatelku je třeba odlišovat od správních orgánů, vůči kterým soudy vyšších stupňů v minulosti judikovaly, že nemají právo na náhradu nákladů řízení vynaložených na advokáta. Pokud by v dané věci byl úspěšný vedlejší účastník, který je rovněž "běžným účastníkem" soudního řízení, soudy by mu naopak náhradu nákladů vůči stěžovatelce přiznaly (stěžovatelka poukázala na rovnost účastníků).
4. Stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší správní soud nejspíš postupoval podle §60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), avšak pro aplikaci daného ustanovení nebyly naplněny předpoklady - "důvody zvláštního zřetele hodné". Uvedla, že jí právní předpis neukládá povinnost zaměstnávat právníka nebo mít dokonce právní oddělení; právní služby jí zajišťuje externí advokátní kancelář na základě smlouvy. Stěžovatelka není ústředním orgánem státní správy nebo jiným správním orgánem, nedisponuje obsáhlým odborným aparátem, který by jí zajistil samostatné vystupování v soudním řízení bez rizika její újmy. Stěžovatelčiny zaměstnanci, jejichž náplň práce je provádění správního řízení, nejsou odborně vybaveni natolik, aby mohli za stěžovatelku jednat v řízení o kasační stížnosti. Ročně se dostane k soudnímu přezkumu pouze "několik málo jednotek" rozhodnutí stěžovatelky, přičemž v "drtivé většině" není ani podána kasační stížnost. Dále uvedla, že v případech, kdy jí krajský soud přes její úspěch nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, kasační stížnost proti nákladovému výroku nepodává, avšak řízení o kasační stížnosti považuje za "natolik zvláštní a právně komplikované", že bylo jejím právem, ale také povinností v rámci řádného plnění jejích úkolů a ochrany jejích práv, nechat se zastoupit advokátem. V dané věci šlo navíc o věc komplikovanou, kasační stížnost vedlejšího účastníka měla rozsah několik desítek stran, obsahovala mnoho námitek a byla koncipována nepřehledně. Argumentaci Nejvyššího správního soudu o jejích majetkových poměrech (ve srovnání s poměry vedlejšího účastníka) považuje stěžovatelka za nepřípadnou, neboť je velkou institucí, která k plnění svých úkolů musí mít rozsáhlý majetek; majetek však pochází z veřejných zdrojů a je povinna jej využívat hospodárně a účelně. Podle stěžovatelky nelze odhlédnout ani od faktu, že to byl vedlejší účastník, kdo soudní řízení vyvolal. Podle stěžovatelky tedy Nejvyšší správní soud extrémně vybočil nákladovým výrokem II. z ústavních mezí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 314/05 (N 86/41 SbNU 115).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadeného výroku II. rozsudku Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
8. Ústavní soud připomíná, že se již ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k dané otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout osoby oprávněné, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod.
9. Ústavní soud se v minulosti rovněž často vyjadřoval k otázce možného zásahu do základních práv osoby v případě žádání tzv. bagatelních částek, a uvedl, že již sama skutečnost takto nízké finanční hodnoty zakládá zpravidla (s výjimkou mimořádných okolností) dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
10. Uvedené dva závěry předchozí ustálené judikatury, dopadající u stěžovatelky kumulativně (z rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že advokát stěžovatelky učinil v řízení o kasační stížnosti jeden písemný úkon právní služby - vyjádření ke kasační stížnosti), lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Výjimečné okolnosti věci přitom Ústavní soud neshledal.
11. Nejvyšší správní soud rozhodl nákladovým výrokem II. podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. (nikoliv podle §60 odst. 7 s. ř. s.); hodnotil důvodnost (účelnost) vynaložení nákladů na advokáta. Ve věci nevyplývá, že by postupoval svévolně a svůj závěr o nedůvodnosti těchto nákladů stěžovatelky dostatečně neodůvodnil; naopak se danou otázkou zabýval s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Poukázal na dosavadní průběh řízení, včetně řízení správního, a dospěl k závěru, že stěžovatelka byla schopna "obhajovat" své (správní) rozhodnutí i před Nejvyšší správním soudem sama. Z obsahu celého odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavnímu soudu plyne, že uvedená úvaha kasačního soudu není excesivní, neboť stěžovatelka (zastoupená advokátem) podala v kasačním řízení jedno (nikoliv rozsáhlé a komplikované) vyjádření ke kasační stížnosti, v kasačním řízení nebylo nařízeno jednání (zůstalo u písemné formy) a většina kasačních námitek vedlejšího účastníka byla zjevně řešena již v předchozím řízení před krajským soudem, s jehož závěry se Nejvyšší správní soud ztotožnil (stěžovatelka naproti tomu v ústavní stížnosti zdůrazňuje vysokou komplikovanost právě jen kasačního řízení).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatelky svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu