ECLI:CZ:US:2017:3.US.2303.17.1
sp. zn. III. ÚS 2303/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Stanislava Dvořáka, zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, sídlem Palackého 75/21, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2017 č. j. 25 Cdo 5011/2016-238, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. února 2016 č. j. 25 Co 22/2016-188 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. září 2015 č. j. 9 C 355/2014-165, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1) Ctibora Stehlíka a 2) Jaroslava Fridricha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 37 odst. 2 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se na vedlejších účastnících řízení domáhal, aby uvedli do původního stavu konkrétní nábytkové kusy tvořící vybavení bytu, který stěžovatel pronajímal vedlejším účastníkům řízení, event. aby zaplatili blíže specifikovanou finanční částku (celkem 87 056 Kč) jako náhradu újmy vzniklé na vybavení tohoto bytu. Okresní soud vedlejším účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 620 Kč a ve zbývající části žalobní návrh zamítl (výrok I), uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů řízení ve výši 31 702 Kč, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice náklady státu ve výši 1 110,50 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastníci řízení odpovídají za škodu vzniklou na vybavení bytu, nicméně že hodnota nábytku je prakticky nulová, obnovení do původního stavu není účelné a u některých vad ani možné, to znamená, že po opravě nábytku by jeho cena byla výrazně nižší než cena za jeho opravu; naturální restituci tedy podle okresního soudu není možné po vedlejších účastnících řízení spravedlivě požadovat. Částka 620 Kč pak představuje rozdíl mezi výší poškození (1 320 Kč) a částkou, kterou již vedlejší účastníci řízení zaplatili; v této části proto okresní soud shledal žalobu důvodnou.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozhodl napadeným rozsudkem tak, že výrok I rozsudku okresního soudu potvrdil s tím, že jej uvedl ve správném znění, když vedle vyhovujícího výroku přesně vymezil tu část žaloby, která se zamítá (výrok I). Dále potvrdil výrok II a III rozsudku okresního soudu (výrok II) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, nicméně neměl za prokázané, že to byli právě vedlejší účastníci řízení, kdo způsobil poškození interiérového nábytku a v jakém rozsahu, a kdo je tak za poškození tohoto nábytku odpovědný (mimo poškození, které vedlejší účastníci řízení sami doznali, tj. poškození obývací stěny a linolea). S hodnocením okresního soudu, že hodnota nábytku je prakticky nulová, se krajský soud ztotožnil, a dále uvedl, že i v případě vzniku odpovědnosti vedlejších účastníků řízení za jeho poškození (což prokázáno nebylo) by domáhání se částky za opravu, mnohonásobně přesahující finanční vyčíslení vzniklé škody, představovalo zjevné zneužití práva.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na dvou na sobě nezávislých důvodech, a proto by se řešení stěžovatelem uplatněné právní otázky (možnost naturální restituce z hlediska §2006 odst. 1 občanského zákoníku, týkající se nemožnosti plnění jako důvodu zániku závazku) v jeho poměrech nijak neprojevilo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že krajský soud se odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, aniž by prováděl dokazování, nebo jej opakoval. Postupem krajského soudu byl stěžovatel zkrácen na možnosti účinného uplatnění svého nároku, neboť nebyl poučen o povinnosti tvrdit a prokázat skutečnost, kdy a jakým způsobem byla na majetku stěžovatele způsobena škoda. Krajský soud hodnotil důkazy provedené před okresním soudem jiným způsobem a znemožnil stěžovateli procesně reagovat; ten vycházel ze skutečnosti, že odpovědnost vedlejších účastníků řízení za škodu byla prokázána.
6. Stěžovatel se neztotožňuje ani s názorem soudů, že za situace, kdy je neekonomické provádět opravu věci s ohledem na její stáří, nemůže být žaloba na náhradu škody úspěšná. Tím je zvýhodněn škůdce na úkor poškozeného, který má pouze dvě reálné možnosti. Škodu bez dalšího přijmout nebo požadovat odškodnění ve výši zbytkové účetní ceny. V případě poškození takovéto věci neodpovídá zbytková cena ceně nového nábytku ani ceně jeho opravy. Tímto dochází ke znevýhodnění vlastníků starších věcí, jejichž hodnota je snížena věkem, ale zároveň jejich stáří nedosahuje na ochranu poskytovanou pro věci např. památkově chráněné. "Smůlou" stěžovatele bylo to, že jeho majetek nebyl ani nový (zde by byla cena za odškodnění vyšší), ani příliš starý. To však podle stěžovatele není právním hlediskem ani projevem ochrany vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel se domáhá náhrady škody vzniklé na věcech (interiérovém nábytku) v jeho vlastnictví, jež měla být způsobena vedlejšími účastníky řízení v průběhu trvání nájemního vztahu mezi nimi (jako nájemci) a stěžovatelem (jako pronajímatelem). Jak vyplývá z odůvodnění krajského soudu, přijatý právní závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku (na zaplacení částky 86 436 Kč na provedení opravy jednotlivých nábytkových kusů) byl založen na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. Prvním důvodem je skutkový závěr krajského soudu, že nebylo prokázáno poškození věcí (kromě stěžovatelem vytknuté a vedlejšími účastníky řízení přiznané škody na obývací stěně a linoleu) v plném rozsahu (škoda byla znalecky vyčíslena částkou 1 320 Kč). Druhým důvodem je pak právní závěr, že při porovnání hodnoty poškozeného nábytku, která je téměř nulová, a částky požadované stěžovatelem na opravu tohoto nábytku (87 056 Kč), nemůže požadavek stěžovatele i v případě prokázání odpovědnosti vedlejších účastníků řízení za škodu v plném rozsahu (tj. co do částky 1 320 Kč) požívat právní ochrany.
11. Ústavní soud konstantně judikuje, že protiústavní vadou při výkladu právních norem by byla neakceptovatelná libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů. Stěžovatel nebrojí proti skutkovému zjištění, že hodnota nábytku je téměř nulová, resp. že by poškozené věci byly věcmi zvláštní obliby stěžovatele. Nemůže se však smířit s tím, že by jako vlastník poškozených věcí nebyl nijak chráněn. Na jednu stranu lze souhlasit se stěžovatelem, že zbytková cena poškozeného nábytku (starého, avšak bez historické či umělecké hodnoty) zpravidla nebude odpovídat ceně nového nábytku ani ceně jeho opravy. Na druhou stranu je nutno posuzovat též přiměřenost jeho požadavků vůči (domnělým) škůdcům. S ohledem na provedená skutková zjištění týkající se stavu poškozeného nábytku, jeho hodnoty, jakož i posouzení nákladů na jeho případnou opravu, nelze považovat závěr krajského soudu o nemožnosti právní ochrany požadavku stěžovatele na zaplacení částky mnohonásobně převyšující hodnotu samotné věci za účelem její opravy, tj. při použití korektivu v podobě institutu zákazu zneužití práva, za extrémní či jinak vybočující ze shora uvedeného způsobu výkladu právních norem. K argumentaci stěžovatele lze pak na okraj doplnit, že vedle pořízení nového nábytku či opravy starého nábytku se nabízí i možnost pořídit adekvátní nábytkovou náhradu.
12. S ohledem na výše uvedené tak již nebylo třeba zabývat se námitkou stěžovatele, týkající se neposkytnutí procesního prostoru k vyjádření a případnému doplnění důkazů k právnímu názoru krajského soudu, že stěžovatel neprokázal naplnění všech pojmových znaků odpovědnosti za škodu týkající se věcí, jejichž poškození vedlejší účastníci řízení nepřiznali (pro posouzení tohoto tvrzení stěžovatele by bylo nutné vyžádat si příslušný spisový materiál); i kdyby totiž tato námitka byla shledána důvodnou, ke změně výsledku soudního řízení by stejně nedošlo.
13. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu