ECLI:CZ:US:2017:3.US.2357.15.1
sp. zn. III. ÚS 2357/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hrušky, zastoupeného JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem, sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015 č. j. 25 Cdo 493/2015-186 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2014 č. j. 25 Co 238/2014-157, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pavla Krásy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na zdraví podle čl. 31 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisu vedeného Okresním soudem v Příbrami (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 6 C 215/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dne 2. 6. 2012 zúčastnil jako hráč fotbalového utkání. Vedlejší účastník, jako útočník soupeřícího týmu, zastavil v přibližně 87. minutě hrací doby míč na autové čáře. Při tomto manévru ale ztratil rovnováhu a v důsledku setrvačnosti přeběhl do zámezí. K míči následně přiběhl stěžovatel, který jej pravou nohou odkopl. Vedlejší účastník provedl tzv. skluz, kterým však nezasáhl míč, ale stěžovatele kopl do pravé nohy a způsobil mu zlomeniny holenní a lýtkové kosti. Rozhodčí udělil vedlejšímu účastníku za způsobený faul žlutou kartu. Zranění stěžovatele si vyžádalo několik operací a dlouhodobou pracovní neschopnost.
3. Stěžovatel se po vedlejším účastníkovi domáhal náhrady škody ve výši 128 514 Kč s příslušenstvím. Této žalobě částečně vyhověl okresní soud, který rozsudkem ze dne 20. 1. 2014 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 78 406 Kč s příslušenstvím, ve zbytku pak žalobu zamítl a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 21 085 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu tak, že celou žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem ve výši 36 230 Kč a před odvolacím soudem ve výši 16 652 Kč. Krajský soud se neztotožnil se závěrem, že každé porušení pravidel sportovního utkání je nutně i porušením prevenční povinnosti podle §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Dle krajského soudu lze negativní důsledky takové odpovědnosti dovodit pouze tehdy, pokud lze jednání hráče vyhodnotit s ohledem na okolnosti hry jako zakázané. V dané situaci pak použití tzv. skluzu nebylo jednáním zakázaným, neboť s ním samotná pravidla počítají. Za jeho neúmyslně zraňující následek byl vedlejší účastník potrestán tzv. žlutou kartou, což rovněž potvrzuje, že nešlo o úmyslně surovou či excesivní hru, kterou má rozhodčí trestat tzv. červenou kartou. Takovou povahu však uvedený zákrok neměl ani dle výpovědi rozhodčího.
5. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl, když v jeho odůvodnění zdůraznil, že při posuzování občanskoprávní odpovědnosti hráčů během utkání z hlediska naplnění podmínek §415 občanského zákoníku je nutné zohlednit samotný charakter uvedeného sportu. Fotbal je dle dovolacího soudu svou povahou velmi dynamická hra, při níž dochází ke vzájemnému kontaktu hráčů a v důsledku toho i ke zvýšenému riziku jejich zranění. Toho si musí být každý hráč vědom. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení intenzity porušení pravidel nemůže být závažnost následků, které nemohou nic vypovídat o tom, jaké povahy bylo porušení pravidel a za jakých okolností k němu došlo. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník měl při tzv. skluzu možnost dosáhnout míče, je třeba nešťastný následek hodnotit spíše jako shodu okolností.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že krajský soud a Nejvyšší soud nesprávně vyhodnotily intenzitu manévru, který použil vedlejší účastník a způsobil jím stěžovateli zranění pravé nohy, přičemž se neztotožňuje s tvrzením, že vedlejší účastník neporušil pravidla v takové míře, aby toto porušení mohlo být hodnoceno jako porušení prevenční povinnosti podle §415 občanského zákoníku. Svůj názor dokládá rozhodnutím R 16/1980, podle kterého "nedodržení pravidel sportovní hry (např. kopané), spočívající v použití pravidly nedovoleného (zakázaného) způsoby hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví (§415 občanského zákoníku). V důsledku toho jde o porušení právní povinnosti, jež zakládá odpovědnost za škodu (§420 odst. 1 občanského zákoníku).".
7. Dále stěžovatel uvádí, že se krajský soud vůbec nezabýval předkládanými důkazy ze strany žalobce, zejména lékařskými zprávami a znaleckým posudkem, které blíže dokládají okolnosti vzniku zranění. Navíc došlo ke zpochybňování rozhodnutí rozhodčího, jenž udělením žluté karty zcela jasně konstatoval porušení fotbalových pravidel. Nejvyšší soud rovněž uvedené nevzal v potaz. Oba soudy porušily při svém rozhodování zásadu volného hodnocení důkazů, a to tím, že se předkládanými důkazy ani nezabývaly a dokonce ani nezdůvodnily, proč k nim nepřihlédly.
8. Sporná otázka podle stěžovatele spočívá v tom, zda uvedený zákrok byl běžným porušením pravidel sportovního utkání, nebo nikoliv. Kromě následného vážného zranění je třeba vzít v potaz i to, že zásah směřoval vůči nepřipravenému protihráči, který v daný moment již nedržel míč. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, podle kterého by k tak vážnému následku, jako je mnohačetná fraktura pravého bérce, mohlo dojít i v důsledku hry, která je zcela v souladu s pravidly. Nelze přitom souhlasit s tvrzením, podle kterého stěžovatel účastí v zápase akceptoval možné riziko, jelikož nikdo nemůže souhlasit s tak závažnými zdravotními následky a po stránce právní by souhlas poškozeného v takovém případě neměl žádnou právní relevanci. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje význam Pravidel fotbalu, zejména pravidla 12, které stanoví zásady boje o míč a zásady jednání a chování hráčů. Bezohledná hra, při které hráč v rozporu se zásadami sportovního chování nebere ohledy na bezpečnost a zdraví soupeře, je považována za zakázaný způsob hry. Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
9. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
10. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
11. Nejvyšší soud k námitce porušení zásady volného hodnocení důkazů uvedl, že se nemohl vzhledem k zákonnému vymezení dovolacích důvodů zabývat správností skutkových zjištění, a odmítá myšlenku, že i chybné vyhodnocení důkazů je otázkou právní. Také zdůraznil, že je nutné při určení porušení prevenční povinnosti důsledně rozlišovat mezi porušením pravidel kopané a porušením právní povinnosti jakožto předpokladu náhrady škody. Podle názoru Nejvyššího soudu je ústavní stížnost nedůvodná, protože přezkumu Ústavním soudem vzhledem k jeho funkci zásadně nepodléhá ani správnost skutkových zjištění, ani aplikace tzv. podústavního práva, pokud nedosahují nedostatky v činnosti obecných soudů ústavní roviny, tedy zejména pokud nejde o extrémní rozpor mezi obsahem spisu a skutkovými závěry, o rozhodovací libovůli, absenci náležitého odůvodnění, přepjatý formalismus či zjevně neobhajitelný výklad právních norem. Nejvyšší soud je přesvědčen, že v daném případě k žádnému z těchto předpokladů ingerence Ústavního soudu nedošlo a nesouhlas stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nečiní ústavní stížnost důvodnou. K námitce stěžovatele, podle které oba dotčené soudy zřejmě nedostatečně přihlížely k provedeným důkazům, Nejvyšší soud uvádí, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnil.
12. Stěžovatel následně využil práva repliky, v níž na příkladu dvou částí odůvodnění rozsudků krajského soudu a Nejvyššího soudu prezentuje jejich vzájemný nesoulad, co se týče okolností vzniku a vážnosti zranění. Na základě toho dovozuje rozpor mezi obsahem spisu a skutkovými závěry. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že pro porušení ustanovení o obecné občanskoprávní prevenci uvedené v §415 občanského zákoníku postačuje forma nedbalostního zavinění.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil jak právní, tak skutkové závěry napadených rozhodnutí. Co se skutkových závěrů týče, pak musí Ústavní soud připomenout, že v této oblasti je jeho pravomoc přezkoumávat činnost obecných soudů významně zúžena. Jeho úkolem totiž není provádět samostatně dokazování či vytvářet vlastní skutkové závěry. Z ústavního rozdělení kompetencí mezi Ústavní soud a obecné soudy tak vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti lze proti skutkovým závěrům obecných soudů úspěšně brojit zásadně pouze v případech svévolného hodnocení důkazů, zejména při existenci tzv. extrémního rozporu. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. K takovému excesu však v dané věci nedošlo. Soudy vycházely z nikoliv úplně jednoznačné důkazní situace, popisující navíc událost trvající ve svém celku nanejvýš několik vteřin. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že soudy provedly a řádně vyhodnotily všechny relevantní dostupné důkazy. Z nich pak nerozporně dovodily, že ke zranění došlo neúmyslně, což ani sám stěžovatel v podstatě nezpochybňuje. Za svévolné nicméně Ústavní soud nemůže považovat ani další skutkové závěry, neboť jsou rovněž odvozeny z provedených důkazů, s přihlédnutím k jejich útržkovitosti a rychlosti dané situace. Jde zejména o závěr krajského soudu a dovolacího soudu, dle nějž nebyl posuzovaný zákrok excesem, neboť v dané rychlé situaci mohl vedlejší účastník tzv. skluz provést (díky možnosti dosáhnout na míč), avšak jeho nepřesným provedením došlo ke způsobení uvedených zranění. Stejně je přípustným i skutkový závěr Nejvyššího soudu, dle nějž by k podobnému zranění mohlo dojít rovněž při "čistém" provedení tzv. skluzu. Všechny tyto závěry tedy z ústavněprávního hlediska obstojí a Ústavní soud z nich musel vycházet při posuzování ústavní přípustnosti právních závěrů.
17. S ohledem na výše uvedená skutková zjištění pak jako ratio decidendi napadených rozhodnutí stojí právní závěr, dle nějž není hráč kopané, který neúmyslně (resp. nevědomou nedbalostí vyplývající z povahy herní situace) způsobí jinému hráči zranění, odpovědný za majetkové důsledky tohoto zranění. Soudy přitom vyšly především z povahy kopané, při níž bude k fyzickým střetům s nepředvídatelnými důsledky často docházet. Tomu by pak mělo odpovídat povědomí každého (přinejmenším dospělého) hráče této hry o jejích možných rizicích. Teprve v situaci, kdy by bylo možné důkazně podložit závěr o vědomí atakujícího hráče stran možnosti vzniku zranění, mohly by soudy dospět k závěru o existenci majetkové újmy. Uvedené závěry přitom korespondují s pojetím kopané a občanskoprávní odpovědnosti v Německu a Rakousku, jak na to poukázal Nejvyšší soud i s odkazem na odbornou literaturu. Takové závěry jsou z ústavněprávního hlediska přípustné a Ústavní soud k jejich podstatě nemá co dodat.
Je-li kopaná tradičně pojímána jako rychlá hra s častými fyzickými střety, měla by tomu odpovídat i rozhodovací činnost orgánů veřejné moci, které tuto její povahu v uvedeném smyslu respektují. Sportovní klání je svým způsobem mimořádnou událostí, při níž s přihlédnutím k povaze toho kterého sportu dochází vždy k určitému posunu přijatelných pravidel lidského chování. A přestože ochrana zdraví, jako důležité ústavně zaručené právo (čl. 31 věta první Listiny), by neměla být ani při těchto událostech opomíjena, po každém lze, jak správně podotkl Nejvyšší soud, požadovat opatrnost a ohleduplnost k druhým přiměřeně dané situaci. Obecný princip opatrnosti, který respektují i fotbalová pravidla, by nejspíš nemohl být absolutně povýšen nad všechny ostatní principy této hry, aniž by autoritativně došlo ke zcela zásadní změně její povahy.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu