ECLI:CZ:US:2017:3.US.2290.16.1
sp. zn. III. ÚS 2290/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Karla Jíchy, zastoupeného Mgr. Matoušem Hrabalem, advokátem, sídlem Sokolovská 351/213, Praha 9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2016 č. j. 4 Cmo 86/2016-141 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2015 č. j. 20 Cm 453/2014-115, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti advisors group a. s., sídlem Tůmova 2246/14, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") bylo zrušeno usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 20 Cm 453/2014-20, jímž bylo zastaveno řízení v předmětné věci z důvodu, že žalobce (právní předchůdce vedlejší účastnice) nezaplatil soudní poplatek. Jelikož však žalobce do doby, než bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti uvedenému usnesení, vyměřený soudní poplatek za řízení řádně zaplatil, krajský soud usnesení o zastavení řízení zrušil.
3. Odvolání stěžovatele (jakožto žalovaného) proti napadenému rozhodnutí krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím odmítl podle §218 písm. b) občanského soudního řádu, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele proti usnesení, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, není subjektivně přípustné. V odůvodnění uvedl, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedené rozhodnutí se však poměrů stěžovatele nijak nedotýká.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, týkající se limitů přezkumu ústavní stížnosti, konkrétně pak citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997 sp. zn. IV. ÚS 324/96, podle něhož je rozhodnutí soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku sice rozhodnutím procesní povahy, mohou s ním však být spojeny významné hmotněprávní aspekty, jako např. promlčení uplatněného nároku. V tomto sporu uplatnil žalobce (právní předchůdce vedlejší účastnice řízení) návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu svou pohledávku splatnou dne 20. 11. 2011. Žalobní návrh byl soudu doručen pouze dva dny před uplynutím promlčecí lhůty u žalované pohledávky. Stěžovatel tedy namítá, že napadená rozhodnutí jsou sice procesní povahy, pro stěžovatele však implikují významné hmotněprávní aspekty - promlčení uplatněné pohledávky.
5. Stěžovatel má za to, že kdyby soudy obou stupňů postupovaly v souladu s právními předpisy, zde konkrétně v souladu s §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."), tak by nemohly rozhodnout o zrušení usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a vedlejší účastník by již následně nemohl být úspěšný s podáním dalšího návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, neboť by již uplynula promlčecí lhůta ve vztahu k jeho nároku. Stěžovatel tedy nemůže souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně se jej nikterak nedotýká. Napadené usnesení soudu prvního stupně vychází dle stěžovatele zřejmě z obdobně chybné úvahy, když nebylo stěžovateli soudem po jeho vydání vůbec doručováno. Samotné odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje za minimalistické, neobsahující žádné úvahy o tom, zda zrušením usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku není zasaženo do jeho práv.
6. Stěžovatel dále považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, neboť jeho odvolání bylo odmítnuto s poukazem na ustanovení §218b občanského soudního řádu, které bylo z tohoto procesního předpisu vypuštěno od 1. 1. 2014. S ohledem na §201 občanského soudního řádu ("Účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.") nebyl dán důvod pro odmítnutí odvolání stěžovatele. Argumentace subjektivní nepřípustností odvolání není podložena žádným ustanovením právních předpisů. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo způsobilé zasáhnout jak do procesních, tak do hmotných práv stěžovatele. Tím, že obecné soudy umožnily vedlejší účastnici řízení v rozporu s právními předpisy pokračovat v řízení, zasáhly do práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, když nebude moci proti nároku vedlejšího účastnice řízení uplatnit námitku promlčení.
7. Stěžovatel dále poukázal na liknavost právního předchůdce vedlejší účastnice řízení, který svůj nárok uplatnil až téměř po třech letech od splatnosti předmětné pohledávky a poté řízení protahoval účelovou snahou o osvobození od soudních poplatků. Když nebylo jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu vyhověno, převedl práva ze směnky na vedlejší účastnici indosací (dne 3. 11. 2015). Pokud k úhradě soudního poplatku došlo (dle sdělení soudu) až dne 27. 10. 2015, tedy zhruba měsíc od vydání konečného rozhodnutí ve věci žádosti o osvobození od soudních poplatků, je evidentní, že soudní poplatek byl uhrazen opožděně, po uplynutí lhůty dle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb.
8. Tím, že stěžovateli bylo odepřeno právo podat odvolání proti napadenému rozhodnutí krajského soudu, resp. nebylo-li toto odvolání řádně projednáno, došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Rozhodování ve věci zastavení celého řízení musí být umožněno rozporovat vždy všem účastníkům sporu, když jim se sporem již vznikly náklady (zde náklady na právní zastoupení spojené s vyjádřeními stěžovatele). Z dikce §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb. ("Usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, zaniká poplatková povinnost.") plyne, že usnesení o zastavení řízení pro neuhrazení soudního poplatku může být soudem zrušeno pouze z důvodu doplacení poplatku do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. To se však v daném případě nestalo, když právní předchůdce vedlejší účastnice řízení uhradil soudní poplatek dávno po uplynutí lhůty pro podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení. V odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně dále není uvedeno, kdy vedlejší účastnice řízení či její právní předchůdce soudní poplatek za řízení uhradil; jde tak o nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
10. Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, o což v dané věci jde, je k dispozici podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu žaloba pro zmatečnost, a jestliže ji stěžovatel nevyužil (opak není tvrzen), nutně nastupují důsledky citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídl.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu